Dnes se příliš nepřipomínají německá nacistická zvěrstva a dnešní mainstream se snaží o to, aby se sousloví »němečtí nacisté« nahrazovalo jen slovem nacisté, aby se příliš nezdůrazňovalo, že šlo o Němce. A v tomto zvráceném ideologickém duchu se upravují nebo překrucují i některé historické události z Druhé světové války. Nastupuje tendence eliminovat nezastupitelnou roli Rudé armády, která nesla největší tíhu válečného úsilí proti Německu. Východní fronta byla v letech 1941 až 1944 jedinou válečnou frontou v Evropě proti Německu. Západní fronta se otevřela v Normandii až v červnu 1944, ale i tak Rudá armáda vázala až do konce války přes 65 % vojenských sil Německa a jeho spojenců. V Německu nikdy nedošlo k úplné denacifikaci. To dosvědčují oficiální postoje dnešního Německa i případ dr. Mengeleho.
Josef Mengele byl německý lékař, který v koncentračním a vyhlazovacím táboře Osvětim prováděl morbidní a sadistické experimenty na vězních, včetně malých dětí. Narodil se v Günzburgu v Bavorsku 16. března 1911 v rodině velmi úspěšného a majetného továrníka. V roce 1939 vstoupil mezi příslušníky SS. Když se německý občan dostal mezi elitu Himmlerovy skupiny SS, byl jeho čistý árijský původ potvrzen vytetováním jeho krevní skupiny. Ale ješitný Mengele si krevní skupinu na ruku vytetovat nedal. To mu po skončení války pomohlo utajit svoji příslušnost k SS.
Když 22. června 1941 zaútočilo nacistické Německo na Sovětský svaz, byl Mengele poslán na frontu. Mengele byl za statečnost vyznamenán Železným křížem. V létě 1942 byl vážně zraněn a v hodnosti kapitána poslán do týlu. Mengele se následně stal asistentem ředitele dr. Otmara von Verschuera v berlínském Institutu císaře Viléma pro antropologii. Na počátku roku 1943 vybídl Verschuer Mengeleho, aby si požádal o přeložení do Osvětimi, kde mohl pokračovat ve svých výzkumech na lidech. Většina z těch, kteří v Osvětimi působili, byli skuteční sadisté. Trýznění vězňů měli ve své přirozenosti, přímo je to těšilo. Otázkou je, kde se u těchto Němců vzala ta neuvěřitelná lidská zrůdnost, která nemohla být jen důsledkem nacistické ideologie.
Mengele se genetickým výzkumem zajímal hlavně o dvojčata. Některým dvojčatům do očí vpichoval injekce s barvivem, aby změnil jejich barvu a v některých případech je i sešíval zády k sobě, aby vznikla siamská dvojčata. Sešil jim dokonce i zápěstí. Děti plakaly ve dne i v noci. Za svou »vědeckou činnost« Mengele obdržel kříž za válečné zásluhy a byl povýšen na vedoucího lékaře v Birkenau. Jeho krutost neznala hranice. Začátkem roku 1945 se postupující Rudá armáda dostala přímo k továrně na smrt, k táboru Osvětim-Birkenau. Nacistický »Anděl smrti«, Josef Mengele, uprchl i s dalšími lékaři 17. ledna 1945 do jednoho německého tábora v Polsku, nedaleko německých hranic.
Na útěku sundal esesáckou uniformu a převlékl se za důstojníka wehrmachtu. Jeho jméno se objevilo i na seznamu nacistů hledaných Spojenci. Mengele utekl a skrýval se, neboť věděl, že ho hledají. Po příchodu do Německa, během jara a léta 1945, Mengeleho dvakrát zadrželi američtí vojáci. Dokonce byl původně zaregistrován pod svým skutečným jménem. Zachránilo ho to, že se nenechal tetovat a pomohl mu i tehdejší chaos.
V červnu 1945 opustil Mengele americký sběrný tábor pod svou pravou identitou. Navíc měl štěstí, protože získal kopii dokladů jednoho rovněž propuštěného lékaře, se kterým se v zajetí seznámil. Jakmile měl Mengele doklady v kapse, tak je trochu poupravil a stal se z něho Fritz Holman.
