Ankara ukázala pravou tvář NATO: Více rozporů, více zbrojení, méně jistot

O komentáři k summitu NATO v Ankaře přemýšlím už od jeho skončení. Zpočátku tomu bránil především nedostatek informací o skutečných výsledcích jednání. Ty se však postupně začaly objevovat, uplynul určitý čas a dnes už je možné pokusit se o střízlivější hodnocení celé události.

Ještě před samotným summitem budilo pozornost dění na domácí politické scéně. Spor mezi prezidentem republiky a premiérem o účast na summitu i o vedení české delegace působil zbytečně vyhroceně a jeho důsledky budou českou politiku provázet ještě dlouhou dobu.

Osobně jsem dokázal pochopit postoj premiéra, který nese odpovědnost za chod vlády i státního rozpočtu a měl oprávněné obavy z toho, jaké závazky nebo stanoviska prezident na summitu zaujme. Prezident si totiž určitou nedůvěru vybudoval i vlastními kroky. Jeho dřívější sliby o dodávkách letadel Ukrajině bez předchozí konzultace s vládou či veřejná vyjádření k výši obranných výdajů vyvolávala otázky, zda bude respektovat mandát, se kterým česká delegace na jednání přijela.

Je totiž snadné slibovat ve chvíli, kdy za státní rozpočet odpovídá někdo jiný. Politické důsledky případných závazků by totiž nesla vláda a premiér – vůči spojencům v případě jejich nesplnění i vůči občanům, pokud by byly nad možnosti české ekonomiky. Prezident naproti tomu nenese přímou výkonnou odpovědnost.

Nabízí se proto otázka, proč prezident tak důrazně trval na své účasti v Ankaře a proč byl ochoten kvůli tomu podat i žalobu k Ústavnímu soudu. Vedoucím delegace nakonec stejně nebyl, při hlavním jednání seděl ve druhé řadě a jeho konkrétní role zůstala veřejnosti spíše nejasná.

Určitou odpověď však může nabídnout jeho účast na doprovodném fóru průmyslníků, kde se projednávaly mimo jiné zbrojní zakázky pro Ukrajinu. Jedním z hlavních řečníků byl i prezident Volodymyr Zelenskyj. Z pohledu českého obranného průmyslu mohlo jít o podstatně významnější jednání než samotná oficiální agenda summitu. Současně nelze přehlédnout, že prezident již avizoval zájem ucházet se o další mandát, což bude vyžadovat rozsáhlou finanční podporu budoucí volební kampaně.

Celý spor mezi nejvyššími ústavními činiteli nakonec zanechal především pocit rozladění. Česká republika působila vůči spojencům dojmem země, která není schopna vystupovat jednotně. Hostitelům jsme zřejmě přidělali více starostí, než bylo nutné, a sami jsme přispěli k obrazu poněkud absurdní domácí politiky.

Často se také objevovalo tvrzení, že přítomnost Petra Pavla významně posílila postavení České republiky díky jeho někdejší vysoké funkci v NATO. Stačí si však položit jednoduchou otázku: kdo tuto funkci zastává dnes? Jen málokdo by dokázal odpovědět. I to ukazuje, že význam bývalých funkcí bývá v domácí debatě někdy přeceňován.

Jednota Aliance – realita je složitější

Pro běžného občana není jednoduché dopátrat se skutečných výsledků summitu. Bezprostředně po jeho skončení převládaly v médiích optimistické komentáře o úspěšném průběhu jednání. Při podrobnějším pohledu je však obraz podstatně složitější.

Rozšíření NATO sice zvýšilo počet členských států, zároveň však přineslo větší nároky na obranné kapacity i obtížnější hledání společného konsenzu.

Přetrvávaly rozdílné postoje mezi Spojenými státy a významnými evropskými členy Aliance. Prezident Donald Trump opět kritizoval přístup některých spojenců k válce mezi Izraelem a Íránem a znovu připomněl svůj požadavek na převzetí Grónska Spojenými státy. V otázce další podpory Ukrajiny sice panovala základní shoda, rozdíly však byly patrné i zde.

