Jestliže prázdninám se za normálních okolností říká okurková sezóna, tyhle k nim rozhodně nepatří. Nejde přitom zdaleka pouze o situaci na Ukrajině, současné světové dění nabírá takové obrátky, že i v obvykle neokurkové sezóně by výčet událostí za pár dní normálně vystačil nejméně na měsíc. Přesto má vše společného jmenovatele.
Za posledních několik dní se toho událo skutečně mnoho, od vražd přes provokace a vyhrocování konfliktů, až po prázdná, leč medializovaná gesta, či naopak velmi významné přehodnocování obchodních vztahů. Vyberme si ale z tohoto výčtu tři události, na kterých je možné ukázat, proč právě nyní světové dění nabývá takovéto obrátky. Konkrétně připomeňme zabití lídra Al-Káidy Ajmána Zavahrího, vyhrocení a následné prozatímní uklidnění situace na Balkáně a výlet Nancy Pelosiové na Tchaj-wan.
Ajmán Zavahrí
První ze zmíněných událostí, která se stala už v noci na pondělí našeho času, je zabití vůdce Al-Káidy Ajmána Zavahrího. Zabit byl při »americké protiteroristické operaci v Afghánistánu« pod patronací CIA pomocí bezpilotního letounu. Americký prezident Joe Biden v projevu z Bílého domu řekl, že Zavahrí měl na svědomí vraždy Američanů. »Nyní bylo spravedlnosti učiněno zadost. A tento teroristický vůdce již není. Lidé na celém světě se již nemusí bát zákeřného a odhodlaného vraha,« řekl americký prezident.
Faktem ale zůstává, že zabití Zavahrího pro Al-Káidu celkem nic neznamená. Al-Káida není organizací v pravém slova smyslu, kterou by někdo centrálně řídil, a každý může cokoliv udělat jejím jménem, jak se shodují i bezpečnostní experti.
Otázkou tedy je, proč takový tyátr? Odpověď je nasnadě. USA prostě vzkazuje: »Můžeme zasáhnout ‚chirurgicky přesně‘ kdykoliv kohokoliv i na cizím území, pokud si zamaneme, a nikdo se neschová – každého vypátráme.« I když v tomto případě nejspíš jenom borci z CIA pouze zvedli telefon, zeptali se Zavahrího, jak se zrovna má, a pak prostě stiskli tlačítko…
Srbsko
Situace na Balkáně byla vždy výbušná, ale to, co se děje nyní, hrozí přerůst ve velmi ostrý střet. Nebudeme raději zabíhat do historie a jenom si zjednodušeně řekněme, že oficiální příčina současného napětí je to, že Kosovo chce zavést diskriminační opatření proti Srbům – neuznávat jejich dokumenty, nevpouštět do země vozidla se srbskou registrační značkou a podobně. Vše vymáhané pochopitelně silou.
Je jasné, že Srbové už mají provokací a další porce diskriminace celkem dost, a jakožto hrdý národ si to jen tak nenechají líbit. Však hned po prvních střetech na hranicích se prezident sešel s generálním štábem a jasně deklaroval ochotu národa se bránit. Případná válka by ovšem byla velmi nerovná, a ať jsou Srbové sebestatečnější, tak v Kosovu se nachází jedna z největších základen USA/NATO – Camp Bondsteel. Co je ale také podstatné, že do všeho by bylo zapojeno, a to možná i vojensky, Rusko. Však ne nadarmo se Srbové a Rusové považují za »bratrské národy«, a historicky to mnohokrát doložili. Což mimochodem také vede Srby k tomu, že se nepřipojují k všeobecné hysterii a odmítají protiruské sankce, byť nátlak je na ně obrovský. To spolu s možným otevřením další fronty proti Rusku dává určité náznaky důvodu této eskalace napětí.
V tomto případě ale i představitelé EU couvají, další fronta by už přeci jenom byla moc, a zrovna oheň v »měkkém podbřišku« Evropy, jak Balkán nazýval Churchill, si přeje opravdu jen masochista. Proto bylo zatím dosaženo odkladu, ohniště stále ale doutná a je připraveno k rozžehnutí.
I kdyby se to náhodou podařilo ve výsledku uhasit nadobro, vzkaz je (nejen) pro Srby jasný – půjdete s hlavním proudem a budete poslouchat, nebo… my prostě máme páky na každého!
PS.: Kouzelné k tomuto tématu je vyjádření představitelů Ukrajiny (raději bylo všude rychle »zazděno«) – že totiž prý, pokud existuje se Srby problém, Ukrajinci je rádi přijdou převychovat…
Tchaj-wan
Týdny se o tom spekulovalo, týdny se o tom jednalo, týdny se před tím varovalo. Přesto postarší paní, demokratická předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiová, o které nikdo z nás před tím nikdy prakticky neslyšel, nakonec dorazila na Tchaj-wan. A i když tam zhola nic nepřivezla ani neudělala, stačí to na mezinárodní pozdvižení. Proč? Protože ona Pelosiová je oficiálně třetí nejvyšší ústavní činitelkou Spojených států – těch Spojených států, které samy uznávají dle dohod princip jedné Číny! Washington totiž udržuje oficiální diplomatické vztahy pouze s Pekingem, zatímco oficiální vztahy s Tchaj-pejí přerušil už v roce 1979 (byť na Tchaj-wan stále čile prodává zbraně).
Jinými slovy, jednalo se o čistokrevnou provokaci, přehodnocení vztahů totiž určitě není na stole. Neexistuje totiž momentálně žádný stát, který by se mohl otevřeně proti Číně postavit. O to víc udivuje, jak si Číňané dokázali zachovat chladnou hlavu a krom vypovězení několika smluv pouze ukázali skrze masivní vojenské cvičení drápky, aby bylo jasné, jak hluboko když tak mohou zatnout… Provokace tak měla nejspíš především zapůsobit na domácí demokratické publikum v USA, jelikož se blíží volby, a učinit zdání, že USA si může nadále dělat, co chce, i v Pacifiku. Jenže Číňané nemají zrovna krátkou paměť, jenom čas ukáže, zda to demokratům za to opravdu stálo…
Šelma v posledním tažení
Jednoduše shrnuto, během pár posledních dnů nám bylo jasně předvedeno, že nikdo si nemůže být jistý svým životem, na každou zemi existuje připravená nějaká krize a američtí Demokraté se nebojí nikoho, i kdyby to mělo znamenat světovou válku – pokud jim to tedy vyhraje volby.
Horší ale je, že podobné »demonstrace síly« budou určitě následovat, a ne jen následovat, nejspíš se budou úměrně množit tomu, jak Rusko bude na bojišti postupovat, Čína bude nadále ekonomicky sílit, ale především – jak USA budou nadále slábnout, obzvlášť ve světle celosvětově probíhající dedolarizace. Šelma v posledním tažení holt cení zuby nejvíc.
Tomáš Cinka