Je to již sedmdesát sedm let od skončení 2. světové války. Od osvobození, jak jsme říkávali. Tehdy, pamětníků ubývá, do našeho hlavního města a obcí na severozápad od něj přišel mír, tehdy ho na svých tancích »přivezli« vojáci Koněvova Ukrajinského frontu. Jenže, když dorazili do centra Čech, v Praze »prý« už byl mír, jak se dnes vypráví nepamětníkům. Byla to pravda? V některých místech ano, jinde se ještě střílelo. Dohoda Kutlvašr (Česká národní rada) – Toussaint (wehrmacht) byla sice den před tím, 8. května, podepsána a hned poté, ještě v noci, Němci ze strachu před Rudou armádou spěchali zbraslavskou silnicí na západ, přesto byly různé bojůvky ve městě – složené většinou z fanatiků SS – rozhodnuty vzdorovat. Proto rudoarmějce při vstupu do města nevítaly prapory a šeřík, ale cílená střelba. Byli mrtví a ranění. Dokonce již v centru města padl velitel prvního přijíždějícího tanku poručík Gončarenko. Bylo to na Klárově, v podhradí. U Vltavy, kde kdysi Suvorovovi vojáci napájeli své koně. O několik set metrů dále, na Václavském náměstí, se však již opravdu nebojovalo, tam se mohlo slavit. A slavilo se.
Při tom však na jihozápad od Smíchova dohoda nedohoda z Remeše nebo Karlshorstu o všeobecné kapitulaci, a i ta z předchozího dne, vůbec neplatila. Barikádníci, lidé jen hájící své domovy, se museli bránit náporu esesáků. Napočítal jsem čtyřicet sedm jmen obětí, jejichž dnem úmrtí byl 9. květen. Později se ocitla na měděné desce památníku Barrandov. Dnes deska už není, památník zarůstá travou. Na rozdíl od »památníku vlasovců« v pražských Řeporyjích.
***
V oněch předsvátečních dnech jsem byl na jednom jihočeském hřbitově. V obci, kde jsou pochováni i moji předci, kde je také hrob jednoho obyčejného rudoarmějce. Pečlivě uklizený. S květinami pod deskou s jeho jménem. Bylo mu málo přes dvacet. Měl život před sebou. Svůj život skončil kdesi v okolí. Pak ho pochovali tady. Muselo to být okolo devátého.
Tehdy, kdy on umíral, jsem žil ve středních Čechách u babičky a dědy ve vesnici nedaleko Dvořákových Zlonic. Brzy ráno mě a celou dědinu probudila střelba. Střet sovětských tankistů s jednotkou SS, která se zakopala v malém lesíčku nad vesnicí, skončil pro esesáky špatně. Cesta do naší vsi však byla volná a tank za tankem jí už mohl projíždět. Jeden zastavil. Velitel tanku vylezl z věže a prosil o vodu a pak mně, kluka z vesnice, který byl nejblíž, vzal do rukou a posadil na předek tanku. S úsměvem řekl: »Takového mám doma«. Vodu dostal, i něco napečeného mu vesničanky přinesly. Poděkoval a pak mě sesadil z tanku. Poté vylezl opět nahoru a zasunul se do věže. Tank se pomalu rozjel a za ním další a další, mířily ku Praze.
I u naší vsi padl jeden rudoarmějec. Pohřbili ho však jinde. Neměli jsme totiž svůj hřbitov. Takových jako on jen cestou do Prahy a v Praze samotné padlo na pět set. Někteří z nich jsou pohřbeni na Olšanech, jiní v Praze Chodově, další po hřbitovech roztroušených od Krušných hor po naše hlavní město. Pokud jde jen o Pražskou operaci.
***
Otázka však zůstává: Opravdu rudoarmějci přijeli do osvobozeného města? Ti mrtví z jihozápadu Prahy, přičemž někteří z nich byli esesáky přibiti na vrata svého domu nebo jiným krutým způsobem zavražděni – i to se stalo ještě 9. května – svědčí o něčem jiném. Také tady nakonec Rudá armáda zasáhla a vytlačila poslední ozbrojené nacisty z hlavního města. To bylo po 21. hodině večer onoho 9. května.
***
Dnes slavíme jako den osvobození 8. květen. Úlitba Listopadu přesunula svátek a dala mu jiné zdůvodnění. Jenže, říká se, že země je teprve tehdy svobodná, když je osvobozeno jeho hlavní město a usurpátor je i tady poražen. Proto dnem osvobození Československa, který by měl být zapsán v kalendářích, může být jen a jen 9. květen.
Jaroslav Kojzar