HomeAnalýzy

Analýza: Jak se v Česku likvidovala environmentální ekonomie

Od iportaL24.cz
ILUSTRAČNÍ FOTO - pixabay

K nejmladším ekonomickým disciplínám patří ekonomie životního prostředí, též environmentální ekonomie. Vznikla v reakci na ekologickou krizi v 70. letech 20. století, byť nejznámější západní učebnice ekonomie P. Samuelsona ji ani v roce 1989 neznala, podobně pojem »externalita«. Mizerně na tom byly a jsou i jiné učebnice (buržoazní) ekonomie.

Nemůžu se zbavit dojmu, že ač environmentální ekonomie byla v Československu v 80. letech na vysoké úrovni, dnes umírá na úbytě. Berte to s rezervou, jsem environmentální ekonom a každá liška chválí v první řadě svůj ocas.

Externality a environmentální škody

Externality jako první zřejmě vymezil švýcarský konzervativní ekonom J. E. Mead, poprvé již v 50. letech 20. století. »Externality jsou externím (vnějším) mimotržním vztahem soukromých subjektů, přičemž:

  • Jeden ekonomický subjekt není s to ovlivnit chování druhého.
  • Jeden ekonomický subjekt způsobuje svým provozem objektivně externality (škody) druhému, resp. druhým ekonomickým subjektům.
  • Tyto škody nesouvisí s konkurenčním bojem, nemají charakter záměrného poškozování podnikání konkurence.«

Externality rozlišoval technologické a peněžní. Ty technologické produkují ekologické, resp. environmentální škody, a také neekologické škody.

Ekologické škody vznikají poškozováním jedné až šesti základních přírodních složek životního prostředí – vzduchu, vody, půdy, bioty, reliéfu a horninového podloží. Jedna poškozená složka přírodního prostředí může poškozovat další přírodní složku, mohou vznikat i hodně složité environmentální škody, např. tzv. klimatické škody. Kromě známých škod ze znečištění známe i škody z devastace, zejména půdy a bioty, a škody v důsledku přemnožení či vymření určitého druhu či zničení určitého ekosystému.

Sovětský expert na ekonomické oceňování přírodních zdrojů a ekonomii životního prostředí K. G. Gofman správně vymezil národohospodářské ekonomické optimum znečištění (podobné znali i environmentální ekonomové na Západě), ale ekonomické optimum ekologických nákladů je o dost širší, V praxi se lze na něj jen orientovat, protože se mění jak náklady na ochranu, tak náklady vyvolané ekologickými škodami, a obě položky nemáme dostatečně přesně vyčíslené.

Environmentální škody jsou jednak mimoekonomické (smrt člověka, vážná zdravotní újma, vyhubení určitého rostlinného nebo živočišného druhu, zničení cenného přírodního ekosystému atd.), jednak ekonomické, které se následně transformují na náklady vyvolané ekologickými škodami, které spolu s náklady na ochranu přírodních složek životního prostředí vytváří ekologické (environmentální) náklady. Náklady vyvolané technologickými ekologickými i neekologickými (způsobenými při dopravní nehodě na vozidlech aj.) škodami vytváří třetí skupinu nákladů zpětné vazby sovětského ekonoma V. V. Novožilova. Náklady zpětné vazby Novožilov vymezil dlouho před rokem 1970. První skupinu nákladů zpětné vazby tvoří náklady vlivem absolutní omezenosti kvalitních výrobních zdrojů (typicky kvalitních a dobře přístupných ložisek nerostných surovin a paliv), druhou náklady vlivem relativní omezenosti kvalitních výrobních zdrojů, typicky nejmodernějších strojů či vysoce kvalifikovaných pracovníků. Druhá skupina se sice dá reprodukovat, ale jen dlouhodobě. Odtud se v marxistické politické ekonomii odvozovala potřeba zavést k jejich internalizaci tzv. kriteriální odvody – z pracovní síly (mimo příspěvek na sociální a zdravotní pojištění), z výrobních fondů, z přírodních zdrojů (mimo odčerpávání tzv. diferenciální renty). Poslední socialistická ekonomická reforma v Československu z roku 1987 v určitém rozsahu s kriteriálními odvody počítala. Státní převrat v listopadu 1989 zabránil mimo jiné i jejich zavedení.