I když západní Spojenci po válce v rámci denacifikace Německa vyvinuli ohromné úsilí, tak pro nedostatek prostředků bylo jejich pronásledování nacistických zločinců značně limitované. Během Norimberského procesu, který byl zahájen v listopadu 1945, bylo jméno Mengele opakovaně zmíněno. Vyskytl se i názor, že nacistický lékař Mengele mohl při chaotickém ústupu německé armády zemřít. Tento mylný závěr podpořilo i prohlášení jeho manželky a rodiny, když je na podzim roku 1945 navštívili američtí vyšetřovatelé. Mengeleho manželka se chovala jako vdova. Dokonce za Mengeleho byla odsloužena zádušní mše. Mengeleho rodina se pevně semkla kolem tohoto nacistického lékaře, protože celá rodina, jako i většina Němců, sympatizovala s nacismem. A v těchto rodinách a v tomto duchu nacistické slávy se vychovávala nová generace Němců. Bylo obrovskou chybou, že se tvrdě nezakročilo i proti rodinným příslušníkům válečných zločinců. Pro své bezpečí i bezpečí rodiny si Mengele našel úkryt u přátel věnujících se zemědělství v blízkosti bavorského města Rosenheim.
V té době Mengele oficiálně neexistoval, protože se z něho stal Fritz Holman, zemědělský dělník. Jeho manželka Irena ho každé dva týdny navštěvovala. Svá setkání nijak neskrývali. Mengele tak strávil tento čas v klidu. Jinak řečeno, po nacistech se v Německu zase tak horlivě nepátralo. Jenže nová událost opět vyvolala obavy. Jeho jméno bylo zmíněno během Norimberského procesu s nacistickými lékaři, který skončil koncem roku 1947. Lékaři, se kterými sloužil, se ocitli na lavici obžalovaných a hrozil jim trest smrti. Mengelemu docházelo, že v Německu už nebude v bezpečí. Proces s lékaři z koncentračních táborů v něm vzbudil strach z trestu smrti.
Proto zvolil cestu do Jižní Ameriky, jako mnoho dalších nacistů. Zde byly u moci diktátorské režimy, které sympatizovaly s nacistickými myšlenkami. Navíc prchající nacisté měli peníze. Vybral si Argentinu. Jednou z organizací, které pomáhaly nacistům v útěcích z Evropy, byla ODESSA, organizace bývalých příslušníků SS, a jedna skupina katolických kněží v Římě (biskup Alois Hundal). K cestě potřeboval lepší doklady a novou identitu. Díky Mezinárodnímu červenému kříži se z Fritze Holmana stal Helmut Gregor.
K odchodu došlo 17. dubna 1949. Potřeboval se dostat do italského přístavu Janov, kde měl nastoupit na loď. Organizace nacistických přátel mu poradila jak postupovat dál. Prvním krokem bylo dostavit se inkognito na vlakové nádraží v Günzburgu. To se mu podařilo. Druhá část plánu představovala cestu vlakem do malého rakouského pohraničního města u Brennerského průsmyku. Odtud musel jít pěšky do italského pohraničního města Vipiteno. V časných ranních hodinách se vydal na cestu. O několik hodin později ho přivítalo městečko Vipiteno. Zde zůstal něco přes měsíc. V květnu sedl do vlaku, který ho dovezl do Janova.
Parník North King, na kterém měl odplout, byl stále u mola. Mengele ukázal své perfektně padělané doklady a argentinské vízum a vstoupil na palubu. Po šesti týdnech plavby dorazil do přístavu Buenos Aires. Mengele se ubytoval na několik dní v hotýlku Palermo v Buenos Aires. Rychle se zde seznámil s místní sítí nacistů, kteří si vzájemně pomáhali. Potkal dvě bývalá esa nacistického letectva, Hanse Ulricha Rudela, se kterým se posléze spřátelil, a Adolfa Gallanda.
