Prezident AOBP Hynek: Rusko nepodceňuji, ale největším bezpečnostním rizikem jsme my sami sobě!

»Bezpečnostních rizik je podstatně více, není to jenom Rusko. Vždycky jsem říkal, že největším bezpečnostním rizikem jsme my sami sobě,« tvrdí v rozhovoru pro iportaL24.cz Jiří Hynek, prezident a výkonný ředitel Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR (AOBP). Ostře v této souvislosti kritizuje přístup Evropské unie, hlavně směrem k průmyslu. Vadí mu i to, že došlo k dehonestaci pojmu vlastenectví na miskách vah s nacionalismem. »Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k cizímu,« cituje prezidentský kandidát z roku 2018 T. G. Masaryka.

Začnu náš rozhovor možná jinak, než jste čekal. Vy jste v roce 2018 podpořil pro druhé kolo prezidentských voleb Miloše Zemana a ten vyhrál. Byl v nejvyšší ústavní funkci pět let a skoro stejnou dobu bude mít zanedlouho za sebou jeho následovník Petr Pavel. Jak byste oba dva porovnal?

To asi úplně nejde. Jsou to oba úplně jiní prezidenti, jak věkově, tak přístupem. Těžko srovnávat.

Nicméně vy máte názorově blízko ke Svobodným, kteří podporují stávající vládu Andreje Babiše. A ta se vůči Petru Pavlovi velmi vymezuje, hlavně máme-li na mysli Svobodným ideově blízké Motoristy…

Jak Svobodní, tak Motoristé hodnotí Pavlovu minulost. Od toho se snažím oprostit a posuzovat činy.

Já bych byl výrazně radši, kdyby docházelo k mnohem větší spolupráci mezi prezidentem, a prezidentskou kanceláří především, a na druhé straně vládou. Osobní ambice, politické kampaně, a to všechno s tím související, by mělo jít stranou a na prvním místě by pro lidi, kteří jsou v takové funkci, jako je prezident nebo premiér, mělo být blaho občanů v této zemi. To je asi všechno, co k tomu chci říct.

Tím jsme se ale oslím můstkem dostali k vaší parketě, a to je obrana a bezpečnost. Prezident Pavel neustále zdůrazňuje nutnost navyšování výdajů na obranu. Naopak vláda oponuje, že je potřeba mít finance na školství, zdravotnictví, důchodový systém atd. S kým souhlasíte více? A je v tomto směru důležitá kvantita, nebo byste preferoval spíše kvalitu, tedy účelné směřování financí v této oblasti?

My bychom měli mít především schopnost se bránit a na to samozřejmě musí být vyčleněny určité finanční zdroje. To bezpochyby. Ale pouhé vyčlenění finančních zdrojů ještě neznamená, že dosáhnu těch schopností.

Schopnost se bránit, to nejsou pouze výdaje na obranu, ale je to komplex řady faktorů. A na prvním místě musí být ochota lidí nést na svých bedrech útrapy případného vojenského konfliktu a války. A zároveň tady nejde jenom o ochotu, ale musí existovat i schopnost země ufinancovat případný konflikt.

Jestliže půjdeme jenom za kvantitou, to znamená pouze za výdaji, za splněním určitého procenta, tak se může stát, že se nám zhroutí ekonomika. On už je dnes rozpočet tak, jak moc je deficitní, když to řeknu kulantně, na hraně, ne-li za hranou. Kdybych za každou cenu chtěl dvě, dvě a půl nebo tři procenta, tak riskuji, že tu dojde k obrovské inflaci a zároveň si zničím vlastní obranyschopnost. Protože ta neznamená jenom to, že nakupím nějakou techniku a vybavím vojáky. Obranyschopnost je, že mám odhodlaný stát, odhodlané obyvatelstvo a že jsem schopen armádu ufinancovat a udržet. Ať už mírovou nebo válečnou. A válečná armáda, proboha, není taková armáda, která chce válku, ale jedná se o navýšení stavů té armády, která je v době míru, na stavy potřebné pro ubránění země. Takže kdybych šel na tzv. plnění za každou cenu, tak se může stát, že ohrozím obranyschopnost ve srovnání s tím, když půjdu postupně krok za krokem a budu výdaje směřovat, jak je potřeba.

