Když byl ministrem vnitra Rakušan, tak svým souhlasem s hanebným »Paktem o migraci a azylu« způsobil to, že se buď výrazně sníží bezpečnost v ČR (viz dění ve Francii, Německu, Británii, Švédsku i jinde), anebo budeme donekonečna platit vysoké mafiánské výpalné, které každoročně značně zatíží náš státní rozpočet. Ale za jistých okolností, v »Paktu« jasně stanovených, se nelze ani vyplatit a musí se přijmout určený počet migrantů. To Rakušan neřekl buď z neznalosti, anebo lhal ze zlého úmyslu. Také lhal, když tvrdil, že se nemusíme obávat přerozdělování, neboť se započítají i ukrajinští migranti. Eurounijní imigrační a azylová politika je absolutně špatná, neboť umožňuje trvalý přísun ilegálních imigrantů. Počet zájemců o imigraci do Evropy je jen v Africe obrovský. Americký PEW-Institute odhaduje jejich počty na více než 200 milionů. Z celé africké populace se hlásí k islámu více než 42 %, ale v mnoha afrických zemích se jedná až o 99 % obyvatel. To je hrozba pro Evropu srovnatelná s válkou. Tak obrovskou migrační vlnu lze zastavit jen silou s použitím zbraní. Všechno ostatní jsou jen politické kecy. Ale souběžně s tvrdým omezením imigrace musí EU vůči těmto zemím zásadně změnit svůj dosavadní přístup a pomoc zaměřit na skutečnou industrializaci, zdravotnictví, školství a hlavně omezit obrovskou plodnost místních žen.
Problémy nemuslimů s muslimy i mezi muslimy navzájem mají mnoho tváří. K základní náboženské diskrepanci islámu patří zcela nesmiřitelný vztah mezi šíity a sunnity. První čtyři Muhammadovi nástupci se označují »chalífové jdoucí správnou cestou« (arabsky al-chulafá ar-rášidún), protože osobně slyšeli slova zjevení přímo z Prorokových úst. Toto islámské schizma na sunnity a šíity se datuje od volby Alího ibn Abí Táliba (bratranec a zeť Muhammada) za 4. chalífa, kdy došlo ke střetu stoupenců Alího a Muáwija roku 657 u Siffínu, poblíž Eufratu. Muáwija byl příslušníkem klanu Umajja, který odmítl Alího uznat, protože se jeho stoupenci údajně podíleli na vraždě 3. chalífa Uthmána (r. 656). Za Uthmánovy vlády došlo k sestavení textů Koránu do dnešní podoby. Alí si nepřál prolít krev muslimů, a proto souhlasil s řešením sporu arbitráží, kterou prohrál. Šíité a sunnité si jdou celou tuto dobu vzájemně po krku.
Fundamentalismus kontra modernismus
Muhammad se svými stoupenci odešel do Jathribu v létě 622 pronásledován Mekkánci. Toto město se posléze přejmenovalo na »Město Prorokovo« – Medínat an-Nabí – zkráceně Medína. Zde vznikl i nejranější islámský politický dokument »Medínská ústava«. Dokument znamenal rozchod s kmenovou minulostí nahrazenou věrnosti k islámské obci umma.
Islám nebyl nikdy monolitní ani z hlediska náboženských, ani ideologických směrů. Z ideologického hlediska se vytvořily dva základní protichůdné proudy: fundamentalismus a modernismus. Fundamentalismus vychází z tradičních islámských způsobů chování a myšlení. Modernismus je spojený se sekulárními ideologiemi a jeho stoupenci jsou převážně muslimští intelektuálové. Jeho počátky spadají do poloviny 19. století v návaznosti na technický a společenský rozvoj západních společností. Obecně platí, že tendence k sekularismu probouzí v řadách rigorózních zastánců islámu nesouhlas až nenávist. A vždy to vede k násilným akcím proti takto smýšlejícím představitelům. Do těchto ideologických střetů pokaždé vstupují muslimští teologové, kteří prosazují islám v jednotě náboženství a politiky. Přitom se odvolávají na Muhammada, který nebyl jen Prorokem všech proroků, ale i organizátorem a bojovým vůdcem muslimské obce. Tuto ideu zastávají i fundamentalisté, podle kterých se nedělitelnost náboženství a politiky musí odrážet v zákonodárné a výkonné státní moci. Nejvyšší autoritou je Alláh.
