…a nám to vůbec nevadí

Ukrajinská vlajka či spíše ukrajinské vlajky na budově Sněmovny, osud české muniční iniciativy, zvýšená nenávist k těm, kteří mají dost války, obrana demokratické a svobodné Ukrajiny, Okamura, jenž není nakloněn pomáhat Kyjevu proti ruské agresi, demokrat Zelenský a diktátor Putin, výhrůžky, že až Rusko obsadí Ukrajinu, zaútočí i na nás, Prahu obsadí ruská vojska a my proto musíme navýšit náš vojenský rozpočet… Témata, která se nyní denně objevují na obrazovkách a mají za cíl ukázat, jaké nedemokratické síly občané zvolili při nedávných volbách. Jsme, jak hlásají média a probruselští hujerové, pro svobodu, demokracii a členství Ukrajiny v demokratických seskupení Evropy, vč. NATO, a kdo se staví proti, nebo jen třeba nechce se ve všem podřizovat, je zrádce připravující náš návrat do totality a nesvobody. Proto je lakmusovým papírkem vztah k Ukrajině.

Musím se u těchto myšlenek zastavit. O Ukrajinu skutečně jde, ale o jakou Ukrajinu? Tu, jejíž režim minulá vláda snad nejiniciativněji z celé Evropy podporovala, anebo jinou, kde lidé budou skutečně žít ve svobodě? Ukrajinu postbanderovců anebo Ukrajinu Tarase Ševčenka a milionů těch, kteří vybudovali DněproGES a denně fárají do šachet Doněcka.

Zatím jsme podporovali a podporujeme tu první, tu tzv. demokraticky proevropskou. Ale skutečně jsme věděli, o jakou Ukrajinu jde? Pokud věděli, tak Pánbůh, jak by řekla moje málo věřící babička, nás potěš! Osobně jsem přesvědčen, že politici to, co se skrývá pod demokratickým závojem, věděli, ale voliči? Nevěřím. Právě pro ně pak píši malý pohled do historie.

Po rozpadu Sovětského svazu se Ukrajina postupně přiklonila k nacionalistickému kurzu. Stále se však hlavní ulice v Kyjevě jmenovala po Vatutinovi a Oles Hončar, autor příběhů o Velké vlastenecké válce, byl ctěn a dokonce obdržel jakousi cenu. Od doby Viktora Juščenka, v západní části Evropy velmi vyzvedávaném ukrajinském prezidentovi, došlo ke změně. Ten (ve funkci 2005-2010) in memoriam vyznamenal některé členy Organizace ukrajinských nacionalistů, včetně Stepana Bandery, Řádem hrdina Ukrajiny. Evropa mlčela. Za jeho vlády v roce 2007 byl ve Lvově odhalen Banderův sedmimetrový pomník, jenž je umocněn třicetimetrovou stélou v pozadí. Bandera, vůdce radikálních nacionalistů UON-b, z něhož se vyvinula UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), jak známo, se přímo podílel ještě před válkou na zavraždění ředitele jedné lvovské školy a polského ministra Piereckého. Byl za to odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl však změněn na doživotí v Brestské pevnosti, odkud po napadení Polska nacisty uprchl a začal se podílet na všech teroristických akcích proti především polskému a židovskému obyvatelstvu.

Po jeho znelíbení se u nacistů převzal velení Romana Šuchevyč. On a jeho podvelitelé Oleksandr Luckyj, Vasyl Sydor a další se po Majdanu také dočkali svých pomníků a ulic. V té době byly místní názvy se jmény válečných hrdinů hromadně měněny. Šuchevyčovo jméno dokonce nahradilo jméno generála Vatutina v samotném centru Kyjeva.

Dost bylo však jmen. Věnujme se událostem. Připomeňme jen, že se část současné ukrajinské armády se svými nášivkami a někdy i názvy (např. Edelweiss) hlásí k tradici Ukrajinské povstalecké armády, batalion Azov se dokonce pyšní emblémy, jež jsou odvozeny z hákového kříže nebo symbolů SS, jak se lze přesvědčit i na internetu.

Ihned po vpádu wehrmachtu na území Sovětského svazu, 22. června 1941, se Banderův ultranacionalistický svaz pokusil chopit vlády nad Lvovem a začal okamžitě s masakry. První od 30. června do 2. července za spolupráce s nacistickým Einsatzgruppe. Údajně proto, že spolupracovali se sovětskou vládou, bylo zmasakrováno na 6000 židů. Velká část z toho byla banderovci ubíjena přímo na ulici, když se pokoušeli dostat do obchodů či na své pracoviště, nebo na hřbitově.