Na prvním místě musí být ekonomická odolnost země, a ta stojí a padá s rozpočtem, který by byl ideální, kdyby byl vyrovnaný, což nebude nikdy. Na druhou stranu zase nesmí být pouhým cílem jen vyrovnaný rozpočet jako takový. Vzpomeňme si na vládu Petra Nečase a tzv. rozpočtové škrty, které nevedly k ekonomické stabilitě. Ale když už je deficitní rozpočet, tak by prostředky měly být primárně investovány do infrastruktury, do určitých dlouhodobých projektů a neměly by být prožrány, což je to nejhorší, co se může stát – že se peníze prostě »rozfofrují«. Kdežto když dělám investice, například do rozvoje mezinárodního obchodu, pak se chovám jako zodpovědný hospodář, který oseje pole a ono mu něco urodí. Ale škrty za každou cenu? Jasně, nejjednodušší škrt je, že neoseju pole. Jenže ono se mi taky nic neurodí!

Když už mluvíme o rozpočtu, všichni politici se baví o výdajích, ale nikdo neřeší příjmy. A to není jenom o daních, ale o prosperitě. Jestliže prosperují firmy i průmysl, tím více prosperují lidé. Odvádějí daně, a protože mají dostatek peněz, utratí je za svoje požitky. Z toho se odvádí DPH, takže jsme třeba u investic do rozvoje zahraničního obchodu. Když zavřete nějakou ambasádu jen proto, aby se ušetřilo, ve skutečnosti můžete přijít o více peněz, než kolik jste ušetřili tím škrtem.

Čímž se vracím k původní myšlence. Ano, musíme si udržet obranyschopnost, ale ruku v ruce s ekonomickou stabilitou. Nesmí to být na její úkor! Protože ve skutečnosti zhroucení ekonomiky znamená ohrožení obrany.

Zmínil jste termín »obranyschopnost« nebo spojení »odhodlané obyvatelstvo«. Já jsem se na počátku září zúčastnil několika akcí k výročí začátku či konce II. světové války a vždy tam padala chvála statečnosti československých vojáků, kteří neváhali obětovat své životy a riskovali životy svých rodin pro svou vlast. Co se změnilo od té doby? Proč to tak již není? Je to dáno politickou a celospolečenskou situací?

Já nevím, jestli to tak je, nebo není. Tohle se dá zjistit až v momentě, kdy ta věc nastane. Možná, že když se podíváte do diskuzí v parlamentu ve 30. letech, tak z nich úplně nevyplývalo, že by lidi byli ochotni bránit svoji vlast. Až teprve mobilizace ukázala jejich obrovskou odhodlanost, ale i schopnost funkcionářů, ať už vládních nebo vojenských, zvládnout celou mobilizaci. Protože to není jenom o lidech. To je o technice, o nástupních prostorech, o velitelské struktuře, a tak bych mohl pokračovat.

Takže hodnotit, zda jsou nebo nejsou lidé ochotní dát to nejcennější, vlastní život a vlastní zdraví, za svoji vlast, zjistíte opravdu teprve v momentě, kdy ta situace nastane.

Já bych byl mírný optimista, že kdyby nastala, pak se tady najde dost lidí, kteří by bojovali. Ne za svoji vládu nebo za nějaké papaláše. Oni by bojovali za svoji svobodu, za svobodu svých rodin, za svoji zemi, kterou mají rádi.

S tímto tématem souvisí i povinná vojenská služba. Například Motoristé sobě s tím přišli před sněmovními volbami a možná nejhlasitěji to prosazuje lékař a záchranář Marek Obrtel, který kandiduje do Senátu za Českou stranu národně sociální. Jaký je váš postoj k tomuto tématu?

Já vím, že v momentě, kdy se řekne povinná vojenská služba, si všichni vzpomenou na dobu socialismu. A to nebyla zrovna vzorová armáda, jakou bychom chtěli mít. Na velitelských funkcích nefigurovali ti nejschopnější a nejchytřejší z nás. Každý, kdo to pamatuje, si tam zažil pár soudruhů velitelů, od soudruhů poručíků až po soudruhy plukovníky, včetně řady zašíváren. Navíc na vojně existovala šikana. Mluvíme zkrátka o spoustě negativních věcí, ale musíme si uvědomit, že to byla jiná doba.