Spojené státy mají přirozený zájem na odbytu vlastních zbrojních systémů, zatímco evropské země usilují o podporu vlastního obranného průmyslu. Vedle politické solidarity tak stále více vystupují do popředí ekonomické zájmy jednotlivých států.

Summit zároveň ukázal vznik nových mocenských bloků uvnitř Aliance. Vedle skupiny tvořené především Francií, Německem, Velkou Británií a státy Beneluxu se začíná formovat silný seversko-východní blok reprezentovaný Polskem, Finskem, Švédskem a pobaltskými státy. Polsko přitom velmi citlivě vnímá skutečnost, že přes rozsáhlé výdaje na obranu není součástí západoevropského rozhodovacího jádra.

Specifické postavení si nadále udržuje Turecko. O jeho významu svědčila i Trumpova slova, že nebýt prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, na summit by údajně vůbec nepřijel.

Samostatnou skupinu představují jižní státy Evropy – Itálie, Španělsko či Řecko. Ty disponují významnými vojenskými kapacitami, současně se však dlouhodobě potýkají s vážnými ekonomickými problémy.

A nakonec zde zůstává skupina menších členských zemí, mezi které lze zařadit i Českou republiku. Jejich úkolem je především navyšovat obranné výdaje a nakupovat moderní výzbroj, zatímco jejich skutečný vliv na strategická rozhodnutí zůstává omezený.

Vztah k válce na Ukrajině

Ukrajině byla na summitu opět deklarována silná politická podpora a byly oznámeny další finanční závazky. Postupem času se však ukazuje, že jejich skutečné naplnění nebude jednoduché.

Řada ekonomů upozorňuje na rostoucí zadlužení evropských států i na jejich strukturální hospodářské problémy. Objevují se odhady, že z původně deklarovaných částek může být ve skutečnosti uvolněna jen jejich část.

Podobně lze vnímat i oznámení Spojených států o poskytnutí licence na výrobu raket pro systém Patriot. Samotná licence totiž ještě neznamená rychlou výrobu. Německo odhaduje rozběh výroby na několik let, a je otázkou, jak dlouho by obdobný proces trval na válkou zasažené Ukrajině.

Stejný problém se týká i dodávek moderních zbraní a letadel z Francie či Švédska. I zde se termíny počítají spíše na roky než na měsíce. Vedle výrobních kapacit navíc zůstává otevřená otázka financování. Je zřejmé, že bez další zahraniční finanční podpory nebude Ukrajina schopna rozsáhlé nákupy sama financovat.

Shrnutí

Podle dosud dostupných informací nebyla přijata ani podepsána řada připravovaných dokumentů. Přetrvávající rozpory mezi členskými státy se nepodařilo odstranit a vznikající mocenské bloky spíše oslabují deklarovanou jednotu Aliance.

Závazek postupně navyšovat obranné výdaje se daří naplňovat jen pomalu a společné evropské zbrojní projekty narážejí na řadu překážek. Významná část prostředků přitom nadále směřuje mimo Evropu, především do Spojených států.

Jediným tématem, na němž panovala poměrně široká shoda, byla pokračující podpora Ukrajiny a další rozvoj obranného průmyslu. To však samo o sobě nepřináší odpověď na otázku, jaké budou dlouhodobé hospodářské a sociální důsledky.

Pokud budou obranné výdaje dále výrazně růst, budou státy nuceny buď zvyšovat své zadlužení, nebo hledat úspory v jiných oblastech veřejných rozpočtů. Týkat se to může zdravotnictví, školství, vědy i sociální politiky. V dlouhodobém horizontu proto nelze vyloučit zpomalování hospodářského růstu, pokles životní úrovně ani zvyšování sociálního napětí v jednotlivých členských státech.

Jan Klán