Ještě nad slovy Tulsi Gabbardové

Znáte ta slova. Vyšla před několika dny v Deníku N: »Francie se přidala k varováním Dánska, Německa a Polska, že Rusko může do několika let zahájit agresi proti Evropě; francouzský náčelník generálního štábu Mandon mluví o roce 2030, německé zdroje o roce 2028 či 2029, další jsou ještě varovnější.« Náš čtyřhvězdičkový náčelník štábu stojící v čele české armády nám zase v televizním rozhovoru s paní Fridrichovou sdělil, že »Otázka není, zda Rusko zaútočí, ale kdy«. Nedivme se. Kdyby řekl něco jiného, už dávno by nebyl ve funkci. O tom, že Rusko, až porazí Ukrajinu, se vrhne na nás, mluvili snad totiž všichni představitelé Fialova režimu. To bylo také zdůvodněním pro šílenství zvané zbrojení či českých, tedy Lipavského iniciativ směřujících proti Rusku a nesmyslů, jako je to, že ruské tanky by se snad, pokud by padla Ukrajina, ocitly až na Václavském náměstí.

Jenže do toho představitelům válkychtivé Evropy hodila vidle, jak jsme si mohli přečíst v minulých dnech na iportaL24.cz, šéfka americké tajné služby Tulsi Gabbardová. Napsala v reakci na tvrzení agentury Reuters v souvislosti s penězi pro Ukrajinu, za něž se zaručila Unie, toto: »Válečníci Deep State a jejich propagandistická média se opět snaží podkopat snahy prezidenta Trumpa přinést mír na Ukrajinu – a vlastně i v Evropě – tím, že falešně tvrdí, že ‚americká zpravodajská komunita‘ souhlasí a podporuje názor EU/NATO, že cílem Ruska je napadnout/dobýt Evropu (aby podpořilo jejich pro-válečné politiky). Pravda je, že ‚americká rozvědka‘ hodnotí, že Rusko nemá ani schopnosti dobýt a okupovat Ukrajinu, tedy ani uskutečnit ‚invazi a okupaci‘ Evropy.«

»Moskva chce mír«, dotvrdil v pondělí její slova zvláštní vyslanec prezidenta USA Witkoff po jednání s představiteli Ukrajiny a Ruska na Floridě. Jenže chtějí ho i představitelé Evropy?

Není pro ně pravdou opak? Naplno o tom mluvil po návratu ze summitu maďarský ministerský předseda Orbán: »Ti, kdo schválili tuto válečnou půjčku, nasměrovali Evropskou unii na kurz, který vyžaduje porážku Ruska. Už to není jen politika nebo geopolitika – jde o peníze. Pokud Rusko neporazí, budou muset zaplatit. Do válečného prostředí vstoupil nový faktor. Dříve byly finanční zájmy jen v pozadí – nyní jsou ústřední. Odteď se honí za svými penězi. To je to, co staví celou Evropskou unii na válečnou dráhu.«

V České televizi a vlastně i ve zpravodajských pořadech dalších televizních stanic se ovšem dál vede válka. Také poražení politici u nás ji vedou. Nejen ti evropští. Němci, Angličané, Poláci, Francouzi, Dánové, Nizozemci, Pobalťané. I ostatní se vezou. Jen nebýt Maďarem nebo Slovákem! A teď jsou tu také Češi a postrašení Belgičané. Možná nesměle i Rakušané, Bulhaři, Řekové, Portugalci. Co kdyby se ti všichni spojili? Kam by dospěl Brusel? Ten unijní i alianční? Přestalo by se na Ukrajině válčit. Staletý zájem Německa o Ukrajinu by vzal za své, Anglii by přišla o naději na ruské suroviny, které by po porážce Ruska mohl Londýn za cinkrlátka získat lacino. Dnešní malý Napoleon má zase co vracet za Borodino a Berezinu. Slavkov – Austerlitz není v dohledu. Co těm všem záleží na lidech v Česku? Jen na vládě, která by měla zpívat podle jejich not.

Jenže stará vláda už není. Je nová. Trochu jinak myslící. Proto je podle těchto válkychtivých aktuální volání: Vzchopte se všichni demokraté a zlomme ji společně. Házejme jí co největší klacky pod nohy. Tak tomu chce i Brusel. Lipavští a Farští tedy konají, stejně jako Česká televize. Zahlcují nás svou pravou pravdou. Shrňme ji do jediné myšlenky: Rusko, až spolkne Ukrajinu, se vrhne na nás. A tomu máme, tedy musíme věřit, kdo nevěří je kolaborant a zrádce.

Za této atmosféry šéfka amerických zpravodajců vyřkla něco zcela jiného. To nelze pustit na obrazovky a tak se o jejích slovech taktně mlčí a dál nám školitelé PŠM (politického školení mužstva) vtloukají do hlav stále stejné klišé: Rusko, až vyhraje na Ukrajině, zaútočí i na nás. Lidé, připravte se, až přijde ta chvíle, zapište se dobrovolně do mobilizačních seznamů! Možná, že už brzy na sebe budete moci obléknout i uniformy. Jen ta vláda, která je u moci, je nebo možná bude brzdou tak vlasteneckého počinu. Skutečný Evropan se musí cítit zrazen. Uzenky (asi se opakuji a tudíž přestávám být moderní) mají podle ní dostat přednost před kanóny a municí pro Ukrajinu.

Ale, napadá mě, co když ta Tulsi Gabbardová má pravdu? Co pak? Má potom všechno to snažení demokratického světa nějaký smysl? Co když lidé opravdu chtějí víc levné uzenky než drahé kanónky a nová vláda chce jen plnit jejich přání?

Jaroslav Kojzar