Pronajal si dům v ulici Concepción Arenal, který patřil jednomu nacistickému sympatizantovi. Na začátku roku 1953 se Mengele přestěhoval přímo do centra města. Chodíval do kavárny ABC. V této restauraci se setkávali prominenti nacistického režimu. Vedle Mengeleho tam chodil i Eichmann. Všichni si tam pochutnávali na tradiční německé kuchyni.
Začal si vydělávat na živobytí. S pomocí své bohaté rodiny v Německu investoval peníze do truhlářské společnosti. Díky příteli, bývalému nacistickému pilotovi Hansi Rudelovi, začal také obchodovat se zemědělskými stroji. Hans Rudel ho představil známým v sousední Paraguayi. Tam pak Mengele začal často jezdit. Velmi rychle se přizpůsobil svému novému životu a začal dobře prosperovat a bohatnout. V tom se od ostatních nacistických zločinců lišil. Stále udržoval svůj kontakt s Německem a se svou rodinou. V roce 1954 soud v Düsseldorfu rozvedl jeho manželství a jeho žena Irena se synem zůstala v Německu.
Mengele se také dozvěděl, že zemřel jeho bratr Karel a zanechal po sobě vdovu Martu a syna Karla Hanse. Marta vlastnila poměrně velkou část akcií rodinné společnosti. Aby se neprovdala za někoho neznámého, otec rozhodl, že si Mengele vezme za manželku Martu. To znamenalo, že se Mengele musí vrátit do Evropy a navíc pod svou pravou identitou. V roce 1956 si byl Mengele jistý, že už mu nehrozí žádné nebezpečí. A tak se v Buenos Aires v poklidu odebral na velvyslanectví Spolkové republiky Německo (SRN) s prohlášením, že se ve skutečnosti nejmenuje Helmut Gregor, ale že jeho pravé jméno je Josef Mengele a rád by získal pas na své skutečné jméno. A světe, div se. Nikoho na německém velvyslanectví ani nenapadlo se ho zeptat, proč přijel do Argentiny pod falešným jménem, a proč tak najednou se chce vrátit pod pravým jménem? Bez problémů mu vydali pas. Poté, co obdržel od německého velvyslanectví duplikát svého rodného listu, získal i argentinské povolení k pobytu a argentinský pas, v němž byla uvedena jeho pravá totožnost.
Následně podnikl cestu do Německa. Byl si jist, že se mu doma už nemůže nic stát. To potvrzuje, že SRN až tak rigorózně neřešila stíhání nacistických zločinců. V roce 1956 odjel do Evropy jako skutečný Josef Mengele. Nejdříve navštívil švýcarské lyžařské středisko Engelberg, kde se setkal s Martou a jejím synem Karlem. Z tohoto idylického prostředí Mengele s Martou odcestovali přímo do Německa. Přijeli do jeho rodného Günzburgu a následně do Wiesbadenu.
Po návratu do Argentiny a po zkušenostech z Německa se Mengele rozhodl žít pod svým skutečným jménem. V létě roku 1956 se znovu obrátil na německé velvyslanectví s tím, že se chce oženit a hlavně získat úvěr, aby mohl investovat do své nové společnosti. Jak to, že si němečtí diplomaté vůbec ničeho nevšimli? V této době, jedenáct let od skončení války, by si Němec vůči druhému Němci nikdy nedovolil položit otázku: »Co jste dělal během války?« Tato otázka byla tabu. Němci v té době neměli žádnou vůli soudit nacistické zločince. Naopak ti, co byli ve vězení, se postupně vraceli do vysokých řídících postů. O denacifikaci v Německu se hovořilo, že úspěšně proběhla. Ale pravda byla jiná. Koneckonců i na nejvyšších postech nové německé armády a NATO byli bývalí nacisté.