Říct, že vojenská služba je špatně, to nejde. Podívejte se na Finsko, Švýcarsko, Rakousko nebo na Izrael. To všechno jsou země, které mají povinnou vojenskou službu, a třeba z Finska vím, že lidé jsou hrdí na to, že mohou jít na vojnu. Neexistuje tam šikana, je to o kolektivu, o spolehnutí se jeden na druhého a o získání konkrétních schopností. A také o tom, že celá společnost vnímá člověka, který prošel vojenskou službou, jednoznačně dobře. Naopak, když někdo na té vojně nebyl, pak se na něj koukají trošku skrz prsty. A to není ve zlém. Říkají si: »Hele, možná třeba není úplně ideálně zdravý, třeba se bojí nějaké samostatnosti, snažil se z něčeho ulít, nebo dokonce byl v minulosti trestaný, protože armády nenabírají každého. Ony nabírají ty, které potřebují a chtějí.« A takového, co výcvik neabsolvoval, ani nechtějí ve firmě.

Když je společnost nastavena v tom duchu jako Finové, tak vojenská služba vůbec není nic špatného. Na druhou stranu jsem si vědom švédské zkušenosti. Tam měli povinnou vojenskou službu, fungovala jim a měli i relativně dobré zálohy se systémem domobrany. To všechno zrušili, protože si mysleli, že bude věčný mír. Trvalo to přibližně deset let, než povinnou vojenskou službu znovu obnovili. Nefunguje to úplně, protože když někdo nenastoupí na vojnu, oni to nevymáhají. A právě Švédové mi říkají: »Když jednou něco zrušíš, tak je šíleně složité to obnovit.«

Já si uvědomuji, že by u nás bylo hodně velkých otazníků. Nejsou výcvikové prostory a nechceme, aby fungovala vojna jako za socialismu, to znamená, aby někdo z Košic sloužil v Aši a někdo z Aše sloužil v Košicích, protože těmi lidmi se líp ovládá a manipuluje.

Ideální by bylo, kdyby kluci působili ve městech, kde bydlí, studují nebo pracují a aby ti, co chodí do stejného ročníku, spolu sloužili na vojně, protože už se trošku znají a existuje tam nějaká důvěra. Nepotřebujeme vymývat mozky a mít slepou poslušnost k rozkazům, to bylo špatně.

Jenže my navíc nemáme potřebné prostory ani instruktory, kteří by cvičili. Je tam hodně otazníků, ale osobně si myslím, že by to vůbec nebylo špatné. Jenže – která politická strana to zavede? Okamžitě, když to někdo bude chtít realizovat, bude ztrácet politické body. Počínaje maminkami všech těch mamánků, které určitě nebudou chtít, aby jejich chlapci, o něž se ony starají do jejich 35 let, někde utrpěli nějakou újmu.

Je na to vůbec mladá generace připravena? Je schopna část populace přežít jednu noc v přírodě? Ta doba je někde jinde, nicméně z hlediska obranyschopnosti postavit armádu pouze na profesionální armádě, bez schopnosti doplňovat zálohy, není úplně to nejlepší.

Je jasné, že profesionální voják, který projde několika misemi a získal obrovské zkušenosti, má výrazně vyšší hodnotu než rozklapaný nováček. Na druhou stranu to není jenom o malém počtu profesionálů, ale o konkrétním množství lidí. V armádě jsou profese, kde lze během tří až šestí měsíců získat určité zkušenosti a návyky, mít nějaké schopnosti a mít kam šáhnout.

V České republice nikdy nebyla zrušena branná povinnost. Kdyby nastala válka, stát má možnost povolat občana – a udělal by to u každého od 18 do 60 let – na vojenskou službu. K čemu by ti lidé byli, když by neprošli základním výcvikem? Byli by obyčejný kanónenfutr a šli by na smrt. Měli bychom obrovské ztráty!