Vyčíslování externalit

Požadavek zpoplatnění, resp. internalizace externalit jejich původcům je logický. Já jsem se s ním poprvé setkal u ing. Vladimíra Voráčka, ale ani on nebyl nejspíš první.

Prvním předpokladem jeho realizace je vyčíslení ekonomické části ekologických škod. Není to vůbec jednoduché, a to ani v případech, kdy metodou komparativní (srovnávací) analýzy zjišťujeme s přesností plus minus 90 %, o kolik se v důsledku znečištění ovzduší snížily hektarové výnosy v rostlinné výrobě, přírůstky dřeva v lesích, o kolik se přímo či nepřímo zvýšila koroze materiálů, o kolik znečištění vod zvýšilo náklady vodárnám či jak vysokou erozi půdy jsme svým neodpovědným chováním způsobili. Vůbec nejobtížnějším je vyčíslování škod na zdraví lidí.

V 80. letech se na základě zvláštních předpisů částečně internalizovaly škody způsobené imisemi v rostlinné výrobě a v dřevní produkci. Bylo to v nedostatečném rozsahu, ale aspoň něco. Jedinou významnou internalizací externalit byla, je a zřejmě i v budoucnu bude relativně vysoká daň z obratu, resp. vysoká spotřební daň na pohonné hmoty. Nikdy se nezdůvodňovala potřebou chránit životní prostředí. Podle mých podrobných výpočtů nekalkulovaných nákladů a výnosů v pěti základních oborech dopravy její výnos z dopravy v žádném z let 1993-2010 neuhradil všechny ekonomické externality silniční dopravou způsobené.

V 80. letech bylo Československo na špičce výzkumu kvantifikace ekonomických škod na životním prostředí. Velkou zásluhu na tom měl ing. Vladimír Voráček, který s přestávkami koordinoval na 30 týmů ze sedmi tehdejších socialistických států. Chápu, že z některých výpočtů jeho týmů se mocným dělalo nevolno. Totiž, pokud různí RNDr. plakali, jak nejen naše civilizace hubí ten či onen rostlinný či živočišný druh nebo ekosystém, vládci zůstávali v klidu, stejně jako dnes. Pokud ale týmy V. Voráčka vypočítaly, že ekonomické škody na životním prostředí v Československu roku 1980 činily minimálně 35 mld. Kčs, byla to již významná ekonomická ztráta, nad kterou se nedalo mávnout rukou. Navíc mnohonásobně převyšovala náklady na ochranu životního prostředí, byť při vyčíslení jsou v obou položkách nemalé ekonomické problémy.

Tedy, náklady na ochranu přírodních složek životního prostředí mají čtyři formy:

  • Náklady na výstavbu a provoz tzv. koncových zařízení, tzv. ekotechniky, tj. lapačů popílku, odsiřovačů spalin, čistíren odpadních vod atp.
  • Náklady na instalaci a provoz ekologicky šetrnějších technologií. Problém je, že zde bývá obtížné oddělit podíl nákladů »výrobních« a podíl nákladů »na ochranu«.
  • Náklady na úspory paliv, energie, surovin, potravin. Také mají problém oddělit náklady výrobní a na ochranu. V obou případech nemusí být ochrana hlavním motivem jejich realizace.
  • Zřeknutí se realizace ekologicky hrubě závadných projektů. Prý neslýchané, ale občas se také stane, viz úspěšný boj ekologů proti výstavbě silně devastační přehrady Křivoklát či absolutně neefektivního a ekologicky mimořádně ničivého kanálu Dunaj – Odra – Labe.

Statistika uvažuje vždy první skupinu nákladů na ochranu. Druhá a čtvrtá obvykle chybí. Třetí tam někdy je, někdy není.