Tato německá neochota k důsledné denacifikaci dopomohla Mengelemu v Argentině k profesionální kariéře. Získal totiž výrazný podíl ve dvou farmaceutických firmách. K zajištění jeho podnikání mu jeho rodina půjčila milion německých marek. Vyráběl pod svým pravým jménem léky pro širokou veřejnost. Těm, co ho znali pod jménem Helmut Gregor, vysvětlil, že jméno Gregor si dal kvůli svým politickým problémům. Pro Mengeleho v této době nastalo šťastné období v podnikání i v osobním životě. V říjnu 1956 za ním do Buenos Aires přijela švagrová Marta se svým synem Karlem. Všichni se usadili v novém domě, který Mengele před jejich příjezdem koupil pro svou novou rodinu. Dům stál v luxusní čtvrti Orion. Manželství uzavřeli v lednu 1958 na dovolené v hlavním městě Uruguaye v Montevideu. Náklonnost byla vzájemná. Její syn byl přibližně ve stejném věku jako jeho syn Rolf, který až do svých čtrnácti let nevěděl, že jeho otec je stále na živu.
Marta se rozhodla s Mengelem žít a její syn si myslel, že mu bude dobrým otcem. Po několika letech se rozešli, protože se Marta nedokázala smířit s jeho životem na útěku a vrátila se zpět do Evropy. Mengele se rozhodl pro definitivní návrat do Německa, protože ho tam už nikdo neznal a chtěl zaujmout místo v čele rodinného podniku v Günzburgu. Jenže nové okolnosti ho opět donutily změnit plán.
V rámci své lékařské činnosti prováděl i utajené operace. Dokonce na něho přišlo udání, že po špatně provedeném potratu dostala mladá žena infekci a zemřela. Policie ho tehdy zatkla, ale pomohli mu jeho vlivní ochránci, kteří se postarali o to, aby se z této svízelné situace dostal. Stálo ho to ale velké peníze. Byl sice zproštěn viny, ale dostal strach. Obával se totiž, že tento případ by mohl vést k odhalení jeho nacistické minulosti.
A došlo k další události, tentokrát v Evropě, která ho přinutila opět zmizet ze scény. Touto událostí se stala snaha lovců nacistů Simona Wiesenthala a dalších, kteří úspěšně pátrali po německých nacistických zločincích. Zjistili z veřejných zdrojů, že Mengele v rozvodových dokumentech uvedl svoji adresu v Buenos Aires. Společně pak zatlačili na vládu v SRN, aby na Mengeleho vydala mezinárodní zatykač. Do této doby Německo mlčelo. Dne 5. června 1959 německý soud v jihoněmeckém Freiburgu poprvé zažaloval Mengeleho. Prokurátor zahájil soudní jednání a začalo vyšetřování. Případu se měla ujmout policie v Günzburgu, v rodišti Mengeleho, a proto ho členové rodiny okamžitě varovali. Po této informaci Mengele uprchl z Argentiny do Paraguaye. Německo na základě mezinárodního zatykače požádalo o jeho vydání. Argentina nejdříve odmítala. A když bylo vydání nakonec schváleno, žil už Mengele nějakou dobu v Paraguayi. Tato země pod prezidentským vedením Alfréda Stroessnera, armádního důstojníka a diktátora německého původu, mu dokonce v listopadu 1959 udělila státní příslušnost. Tento stát neměl s Německem uzavřenou vzájemnou dohodu o vydání, a proto by extradiční řízení neproběhlo. Myslel si, že zde může i nadále v klidu žít jako Mengele.
Ale souběžně s vydáním mezinárodního zatykače na Mengeleho, spustila v roce 1959 izraelská tajná služba Mosad operaci Attila k zajištění nacistického zločince Adolfa Eichmanna. Agenti původně doufali, že při této akci dostanou i Mengeleho. Ale zjistili, že už je v Paraguayi.