Víte, na co narážím? Máme branný zákon, ale zároveň jsme pro dobu míru zrušili získávání patřičných schopností. Z tohoto pohledu vítám například dobrovolná vojenská cvičení pro středoškoláky i možnost toho, že každý občan České republiky má právo jít do základního kurzu a získat základní schopnosti. Ještě bych byl rád, aby existovala mnohem větší provázanost mezi stanovenými zálohami státu, to znamená, aby střelecká komunita, která – zjednodušeně – získá vysokou úroveň, mohla sloužit nejenom pro vnitřní ochranu, ale i pro ministerstvo obrany. Určitě je tady spousta možností, jak jít nenásilnou, dobrovolnou cestou a pomalu to posilovat, i když to není pouze o aktivních zálohách.

Myslím, že spektrum je mnohem širší a můžeme se podívat na sever od nás, na Polsko, jakým způsobem oni uměli reagovat na válku Ukrajina-Rusko. Tím nemyslím pouze zvyšování počtu vojáků, ale třeba už to, že na školách vychovávají k vlastenectví, podstatně se posilují branné sporty a tvoří jakási širší záloha pro případné nasazení v armádě.

Použil jste krásné slovo »vlastenectví«, ale nezdá se vám, že je v poslední době trošku nedostatkovým zbožím? Že se stále mluví o evropanství, což je i mladším generacím, když to řeknu hodně lidově, vtloukáno do hlav?

Ono to vlastenectví bylo silně dehonestováno, co si budeme povídat. Vzpomínáte si, jak jsem v prezidentských volbách řekl, že jsem vlastenec? A já jsem skutečně vlastenec! Jsem hrdý na to, že jsem Čech, odsud pocházím, odsud pocházejí i moji rodiče a prarodiče, bez ohledu na to, jak se to v Evropě vždy mlelo. Ale já po tom svém výroku dostal přízvisko skoro až téměř nacionalisty.

To jsou přece úplně jiné věci! Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že »vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoliv nenávist k cizímu«. Proč bych neměl mít rád místo, kde jsem se narodil a kde žiji?

Nedávno mi někdo vyprávěl o tom, proč je Čína tak úspěšná ve výzkumu, ve vývoji, v technologiích. Ona dneska předběhla Evropu mílovými kroky a myslím si, že jsou již i před Spojenými státy. Číňané zastávají takzvanou politiku »cibule«. Cibule má slupky a tou první je pro ně rodina, pak následuje širší rodina, vzápětí obec, z níž pochází, potom přijde na řadu příslušný region a následně celá země. Dobrá, potom je tam i svět, takže člověk jde studovat do zahraničí, získá nějaké schopnosti, ale – on se vrací! Vrací se k těm vnitřním slupkám a pořád tíhne ke své vlasti, ke svému regionu, ke své rodině. To se potom hezky buduje ekonomika!

Možná, že nové generace jsou silně kosmopolitní, což vůbec není špatně, ale tam, kde se narodily, to by si měly pamatovat, že?

Pořád se dnes také skloňuje, že žijeme v nejsložitější bezpečnostní situaci za poslední roky, ba dokonce desetiletí. Je podle vás Rusko skutečně takovou hrozbou? Například místopředseda Svobodných Miroslav Havrda to v rozhovoru pro náš web zpochybňoval slovy – volně parafrázuji: »Co by si na nás Rusové vzali?«

Začněme s tím, že bezpečnostních rizik je podstatně více, není to jenom Rusko.

Vždycky jsem říkal, že největším bezpečnostním rizikem jsme my sami sobě, protože když vidím některé směrnice, které plodí soudruzi v Bruselu, tak mi připadají, jako kdyby je psali Putinovi poradci. Protože jsou to věci, které jdou proti průmyslu, přičemž ten je absolutním základem.

Průmysl, to je taková pyramida. Na jejím vrcholu je ten obranný, samozřejmě kosmický, letecký, zkrátka takový ten high-tech průmysl, ale když nebude mít širší základnu – těžební, zpracovatelský, chemický, strojírenský – tak nemá na čem stát, je strašně vratký. A evropské směrnice jdou proti podnikání, jsou nesmyslné a průmysl likvidující. Když nebudeme mít průmysl, k čemu nám jsou vojáci, když pro ně nebudeme mít techniku?