Faktor odvrácených nákladů vyvolaných ekologickými škodami se v kalkulacích efektivnosti objevoval jen výjimečně. Obvykle se boj vedl o to, zda příslušný záměr je ještě environmentálně a zdravotně únosný, nebo ne. Po roce 1989 se vesměs cynicky konstatovalo, že dálnice není v rozporu s udržitelným rozvojem, byť křiklavě v rozporu s udržitelností je. Ale o něčem takovém, jako je veřejné zdraví či životní prostředí, se prý nebudeme bavit.

Po roce 1989

Snad celá ekologická fronta čekala, že ochrana životního prostředí dostane po vítězství »pravdy a lásky« zelenou. Situace ale nebyla zdaleka tak růžová. Ano, do července 1992 se podařilo vybudovat ministerstva životního prostředí české, slovenské i federální, přijmout klíčové chybějící zákony k ochraně životního prostředí (o odpadech, o ochraně ovzduší, o ochraně přírody a krajiny, nový zákon o ochraně zemědělského půdního fondu, o posuzování vlivů na životní prostředí ad.), vybudovat Českou inspekci životního prostředí s rozsáhlými pravomocemi a Státní fond životního prostředí, ale také provést vážné chyby, na které se naráželo až později.

Již na jaře 1990 byly zlikvidovány týmy Voráčka, vyčíslující ekonomické škody na životním prostředí. Voráček a spol. nepatřili k Ekologické sekci při biologické společnosti Československé akademie věd, z které se rekrutovali vítězní ekologové, a tak údajně jejich likvidaci ani nezaznamenali, přetíženi jinými aktivitami. To byla vážná rána pro výzkum i praxi ochrany životního prostředí.

Kvantifikace ekonomických škod na životním prostředí teoreticky mohly pokračovat projektem Teplice I a II z první poloviny 90. let. I když šlo o rozsáhlé srovnávání zdravotního stavu obyvatel ve z hlediska čistoty ovzduší špinavém okrese Teplice versus čistém okrese Prachatice s významnou mezinárodní účastí, projekt neuspěl, resp. zjištění horšího zdravotního stavu obyvatel okresu Prachatice proti okresu Teplice bylo nepříjemné. Nelze to interpretovat ve smyslu, že silné znečištění ovzduší v okrese Teplice prospívá zdraví lidí. Problém je, že zdraví je vícefaktorový komplexní jev. Už zásadní problém najít v okrese Teplice kontrolní skupinu nekuřáků něco zlého říká, stejně jako horší zdravotní péče a vyšší výskyt depresí v okrese Prachatice při převažujícím horském rozptýleném osídlení.

Poslední větší novela hospodářského zákoníku v dubnu 1990 uzákonila povinnost hradit ekonomické škody na životním prostředí způsobené řádným provozem povolených technologií. Problém byl, že nový obchodní a občanský zákoník tuto povinnost zrušil a zavedl zlou a konfliktní praxi, kdy tzv. objektivní škody nese poškozený, nikoliv původce. Prý se musí čisté tržní prostředí prosazovat, i kdyby to republika neměla přežít. To ale rozhodující části ekologické fronty vesměs nevadilo a nevadí.

Vítězství Václava Klause a jeho šílené ekonomické transformace na trh bez přívlastků vedlo nejen k rozbití Československa a k přednostní likvidaci Federálního výboru pro životní prostředí, ale také k obrovskému tlaku na redukci ochrany životního prostředí. Naštěstí nové zákony již nešlo zrušit, svou roli hrála i deklarovaná cesta do Evropské unie. Ministerstvo životního prostředí přišlo o důležitou kompetenci v územním plánování a stavebním řádu. Lesní hospodářství v roce 1995 prohrálo velký boj o nový lesní zákon. Negativní důsledky nového děravého zákona o lesích hrubě podceňovali i nevládní ekologové.