Tyto náboženské a ideologické rozdílnosti se odráží v mnohých střetech a jsou zdrojem konfliktů v islámských zemích. Bohužel se často stává, že některá ze světových mocností využívá těchto třenic k podpoře té či oné strany konfliktu a k prosazování svých vlastních mocenských zájmů. Důsledkem tohoto vměšování je vždy krvavé vyhrocení konfliktu. Muhammad údajně prohlásil, že se islám rozdělí na 73 sekt, ale zapomněl říci, která z nich má být tou pravou. Skutečností je, že postupně vznikly různé islámské směry, které se vzájemně netolerují. Existují tři základní větve islámu: sunnité, šíité a cháridžité s jejich umírněnou odnoží ibádíja. Existují i další sekty: súfismus, wahhábismus, ahmadíja, hnutí černých panterů atd. Z hlavního šíitského proudu se později vyčlenily další odnože: imánité, izmailité, alavité (např. Sýrie), drúzové (např. Libanon) atd.
Islám není jen náboženství
Muslimové cítili a cítí vůči nevěřícím v islám a Židům všeobecné pohrdání, které plyne ze znění některých súr Koránu, z hadísů a biografie Muhammada, zvané síra. Islám není jen pouhé náboženství, jak se mnozí neznalci domnívají, včetně monsignora Halíka. Islámský systém není s demokracií kompatibilní. Např. islám neuznává demokratická lidská práva, neuznává plnou rovnoprávnost žen, zakonzervoval řadu středověkých názorů a tradic, nepřipouští názorovou pluralitu apod. Jeho ideologie je totalitní. Proto je problém s integrací muslimů do západního resp. demokratického systému, neboť ten, kdo by se plně integroval, by přestal být pravověrným muslimem. To obecně plyne právě z hodnotové nekompatibility obou systémů. Navíc u muslimů žijících v Evropě, a to zvláště u generace narozených už v Evropě, dochází poslední dobou k radikalizaci a k nárůstu kriminality. Tato skutečnost ještě více komplikuje už tak pokroucené vzájemné soužití muslimů s nemuslimy. Mnozí muslimové a jejich přívrženci tvrdí, že je islám mírumilovný. Ale není tomu tak. Dokazují to nejenom islamisté a ortodoxní muslimové, ale i mnohé jiné události.
Např. šíitští Afghánci byli kvůli své víře pronásledováni především Tálibánci, tedy sunnitskými extrémisty, kteří je nepovažují za pravé muslimy a tvrdě na ně útočí. Jejich nenávist je o to větší jedná-li se o hazárské šíity. Hazárové tvořili až do 19. století nejrozšířenější afghánské etnikum. Ale neustálé pronásledování snížilo jejich počet asi na pětinu současné populace. Tato etnická skupina obývá převážně centrální část Afghánistánu a severozápad Pákistánu.
I budhisté odmítají být tolerantní k netolerantním
O buddhismu se hovoří jako o náboženství míru. Přesto někteří mniši přestávají být tolerantní právě vůči muslimům. A jak si zdůvodňují myanmarští (dříve barmští) buddhisté vlastní radikalismus vůči muslimům? Tvrdí, že svět bude žít v míru s muslimy jen tehdy, až se muslimové naučí žít v míru. Aby se tak stalo, tak muslimové musí nejdříve ze svého náboženství odstranit násilí. Tito buddhističtí mniši pochopili, že být tolerantní k netolerantním, nezmění jejich netoleranci, která pramení z náboženských principů násilí zakotvených v Koránu.
