Národní obrozenec Marcián Hromotluk – nic vám to jméno neříká? Nebojte se, že máte »díry ve vzdělání«. Dnešním čtenářům tisku skutečně toto jméno nic říkat nemůže. V době, kdy se vyskytovalo pod články jej však čtenáři dokonce vyhledávali. Ten Marcián Hromotluk se ve skutečnosti jmenoval František Ladislav Čelakovský a právě včera uplynulo sto sedmdesát let od jeho úmrtí.
Starší generace si však jistě pamatuje některou z jeho básní z Ohlasů písních ruských (1829) či Ohlasů písní českých (1839). No, řekněte: odkud znáte jméno Čurila Plenkovič anebo »příběh« Tomana a Lesní panny?
Narodil se ve Strakonicích v rodině tesaře a ke Strakonicím se celý život hlásil. Neřešme jeho studijní peripetie. Byl zřejmě tvrdohlavý, proto na církevním lyceu v Českých Budějovicích dráždil čtením spisů Jana Husa a byl proto vyloučen (nezapomeňme, že to bylo za počínající Metternichovy vlády). Když pak v Praze na Karlo-Ferdinandově univerzitě nesložil závěrečnou zkoušku ze své neoblíbené logiky, musel skončit i tady. Snad byl důvodem silně německy orientovaný profesor tohoto předmětu. Musel se tedy dovzdělávat sám. Možná napomáhal profesor Bernard Bolzano. Brzy uměl několik jazyků a po vychovatelských zkušenostech se stal dokonce redaktorem Pražských novin, aby z jejich přílohy – Rozmanitostí, dokonce vytvořil samostatný literární týdeník Česká Wčela, jenž se setkal s velkým zájmem čtenářů.
To už se nepodepisoval Marcián Hromotluk, ale svým jménem. Dostal dokonce nabídku na vedení Slovanské knihovny v Petrohradě. Nebyla využita. Snad pro záporný názor Václava Hanky. To již byl známým, měl styky s mnoha přáteli doma i v zahraničí, jeho čeština byla na svou dobu vzorová, i proto ho jmenovali suplujícím profesorem české řeči na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Jenže tehdy přišel zvrat. V roce 1835 zveřejnil text výhrůžky cara Mikuláše vzpouzejícím se Polákům s velmi kritickým dovětkem, což vyvolalo stížnost ruského vyslance ve Vídni. To také byl důvod jeho odvolání nejen z novin, ale i z univerzity, a odkázání na příležitostné články a podporu přátel.
Za zmínku stojí, že počátkem dvacátých let pod jménem Žofie Jandová publikoval několik básní. Mělo to znamenat, že i Češi mají svou básnířku, a tak se vyrovnají jiným světovým literaturám.
V roce 1841 se stal profesorem slovanské literatury ve Vratislavi, aby ho v roce 1849 pražská univerzita vzala na milost. Umírá však brzy, je mu padesát dva let, přesto po něm zůstalo dílo, které posunulo českou literaturu zas o kus dál.
Připomeňme, že za svůj život, kromě zmíněných Ohlasů vydal ještě pět dalších básnických sbírek – velmi ceněná byla jeho Růže stolistá (1840), nesmírně cenné Mudrosloví národa slovanského v příslovích (1852), jeho sbírky slovanských lidových písní, Slovník polabských Slovanů, překlady Herdera, Goetha, Waltera Scotta, atd., atd.
Dnes se zvažuje, jak vypustit ve školách některé pasáže z výkladu literárních dějin, aby zbylo více času zřejmě na Havly a Zahradníčky. Prý lze vypustit »obrozenecký romantismus«, tedy snad Máchu i Čelakovského. Bývali jsme vzdělaným národem a jak se zdá, po Fialově vládě už i o tom »národu« budeme uvažovat, protože prý jsme především Evropané, a ne nacionalismem nasáklí Češi.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.