Na místo objektivních metod kvantifikace ekonomických škod na životním prostředí (srovnávací, komparativní analýzy, expertního odhadu) k nám začaly pronikat metody subjektivní, tj. dotazování se na ochotu přijímat (za život ve špatném životním prostředí) či ochotu platit (za zlepšení životního prostředí). Že je to zjevný nesmysl, že se lidem podsouvá platit za znečišťovatele, že o problémech mnoho nevědí a velká část z nich je natolik chudá, že platit nemají z čeho? Prý to nevadí, jde jen o hypotetické placení. Průzkum zachovat vápencový útes u Tmaně v Českém krasu skončil sérií skandálů. Lidé byli hypoteticky ochotni platit hodně. V případě 200-250 podobných případů by šlo o celý hrubý domácí produkt ČR! Ano, norský profesor si stěžoval, že rozptyl odpovědí činí dvacetinásobek. Nevím, čemu se divil.

Místo internalizace externalit nám západní experti doporučovali hojně používat daňové úlevy. V ČR vznikl zřejmě nejrozsáhlejší systém daňových úlev k ochraně životního prostředí na světě. Jeho přínos pro ochranu životního prostředí byl zanedbatelný a v případě dopravy zjevně záporný. Od roku 2012 byl vykázán i ze Statistické ročenky životního prostředí ČR. Ještě by někomu mohl vrtat hlavou! Pod praporem ekologizace pomáhal ještě víc zesílit hrubě závadné silniční dopravě.

Ano, od července 1992 až do pádu druhé Klausovy vlády v listopadu 1997 vedla ekologická fronta zoufalý obranný boj proti zvůli transformace v pojetí Klause, který se proti životnímu prostředí snažil být agresivnější než někdejší reálný socialismus.

Cesta do Evropské unie

V cestě do EU mnozí ekologové viděli záchranu před Klausovskými excesy, leč tato cesta byla velice rozporuplná.

V roce 1998 probíhala první hodnocení vlivu na životní prostředí (SEA) – například energetické a dopravní. V energetice na místo levicové koncepce prosazované KSČM prosazovali nevládní ekologové pseudozelenou koncepci, tj. protijadernou a proti spalovnám odpadů s tím, že fosilní i jaderná paliva nahradí úspory paliv a energie a obnovitelné zdroje. Jednak práce s bilancemi paliv a energií nepatří k silným stránkám ekologické fronty nejen v Česku, jednak pokud je cíl daný, především se zbavit šetrných atomových elektráren a spaloven odpadu, není prý co řešit. Ano, bylo to zjevně mimo realitu. Naštěstí neuspěli. Zprovoznění Temelínu 1 a 2 v letech 2000-02 bylo ale posledním větším úspěchem české energetiky.

V dopravní politice sice nejslušnější polistopadový ministr dopravy A. Peltrám z ČSSD sliboval trvale udržitelnou dopravu, ale rozuměl jí dopravní politiku EU, tj. prosilniční a prorejdařskou, byť ne tolik jako Klaus. Konečně za přednostní rozvoj silniční dopravy bojoval pochybně ze všech sil již jako náměstek československého ministra dopravy v letech 1968-70. Prý jsme zde zaostávali (a aspoň v něčem byli šetrní – JZ).

Od roku 2000 se podmínky vstupu ČR do EU rýsovaly zle. Šlo v první řadě o další ničení našeho zemědělství v podmínkách, kdy potravinovou soběstačnost Česko ztratilo již za Klause. Boj proti zemědělské velkovýrobě a za trpasličí šetrné ekologické zemědělství provázel úsilí ekologů po celé období po roce 1989. Že jde o slepou a nebezpečnou uličku, prý nevadí. Prosadí prý vegetariánství a ani vnucování konzumace brouků prý moc nevadí. Nebo také pomohou hladovým bouřím.

Ekologové mimo KSČM zcela opomenuli v průměru trojnásobné změkčení norem přípustného obsahu agrochemikálií v potravinách tzv. srovnání na úroveň platnou v EU. Vyjednávat zpřísnění norem v celé EU jako před námi Švédové a Finové? Pro české »demokratické« politiky i nevládní ekology prý nepředstavitelné!