V Myanmaru žijí většinou buddhisté, kterých je přes 50 milionů (tj. asi 89 % obyvatelstva). Zdejší buddhisté vystupují tvrdě proti muslimům (Rohingyové) s tím, že není možné soužití buddhismu s islámem, dokud se muslimové nezřeknou násilí a nebudou k jinověrcům i k bezvěrcům tolerantní. Myanmarští buddhisté mají zcela oprávněnou obavu z islamizace své země, neboť šíření islámu patří do islámské doktríny. A násilný džihád je součástí islámského práva šaría, které vytváří náboženskou a právní podporu islámským extrémistům a teroristům. Vláda Myanmaru tvrdí, že všichni Rohingové jsou ilegální přistěhovalci z Bangladéše. A to, že v Myanmaru žijí někteří již po několik generací, nemění jejich status nelegálních přistěhovalců. Dokonce ani bývalá vůdkyně země Myanmaru a politička Aun Schan Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny míru, nemíní změnit přístup k muslimské etnické menšině a obhajuje tvrdý postup armády, coby protiteroristickou operaci.
Proklamovaný indonéský multikulturní ráj se nekoná
Připomeňme Indonésii. Náboženská svoboda je v Indonésii zakotvena přímo v ústavě. Ale realita je jiná. Sukarnovy sekularizované postoje nebyly v muslimských kruzích vítány. Islám vyznává 87 % obyvatel. Ale proklamovaný indonéský multikulturní ráj se zde nekoná. Pochopitelně, že k největší radikalizaci muslimů došlo v oblastech, ve kterých mají největší koncentraci. To plně platí i v Evropě. Vytvořily se různé organizace džihádu. Některé byly ilegální (např. Komando džihád). Cílem islámské extrémistické organizace Jemaah Islamiyah je vznik panislámského chalífátu (Indonésie, Brunej, Malajsie, Singapur, Thajsko a Filipíny). K další radikalizaci muslimů došlo po pádu Sukarnovy vlády (1966). K pádu vlády výrazné dopomohla americká CIA, protože Američané nesouhlasili s postoji této vlády k tehdejšímu Sovětskému svazu. Vytvořila se nová pravicová vláda pod vedením generála Suharta. Došlo k zavírání evangelických modliteben a pomocí vyhlášek k omezování růstu křesťanské církve. Dochází k násilnému ukončování aktivit křesťanských společností, a to vše převážně s tichým souhlasem místních úředníků. Podle vládního usnesení z roku 1969 a novelizovaného v roce 2006 musí všechny náboženské skupiny v Indonésii žádat o povolení k výstavbě a provozování náboženského stánku, za současného souhlasu většiny sousedů, což jsou převážně muslimové. Výsledek je dopředu jasný. V praxi tuto povinnost musí dodržovat jen nemuslimové. V zemi působí radikální až teroristické organizace usilující o tvrdou islamizaci Indonésie. Armáda na jedné straně vystupuje proti projevům teroristických islámských organizací, ale na druhé straně existují tichá propojení silových složek na některé fundamentalistické islámské skupiny. I v Indonésii existují islámské konflikty a násilí muslimů vůči jinověrcům či bezvěrcům. Jasně se projevuje snaha muslimů o plné prosazení islámských tradic a zákonů do každodenního života všech občanů.
Britové se v Indii nepoučili
V souvislosti s islámskou nesnášenlivostí je dobré připomenout vznik Pákistánu. Stalo se tak, když Indie, jako první země britského impéria, získala v roce 1947 nezávislost. Indie nebyla a není nábožensky jednotná. Britové během svého angažmá v této zemi zažili mnoho vážných třenic až krvavých konfliktů mezi většinovými hinduisty a muslimy. Škoda, že Britové ve vlastní zemi zapomněli na zkušenosti s muslimy. Mohli tak v Británii předejít mnohým dnešním nesnázím, kriminálním činům a nastupující islamizaci.
