Je 7. březen – datum spojené s několika významnými osobnostmi. Každá je jiná a skýtá poučení. No řekněte! Neinspiruje k zamyšlení shodné datum narození Tomáše Garrigue Masaryka, nebo Františka Ladislava Čelakovského či dokonce den úmrtí Tomáše Akvinského? Beze sporu ano. Je v nich, tedy alespoň v části z nich, něco poučného.
- Masaryk, profesor, sociolog, první československý prezident, bojovník za pravdu a právo, postava přesahující svým významem hranice své vlasti.
Čelakovský, knihovník, redaktor, básník, překladatel, sběratel národních a slovanských písní, jeden z obrozenců, bez nichž by nemohly přijít už moderní a neporazitelné další generace Čechů.
Tomáš Akvinský, údajně největší katolický filozof, profesor, dominikán, který formuloval »důkaz« existence Boha, později byl povýšen na svatého.
Vyberte si, který z nich je vám blízký?
- Na Masaryka se odvolává současný režim, ale nedodržuje jeho odkaz. Neřídí se jeho myšlením. Předřaďuje před něj nicotu Havla, kterého se snaží zbožštit.
Na Čelakovského se mohou odvolávat jen staromilci? Nesmysl, ač dnešek se nechce příliš hlásit k jeho odkazu. I proto, že byl naprosto český a společně s několika generačními druhy dokázal vytvořit základy moderního českého národa.
Na Tomáše Akvinského se odvolává katolická církev. On vytvořil svou filozofii tomismu a zasekl vývoj myšlení ve své době a tím církev odsoudil ke stálému boji s pokrokem a novými poznatky. Nebylo od věci připomenout jeho členství v dominikánském řádu, který dbal o čistotu víry a stal se vlastně jejím inkvizitorským hlídačem.
- Masaryk to je naše moderní vlast. Odvaha bojovat za možná ztracené, ale pravdivé cíle. Proti mnoha a neustoupit. Namátkou jmenujme boj o pravost Rukopisů, za sociální záležitosti, proti tmářství v hilsneriádě, za právo a pravdu jižních Slovanů či za nový moderní československý stát.
Čelakovský bojoval jako novinář či knihovník, jako básník a učitel, s nevzdělaností, do níž od bělohorské porážky byl národ úmyslně zavírán.
Tomáš Akvinský se střetával s herezí, jinými myšlenkami, hledáním nových podnětů. Odmítal je. Bůh pro něho byl všechno. Předložil, alespoň se tak věřilo, důkaz existence Boha. Dokonce, jak tvrdil, se mu zjevil i sám Kristus. Po tomto zmíněném setkání odmítl už cokoli dál tvořit, protože vše, co napsal, je prý »pouhá sláma«.
- Masarykovi byla v nedávné minulosti neprávem nasazena »psí hlava«. Byla to škoda. Pocházel sice z velmi chudé a málo vzdělané rodiny, ale svou pílí a nadáním dokázal bariéru tehdejší společenské rozdílnosti překonat. Byl ovšem člověkem své doby. Na jedné straně hlásal Tábor je náš program, na druhé zdůrazňoval Ježíš, ne Caesar. Měnit svět nebo národ jen slovy a myšlenkami, které není jednoduché číst a využívat pro denní život, obyčejně nevede ke zdárnému výsledku. Měl v sobě kus Mesiáše, nikoli revolucionáře, který by chtěl změnit společenský řád. A při tom ho vlastně zčásti dokonce i měnil. Co bylo např. volební právo pro všechny, demokratický vzdělávací systém, byť velmi mírná pozemková reforma, zákaz používání šlechtických titulů, atd., atd.? To samo o sobě byla revoluční změna. Mocní tehdejšího Československa znali jeho názory a umně je dokázali omezit, proto Ústava, z hlediska pravomocí prezidenta, v konečném znění vypadala jinak, než si přál.
Čelakovskému se neprávem přičítá jeho bezbřehé rusofilství. Měl blízko k největšímu slovanskému národu, jenž byl jistou naději i pro Čechy, k ruským a všeslovanským zvykům a »bylinám«. Napsal dokonce svou slavnou knihu Ohlas písní ruských, která o deset let předcházela podobné české, a Z písemnictví ruského, ale když car v roce 1835 vyslovil svou výhrůžku směrem k Polákům, odsoudil to, což mu vyneslo velké pracovní a životní problémy.
Tomáši Akvinskému církev neměla co vyčítat. Zúčastnil se střetů mezi církevními školami a řády či skupinami teologů, stranil římským papežům a v poslání Řehoře X. jel dokonce na kongres, jenž měl sjednotit východní a západní církev pod vedením Říma. Vymezil hranice mezi vírou a rozumem a došel k závěru, že Boha lze rozumem vysvětlit. Pochopitelně víra v každém lidském konání měla přednost. Byl jedním z pilířů učení, které nazýváme scholastika, učení, které prosazuje neměnnost nazírání na »jednou daná fakta«. Proto, pokud jde o křesťanskou věrouku, je ukončená. Není divu, že ho katolická církev, relativně brzy, svatořečila.
A doba, v níž žili?
- Masaryk prožil období, kdy se svět začínal rychle měnit. Byla tu další průmyslová revoluce a vlastně jako jeden z jejích důsledků válečný pokus změnit hranice a tedy znovu rozdělit surovinové bohatství a odbytiště. Také to byla doba emancipace mnoha dosavadních podřízených národů. Stal se vědomě vůdcem, protože vůdce bylo potřeba a on na to měl.
Čelakovský žil v prvém pokusu českého národa se emancipovat. Bylo však příliš brzy a okolnosti, jaké se naskytly Masarykovi a jeho přátelům, se teprve rodily. Bylo však třeba vystavět základ pro budoucí Masaryky a to jeho generace dokázala.
Tomáš Aquinský, diskutér nad diskutéry, vyrůstal a tvořil v době, kdy rozpory uvnitř křesťanské církve nabývaly na síle. Doba si vyžádala ideologa, který by dokázal z toho, co se vytvářelo předchozí staletí a mnohdy bylo naprosto protichůdné, vytvořit systém, jenž by vyhovoval světovládným cílům křesťanských prelátů. Mnich a profesor Tomáš byl připraven a z aristotelovské filozofie vytvořil nové křesťanské učení, a tak se jedinou a věčnou skutečností stala víra a vlastně neměnný řád, jenž církev postavil do čela dění. Tak se středověké myšlení přenášelo dál a dál a mířilo až k absurdu, jímž se stalo dogma »o papežské neomylnosti« (První vatikánský koncil v konstituci Pastor aeternus, 1870, za blahoslaveného Pia IX.).
Komu se tedy poklonit?
Beze sporu T. G. Masarykovi a vlastně také F. L. Čelakovskému. Kdyby však nepředcházeli lidé, jako byl právě Čelakovský a jeho druzi, dalšímu dějinnému vývoji, nemohl by být ani Masaryk a jeho boj o znovuzřízení českého (československého) státu.
Pokud jde o Tomáše Akvinského, zbývá vlastně jen poučení o tom, jak jeden směr myšlení, navíc dogmatický, podle sebe sama neměnný, jestliže se prosadí jako univerzální, dokáže zbrzdit vývoj lidstva, či společnost dokonce vrhnout ve vývoji zpět, což je varování i pro dnešek.
T. G. M. se narodil 7. března 1850, F. L. Čelakovský 7. března 1799 a Thomas Aquinas, syn z bohaté italské rodiny, Doctor angelicus, zemřel po úrazu cestou na Lyonský kongres dne 7. března 1274.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.