Zlé byly i podmínky vstupu ČR do EU v dopravě: další preference hrubě závadné silniční a středně závadné vodní dopravy, zvláště pak dalších dálnic a dalších vodních cest. Jistota nezměkčení ekologických norem ale je prý jistota (jak naivní!) a tak radši do EU! Zlé podmínky v energetice (zejména rozvracení velké energetiky trhem s elektřinou a podpora obnovitelných zdrojů za jakoukoliv cenu) říkala, že ČR do EU vstupovat neměla. Pro mnohé nevládní ekology to byl ale klad! Pravda, současnou těžkou energetickou krizi vytvořila až Fialova pětidemoliční vláda, proti které ale nevládní ekologové také nebojovali. Prý aby neohrozili Zelenou dohodu.

V roce 2002 vyšla má kniha Ekonomické základy trvale udržitelného rozvoje. Velkou část ekologů ale neoslovila. Jistě i proto, že není protijaderná a že prý není nad západní dogmata. Z iniciativy ministra životního prostředí Miloše Kužvarta v letech 2002-03 na Českém ekologickém ústavu (ČEU) vznikla pod vedením Josefa Sejáka a Ivana Dejmala velmi solidní studie – koncepce – o udržitelném rozvoji. Skončilo to klasicky, Seják byl novým ministrem životního prostředí L. Ambrozkem k 31. 12. 2003 odvolán z funkce ředitele ČEÚ a začal hon na autory této studie.

Už si nevzpomínám, kdy se začala poprvé šířit podivná teze, že »co je ekologické, musí být i ekonomické«. Že je to zjevný nesmysl? Prý nevadí! Vyčíslovat externality? Prý to není nutné. Chápu. Jejich vyčíslování vadí nejen technokratům, ale také radikálním ekologům. Zvláště když některá jimi prosazovaná řešení nejsou nejen ekonomická, ale ani ekologická. Že je hrubou chybou prosazovat technicko ekonomicky nezralá řešení, mnoha ekologům dodnes neříká nic.

V Evropské unii

Úpadek Česka po vstupu do EU k 1. 5. 2004 pokračoval, byť nezaměstnanost byla nízká a hrubý domácí produkt za středových vlád rostl, zvláště pak automobilovou konjukturou. Těžké rány ochraně životního prostředí ale zasazovali i nevládní ekologové, zvláště pak Martin Bursík v letech 2007-09. Předně zneužil tajfun Kyrril v lednu 2007 k likvidaci podstatné části šumavských lesů kůrovci prosazením nezákonného bezzásahového režimu tváří v tvář hrozící katastrofě. Prý je to moderní. Hrozící velká ekologická katastrofa je prý jen malou vadou na kráse. Část nevládních ekologů bránila kůrovce i vlastními těly, předstíraje ochranu národního parku. Ano, kůrovcová kalamita na Šumavě byla první ekologickou katastrofou u nás způsobenou diletantstvím ekologů.

Katastrofální byl velký, převážně fotovoltaický tunel, zajištěný Topolánkovou, částečně i Fischerovou vládou za vysokého angažmá ministra Bursíka a dalších zelených v rámci aplikace nesmyslných směrnic EU. Tunel ve výši asi 600 miliard Kč přitom přispěl k dalšímu nárůstu emisí skleníkových plynů na Zemi, byť nám je nalháván opak. Tento tunel způsobil nepřekvapivě bezprecedentní kompromitaci obnovitelných zdrojů paliv a energie v Česku a zastavení rozvoje jejich využívání.

Topolánkova vláda přistoupila na prodej naší elektřiny na burze v Lipsku, čímž Česko zbavila výhody levné elektrické energie, s plným pochopením většiny ekologů.

V dalším ČR spíše pasivně přijímala kdejaký nesmysl, vymyšlený ve vedení EU, často ke své škodě. Nebyla s to rozjet ani výstavbu nové jaderné elektrárny.

Lesní hospodářství bez vlastního provozu a s povinností vypisovat výběrové řízení i na zásahy proti škůdcům v důsledku diletantské transformace v první polovině 90. let se ocitlo takřka bezbranné proti velkému suchu v letech 2014-2020, které stimulovalo velké přemnožení kůrovců. Ti zničili významnou část našich smrkových lesů. Novela lesního zákona za ministra zemědělství M. Tomana a premiéra A. Babiše přišla pozdě, kdy už kalamita byla rozjetá. Došlo k velké lesnické a ekologické katastrofě, která ale pro část ekologů nepředstavuje zásadní problém. Dle některých jsme se zbavili nepůvodních smrkových monokultur!