Již od roku 1906 požadovali muslimové žijící v Britské Indii pod vedením Muhammada Džinnáha z Muslimské ligy samostatný stát. To, že krávy jsou pro hinduisty posvátné a prasata pro muslimy nečistá, je jen okrajovou záležitostí vzhledem k dalším nábožensky nepřekonatelným problémům.
V roce 1947 schválila britská labouristická vláda zákon o nezávislosti Indie. Aby se předešlo náboženským násilnostem, zákon předpokládal vznik nové nezávislé Indie s převážně hinduistickým obyvatelstvem, zatímco na územích s převážně muslimským obyvatelstvem měl vzniknout nový státní útvar – Pákistán. Vzhledem k územnímu rozložení muslimů se Pákistán skládal ze dvou částí – z Východního a Západního Pákistánu. Tyto celky byly vzájemně oddělené 1500kilometrovým indickým územím. S tímto uspořádáním souhlasil jak vůdce indického národního kongresu Džaváharlál Néhrú, tak i politický a duchovní vůdce Indie Mahátma Gándhí. A byl to právě Gándhího souhlas s velkou finanční pomocí indické vlády muslimskému Pákistánu, který v lednu 1948 přivedl Nathurama Gódsého, redaktora hinduistického deníku, aby zastřelil Gándhího na jeho pravidelném večerním modlitebním shromáždění.
Po vytvoření obou částí Pákistánu vypukly mezi hinduisty a muslimy prudké boje. Asi 8 milionů muslimů uprchlo z Indie do Pákistánu a přibližně stejný počet nemuslimů se vydal na opačnou cestu z Pákistánu do Indie. Při těchto přesunech zahynulo přes 200 000 uprchlíků. Některé zdroje uvádějí až 1 milion mrtvých.
Bratrovražedný boj v Pákistánu
Západní Pákistán zahrnoval severozápadní pohraničí sousedící s Afghánistánem, kdežto Východní Pákistán vznikl v historickém Bengálsku. Západní Pákistán byl ekonomicky i společensky vyvinutější než Východní. Líákat Alí Chán, člen politické strany Muslimská liga a propagátor samostatného státu pro indické muslimy, se stal prvním pákistánským premiérem. Zasadil se o ustanovení Pákistánu coby islámského státu. Zároveň prosazoval politiku parlamentní demokracie. V roce 1951 byl na politickém shromáždění v Ráwalpindí zavražděn radikálním muslimem za to, že váhal s válkou proti Indii. Následovalo rychlé střídání několika premiérů.
Alí Chán nedokázal efektivně čelit problémům spojených s Východním Pákistánem. Nespokojenost této části Pákistánu s politikou Západního Pákistánu vedla ve volbách roku 1952 k vítězství Ligy Awami, která usilovala o autonomii Východního Pákistánu. Nová ústava z r. 1956 prohlásila Pákistán islámskou republikou a vytvořila parlament složený ze zástupců východní a západní části Pákistánu. Prvním oficiálním prezidentem této Islámské republiky Pákistán se stal Iskandar Mírza v roce 1956. Tento krok nikterak neoslabil separatistické snahy Východního Pákistánu. Spíše naopak.
Aby se tyto snahy potlačily, tak prezident Iskandar Mírza v roce 1958 rozpustil provinční zákonodárná shromáždění, vládu i parlament, vyhlásil stanné právo a do čela armádního velení postavil generála Ajjúba Chána. Ten však využil situace a ještě v tom samém roce se zmocnil prezidentského úřadu. Jeho vláda přinesla pro Západní Pákistán hospodářský rozvoj a zároveň obrovskou nesnášenlivost mezi muslimy západní a východní oblasti. Tuto situaci zhoršila i snaha Západního Pákistánu zavést urdštinu za oficiální jazyk obou částí Pákistánu.