Takže opakuji, že nejvíc nebezpeční jsme sami sobě, protože necháváme vládnout ty, kteří by nám měli sloužit. Vždyť Unie vznikla proto, aby prosperovaly státy, pro něž by úředníci měli být jen servisem.

A dneska? Evropská komise úkoluje jednotlivé státy, místo toho, aby tomu bylo naopak. Úplně se obrátily role! My je platíme z našich daní a oni nám ukládají úkoly? To je absurdní! A to s tím, že jsme si nebezpeční sami sobě, se postupně stalo reálnou pravdou. Neřízená migrace, prostě průšvih střetu kultur…

První generace mnohdy přichází s pokorou, ale nejhorší je třetí generace, která nezažila ani to, co je v jejich zemích. Jak je svět rozeštván a existuje tady nenávist, tak sem chodí militantní muslimové bez jakýchkoliv regulací. Popírají se zde základní pravidla. A pak se stane, že běžný občan, který žije z ruky do huby, jak se říká, vidí, že někdo zdarma dostává jisté přídavky a bonusy. Je to de facto rasismus naruby! A co ten občan udělá? Bude volit extremistické strany. Takže je pravděpodobné, že Německo se do budoucna buď stane islamistickou říší, anebo nám zhnědne. A obojí je pro Evropu špatně. To jsou další bezpečnostní rizika!

Nicméně, já bych Rusko v tomhle směru vůbec nepodceňoval. Nakonec, když se podívá někdo do příslušných strategických dokumentů, pro ně jsme pořád zájmovou zemí, z hlediska vlivu. A na rovinu – já bych nechtěl, aby naše země byla ve vlivu nějaké takové autokratické země. Tam bych nechtěl žít ani hodinu! A když vidím některé naše vlastence, jak adorují ruskou armádu, nejradši bych je tam poslal sloužit. To jsou pseudovlastenci!

Lidé přestávají mít paměť. Trošku tomu ovšem nahrávají média, která naopak adorují Ukrajinu, a výroky typu: »Na Ukrajině se bojuje za demokracii.« Tam se neboje za demokracii! Ti Ukrajinci bojují za svoji zemi, za svoji vlast. Ale mluvit, že je nějaká demokracie na Ukrajině? Já si tedy demokracii představují výrazně jinak! Tam bych taky nechtěl žít ani hodinu!

Ale určitě bych Rusko vůbec nepodceňoval. Válka není jenom to, že tady bude nějaký voják. Válka je i ovlivňování mínění, ovlivňování života, jsou to sféry vlivu. Ono se říká, že velmoci nemají přátele, ale mají své zájmy.

Jasně, ovšem to není jen Rusko. Své zájmy hájí i další velmoci, včetně těch na Západě…

To bezpochyby. Každá velmoc má své zájmy a nejhorší, k čemu může dojít, je jejich zhroucení. I proto si myslím, že před válkou na Ukrajině došlo k selhání diplomacie. Protože vznik každé války je selháním diplomacie, a to i té západní. To je realita. Je to pro nás blbě, že se velmoci neuměly domluvit.

No a Západ do té doby Putina trošku podporoval. Z jednoho prostého důvodu, protože se všichni báli, že kdyby došlo k rozpadu Ruska, pak by se jaderné zbraně mohly dostat do rukou islamistických skupin nebo nějakých oligarchů, u nichž netušíte, co chtějí.

Nejhorší je, když nevíte, co váš protivník chce. Od toho je diplomacie, aby to věděla. Proto taky stahování velvyslanců není úplně šťastné řešení. On to může být jakýsi symbol, ale když máte velvyslance – a já jsem rád, že ho dneska v Rusku máme, a navíc schopného – aspoň můžete mít jasno, co ta země vlastně chce. A může to být něco, co my nechceme, ale aspoň to budeme vědět. Problém je, když nevíte, co se na druhé straně v hlavě odehrává. A například právě rozpad velmocí, obří nepokoje nebo velké sociální problémy, to vše může být průšvih pro celý svět. A když je daná země vyspělá a má jaderné zbraně, které se dostanou mimo kontrolu státu, je to ten největší malér, co může nastat.

Petr Kojzar

FOTO – archiv AOBP a Svobodných