Další etapa v režii banderovců, tentokrát již bez samotného Bandery, kterého proto, že bez souhlasu německé okupační moci vyhlásil samostatnou Ukrajinu, což bylo proti zájmům Hitlera, dostala název Petljurovy dny (začátek byl spojen se vzpomínkovou akcí na Symona Petljuru, banditu z let Občanské války). Ty hlavní proběhly koncem července jedenačtyřicátého roku. Šlo o tři dny v plné režii ukrajinských nacionalistů. Uvádí se na pět tisíc přímo jimi zavražděných.

Podle Jaromíra Vávry »ráno 25. 7. 1941 Ukrajinské milice a místní civilisté procházeli židovskými čtvrtěmi, hřbitovy a synagogami. Židé byli vytahováni z úkrytů, domů a shromažďováni na veřejných prostranstvích, kde docházelo k masakrům. Vraždy byly obzvláště kruté – oběti byly ubíjeny tupými předměty, sekány sekerami, bodány noži nebo zastřeleny. Docházelo k příšernému mučení, kdy lidé byli upalováni, živí zahrabáváni do země nebo zaživa rozřezáváni pilou«. (viz Internet)

Příslušníci OUN se podíleli také na zřízení koncentračního tábora, poblíž Lvova (např. tábor Janowska). Jen v něm zahynulo na dvě stě tisíc osob pokládaných za židy. Po osvobození nalezla Rudá armáda z jeho statisícových vězňů méně než dvě stě lidí.

Je tu i tzv. Volyňský masakr. Odehrál se v roce 1943. Nacisté ukrajinským nacionalistům nechali volnou ruku. Ti si to vyložili tak, že mohou Volyň očistit od Poláků. A tak se dali do díla. Obklíčili zdejší obce a… je hrůzné číst, co se po nájezdu UPA – UON-b ad. stalo. Polsko události zdokumentovalo. Proto polský sejm v roce 2016 vyhlásil 11. červenec, kdy vraždění vyvrcholilo, Národním dnem obětí genocidy spáchané ukrajinskými nacionalisty na občanech bývalé II. polské republiky.

»Za úsvitu toho dne ukrajinské povstalecké oddíly podporované místními Ukrajinci současně obklíčily a zaútočily na 99 polských vesnic ve čtyřech okresech. Vesnice byly vypáleny do základů a majetek byl drancován. Odhaduje se, že jen v ten jediný den mohl dosáhnout počet polských obětí asi osmi tisíc lidí, většinou žen, dětí a starých lidí,« uvádí novinář a překladatel do polštiny Stuart Dowell.

Jedenáctý červenec se tak zapsal do dějin jako další krvavá neděle. Volba právě tohoto času přitom nebyla vůbec náhodná. Poláci totiž byli na rozdíl od Ukrajinců prakticky všichni římskokatolického vyznání, takže nedělní rána a dopoledne trávili v kostelech na mších. Ukrajinci toho využili, kostely obklíčili, a pak udeřili na všechny uvnitř.

Vraždění probíhalo na řadě míst bohužel velmi brutálním způsobem. »Oběti bývaly skalpovány, mučitelé jim uřezávali nosy, rty a uši. Vydloubávali jim oči, sekali ruce a hlavy mačkali ve svěrácích. Ženám byla odřezávána prsa a těhotné ženy byly bodány do břicha. Mužům usekávali genitálie srpy,« uvádí Dowell. (deník.cz)

Podle některých údajů mělo být banderovci zavražděno či umučeno jen zde na sto tisíc lidí.

Banderovské nacionalistické jednotky se podílely na vyvražďování židů v přikyjevském Babim jaru, kde bylo popraveno na 33 000 židů, zavraždily generála Vatutina, velitele jednoho z ukrajinských frontů, generála Waltera-Schwierczewského, hrdiny ze Španělské občanské války a jednoho z velitelů polské Armii ĺudowe, jež osvobozovala Polsko, v druhé polovině války vytvořily ukrajinskou jednotku SS (4. Galizien SS-Freiwilligen Regiment), jež se podílela na bojích či policejních akcích na území Sovětského svazu, Polska, Jugoslávie, Slovenska…

Po rozpadu Sovětské svazu se potomci nebo ještě bývalí členové jednotek UPA či zmíněné SS divize znovu začali grupovat, pořádat ohňové pochody a postupně se zapojovat do veřejného života. Měli svůj podíl i na Majdanu, vytvořili bojové jednotky typu Azov, v nichž se veřejně hlásili k banderovsko-šuchevyčovské minulosti… Vedení ukrajinského státu tuto minulost akceptuje a glorifikuje a pokládá je za hrdiny, i když po Majdanu se ocitly na seznamu teroristických organizací.

Myslím, že to všechno bychom měli znát, než rozhodneme o další vojenské pomoci Ukrajině a budeme vyvěšovat další a další ukrajinské vlajky na naše státní budovy, jako bychom byli pouhou odnoží ukrajinského státu, kde český prapor a naše češství má podružný význam.

Jaroslav Kojzar