Nespokojenost a rozmáhající se nepokoje přiměly Ajjúba Chána v roce 1969 k rezignaci. Ve volbách v roce 1970 získala v Západním Pákistánu většinu hlasů islámská socialistická Pákistánská lidová strana vedená Zulfíkarem Alím Bhuttem, ale celkovým vítězem se stala Liga Awami usilující o odtržení Východního Pákistánu. To byla poslední kapka k zahájení občanské války bez ohledu na to, že bojoval muslim proti muslimovi. Tento krvavý bratrovražedný boj se pravidelně objevuje ve všech islámských zemích.
Bengálci usilující o odtržení Východního od Západního Pákistánu získali významnou pomoc Indie a podporu tehdejšího Sovětského svazu. V roce 1971 porazili nasazené vojsko Západního Pákistánu a ustanovili nový stát Bangladéš. Prvním bangladéšským premiérem se stal vůdce Lidové ligy šejch Mudžíbur Rahmán, který byl při převratu v roce 1975 zavražděn. Poté byl vyhlášen výjimečný stav, zrušený až v roce 1991. I v Bangladéši se ozvali jak islamisté, tak i tvrdá opozice představovaná Národní stranou. Ale ani bangladéšská vláda neměla čisté ruce, nekonala zcela nezaujatě. V mnohých případech nešlo o řešení problému, ale jen o vyřizování účtů.
Alí Bhutto se stal premiérem nového Pákistánu (území bývalého Západního Pákistánu). Jeho styl vlády vedl k vojenskému převratu a k moci se dostal autoritativní generál Muhammad Zijáula Hak. Ten zavedl striktní platnost islámských zákonů s prvky práva šaría a dokonce i stanné právo, které bylo zrušeno až v roce 1985. Pod tlakem veřejnosti slíbil obnovit parlamentní pořádky, ale i nadále tvrdě vládl až do své smrti v roce 1988.
V prosinci téhož roku vyhrála volby Bénazír Bhuttová, ale její vláda padla roku 1990 na základě obvinění z korupce. K moci se znovu dostala v r. 1993. Svoji finanční a morální podporou napomohla nástupu Tálibánu v Afghánistánu. V roce 1996 musela odejít do exilu do Dubaje. V roce 2007, po dohodě s prezidentem Mušarafem, který stáhl veškerá její obvinění z korupce, se vrátila do Pákistánu. Opět zahájila svou politickou aktivitu, ale v prosinci téhož roku byla zabita při sebevražedném bombovém útoku v Ráwalpindí, ve stejném městě jako svého času první pákistánský premiér Alí Chán.
Náboženské školy vychovávají »časované bomby«
V Pákistánu, jako v řadě jiných islámských zemí, existuje řada islamistických organizací napojených na náboženské školy. Červená mešita je jedním z hlavních pákistánských center radikálního islámu. Tyto centry vedou imámové, kteří zasvětili svůj život jedinému cíli – svrhnout sekulárně uvažující vládu a nastolit islámský fundamentalismus. Nejchudší Pákistánci, kterých je většina, jsou nuceni pro sebe a své děti shánět existenční pomoc právě u zradikalizovaných organizací, ke kterým patří i Červená mešita. Tyto děti, vychovávané ve zradikalizovaných náboženských školách, jsou časovanou bombou pro celou společnost. Způsob výuky mladých lidí v těchto školách je v souladu s ortodoxními směry islámu. Mezi velmi aktivní islamistická hnutí patří pákistánský Tálibán, který zastřešuje různé islamistické skupiny. Pákistánský Tálibán není přímo spojen s afghánským Tálibánem. Cílem těchto hnutí je nastolit fundamentalistický směr islámu a zavést právo šaría. Vedle islamistů se násilně projevují i střety sunnitů a šíitů. Dochází i k dalším třenicím a násilnostem mezi vyznavači dalších směrů islámu. Tento trvalý střet existuje v každé islámské společnosti.