Premiér a šéf ANO 2011 Babiš v prosinci 2019 za Česko na Evropské radě s jistou modifikací odsouhlasil údajně klimatickou Zelenou dohodu pro Evropu (Green Deal), aneb jak přivést EU a zvláště bývalé socialistické státy do třetího světa pod rouškou ochrany stability klimatu. Selhala jak analýzy problémů klimatických změn včetně klimatických škod, tak mechanismy řešení. Nasazení povolenek na emise oxidu uhličitého ve zničující výši ve prospěch spekulantů významně přispělo ke stávající energetické krizi, stejně jako pozdější nesmyslné embargování Ruska za jeho útok na Ukrajinu. Říká se tomu střílet se do vlastních nohou. Pětidemoliční vláda Petra Fialy 2021-25 prosazovala ty nejšílenější aplikace Zelené dohody, s tichou podporou radikálních ekologů.

Stručně řečeno, jak nám na jedné besedě odpověděl čínský velvyslanec, Číňané nacpali stamiliardy na výzkum a vývoj zařízení k výrobě paliv a energie z obnovitelných zdrojů a k výrobě elektromobilů, vyvinuli efektivní technická řešení a s nimi na světovém trhu uspěli. V EU i v ČR nacpali stamiliardy na podporu odběru velmi drahé elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů a neuspěli. Dodávám: nepřekvapivě.

Část ekologů, obvykle s titulem RNDr., se postavila i za obří požár v Národním parku České Švýcarsko, jehož ničivost o několik řádů zvýšila idiotská politika bezzásahovosti ze strany správy národního parku. Bezzásahovost, kůrovcový holožír, obří požár, který za dozoru šéfa správy národního parku nechali pracovníci správy rozhořet a následně větrem rozšířit. Prostě, národní park coby pokusný králík, my tam můžeme všechno a místní a turisté ať táhnou ke všem čertům. Přitom je to rostoucí odlesňování, často tažené obřími krajinnými požáry, které nezanedbatelně přispívá ke zhoršení klimatu na Zemi.

Závěr

Současná praxe EU i ČR se bez environmentální ekonomie obejde. Je to prý i lepší, protože tzv. klimatické škody, vymezené velkým klimatickým panelem IPCC, mají hrubé chyby. V rozporu se skutečností za klimatické škody považují i škody z velkých povodní a vichřic. Na škodách vlivem větších veder, sucha a požárů se ve velkém rozsahu podílí svým špatným chováním člověk, byť k nim přispívá i oteplování klimatu. Prostě, nelze všechno házet na rozvrat klimatu, resp. na antropogenní emise skleníkových plynů a v jejich rámci hlavně na oxid uhličitý, jak činí IPCC.

Tím nemá být řečeno, že bychom se neměli snažit snižovat antropogenní emise skleníkových plynů. Musíme je snižovat, ale tak, abychom nezničili naši ekonomiku a neožebračili naše obyvatele. Jde to, například výstavbou atomových elektráren, závodů na energetické využívání odpadů, zateplováním budov (musí ale chránit i před vedry), preferováním úsporné kolejové dopravy na místo energeticky náročné silniční a letecké dopravy), atd., atp.

Je nutné také rehabilitovat environmentální ekonomii.

Jan Zeman

Předchozí článek
V Třinci to bylo jako na houpačce, nakonec slaví Sparta a má mečbol. Hradec vyrovnal
Další článek
Víkendová anketa aneb Nad Danuší nejen o Romech a Neromech

Související články

599 KOMENTÁŘŮ

Zanechte komentář

Please enter your comment!
Please enter your name here

- Advertisement -

Poslední zprávy

Napište nám: redakce@iportal24.cz
Provozovatel: POR-TA-NEWS s.r.o, Vrážská 143, Radotín, 153 00 Praha IČ: 14442663, zápis v obchodním rejstříku: Městský soud v Praze, oddíl C 365695.

© Copyright - iportal24.cz / 2024