Fatální kombinace chudoby a nevzdělanosti
Pákistán je po Indonésii druhou nejlidnatější muslimskou zemi na světě. Muslimské obyvatelstvo tvoří v Pákistánu 96 %, z nich 77 % sunnité, 20 % šíité a zbytek připadá na ismaility a menší sekty. Kolem 1,5 % připadá na křesťany a hinduisty. Zásadním problémem země je bída umocněná permanentním velkým nárůstem populace. Počet lidí se od devadesátých let více než zdvojnásobil. Takový nárůst populace, přelidnění, je časovanou bombou. Při tomto trendu nebude země schopná zajistit dostatek ani základních lidských potřeb. Je to situace, která vždy vede k masové migraci. V Pákistánu je 60 % populace mladší 30 let, třetina lidí žije v hluboké chudobě. Určitý stupeň vzdělání, které nelze srovnávat s evropským, má jen 58 % obyvatel. Pákistán začíná čelit fatální kombinaci chudoby a nevzdělanosti. Nejhorší je situace na venkově, kde žijí dvě třetiny Pákistánců. A právě tito nevzdělaní a často násilničtí muslimové, náchylní k radikalizaci, se stávají migranty. Tato úroveň migrantů se netýká jen Pákistánu, ale je typická pro migranty z Afriky a Blízkého východu. A právě tito ilegální migranti »obohacují« Evropu, a to se souhlasem jak vlád, tak i Bruselu. Dnes už tito imigranti znamenají v mnohých evropských zemích velký problém, který se nadále zvětšuje. Je to důsledek neschopnosti EU zastavit zhoubnou ilegální migraci.
Eurounijní elita přichází jen s nesystémovými nápady
Eurounijní systém a legislativa týkající se migrace trpí rozsáhlou nedostatečností. Jde o projev chybného systému, a proto EU není schopná vyřešit ani ilegální migraci, ani jiný fatální problém. Pakt o migraci je horší než špatný. Bruselská selanka nedokáže systémově vyřešit žádný větší problém, ba ani čelit novým. EU ztrácí konkurenceschopnost, je to důsledek nepromyšlených aktivit. Vládnoucí eurounijní elita ignoruje, překrucuje nebo zamlčuje problémy spojené s cizorodými migranty, a namísto skutečného řešení přichází pouze a jenom s nesystémovými nápady. Mezi ty nejhorší patří: Institut strpění cizinců, globální pakt OSN o uprchlících, globální pakt OSN o migraci a stávající unijní Pakt o migraci a azylu.
Neřízená a systémově nelimitovaná migrace je vysoce nelineárním dynamickým procesem. Proto se šíří stejně zhoubně jako pandemická epidemie chorob a může se stát nevratným dějem. Vlády zemí, ze kterých migranti pochází, nemají zájem o jejich zpětné přijímání, neboť jejich odchodem se u nich snižuje sociální napětí, kriminalita a nezaměstnanost. Bezhlavým přijímáním ilegálních migrantů se příčiny migrace v jejich domovských zemích nikdy nevyřeší. Proto tyto zemně budou i nadále plodit a chrlit migranty ve stále větší míře z důvodů obrovského nárůstu populace, umocněné klimatickou změnou a dalšími nedostatky. Jediný způsob jak čelit ilegální migraci, je zvolit australský model, jehož úspěšnost prověřila praxe. Cokoliv jiného není ničím jiným než politickým žvaněním.
Lze vyslovit obecně platný závěr. Málo muslimů, méně problémů. Mnoho muslimů, hodně problémů, včetně nárůstu násilí, kriminality, snahy o islamizaci a dalších rizik. Prostě islám je neslučitelný s demokracií a naším stylem života, a proto do Evropy nepatří! Ten, kdo tvrdí opak, islámu nerozumí, zamlčuje jeho negativní aspekty, překrucuje skutečnosti a ve svém důsledku podporuje islamizaci Evropy. Platí pravidlo: Jedná-li se o systémovou chybu, a eurounijní špatné řešení ilegální migrace je systémovou chybou, je třeba změnit systém, nebo z něj vystoupit a požádat např. o vstup do BRICS.
František Krincvaj