Přestože Mengeleho chránila v Paraguayi jeho nová státní příslušnost, cítil se stále víc a víc jako štvaná zvěř. V jeho prospěch zasáhl nacistický přítel, bývalé letecké eso, Hans Ulrich Rudl. Ten ho představil nacistickému sympatizantovi rakouského původu Wolfgangu Gerhardovi, který byl kdysi příslušníkem Hitlerjugend. Ten Mengeleho tajně převezl do Brazílie. Wolfgang Gerhard mu dokonce našel místní hostitelskou rodinu. Jednalo se o maďarský emigrantský manželský pár Gita a Geza Stamerovi. Mengeleho představil pod falešným jménem Peter Hochbichler. Ve své nové identitě se vydával za švýcarského emigranta, který si plánuje nový život v Brazílii. Díky finančnímu příspěvku od Mengeleho si tito manželé koupili farmu asi 300 km západně od Sao Paula a Mengele alias Hochbichler se stal správcem farmy.
Mengele v roce 1962 koupil pro tento manželský pár novou větší farmu v Serra Negra asi 150 km severně od Sao Paula. Stemerovi nakonec pravou Mengeleho identitu odhalili. To bylo poprvé, co někdo Mengeleho poznal. K odhalení skutečného jména došlo náhodou na základě článku v novinách, ve kterém byla zveřejněna i fotografie mladého Mengeleho. Identifikovali ho na základě shodných rysů a hlavně podle identické mezery mezi zuby. Mengele se jim přiznal, že zveřejněná fotografie je skutečně jeho z mladších let a článek je o něm. Řekl jim, že žije s nimi jako člen rodiny a proto mají právo to vědět. Mengelemu se podařilo je přesvědčit, aby ho neudali. Ale hlavním důvodem bylo, že si jejich mlčení koupil. Ale od tohoto okamžiku Mengele začínal být paranoidní.
V té době agenti z Mosadu dostali za úkol najít Mengeleho a zatknout ho. Na jeho stopu je přivedl bývalý nacista holandského původu Willem Sassen, který se skrýval v Argentině. Sassen pracoval pro jednotky Waffen SS a po válce se stal novinářem. Byl zatčen, ale jako mnozí další nacisté utekl i s rodinou do Argentiny, kde strávil zbytek svého života.
Mosad věděl o Wolfgangu Gerhardovi, který pomohl Mengelemu dostat se do Brazílie. A tak začali Gerharda sledovat. Ale nepříznivé okolnosti spojené s činnosti Mosadu v Egyptě způsobily, že pátrací operace po Mengelem byla zastavena.
V roce 1969 koupil Mengele spolu s manželi Stamerovými nový dům asi 100 km severně od Sao Paula. Mengele těmito přesuny chtěl dál zametat stopy. V roce 1971 Wolfgang Gerhard předal svůj upravený průkaz totožnosti Mengelemu, který tak opět změnil svou identitu. Od roku 1945 šlo už o pátou změnu identity. Z Mengeleho alias Hochbichlera se obratem stal Wolfgang Gerhard. Ale to Mengeleho neuklidnilo. Začal se chovat ke svým hostitelům stále podrážděněji.
Následky jedné hádky na konci roku 1974 vyústily v rozchod této trojice. Příčinou byly obavy z prozrazení. Po rozchodu se Mengele alias Gerhard usadil ve skromném domku v chudé čtvrti Eldorado na periferii Sao Paula. V tomto prostředí velké koncentrace lidí mohl žít v poklidu, protože zde nikdo nemohl zjistit kým vlastně je. Jeho známý Wolfgang Gerhard se snažil Mengeleho uklidnit a představil mu novou hostitelskou rodinu manželů Bossertových žijící v Sao Paulo. Oba muži, Wolfram Bossert a Mengele se měli navzájem v úctě a pro Mengeleho byly Bossertovy děti rozptýlením. Mengele se pro ně tak trochu stal náhradním strýčkem. Ale jeho zdraví začalo zhoršovat. V roce 1976 ho postihla cévní mozková příhoda.
Jeho syn Rolf, který žil v Německu a neviděl otce od jeho pobytu v Evropě v roce 1956, se rozhodl ho navštívit. V roce 1977 odcestoval za svým otcem inkognito pod falešným jménem. Rolf Mengele po cestě k domu rakouských manželů Bossertových vystřídal tři taxíky, aby zmátl případné pronásledovatele. Ti ho pak zavezli na adresu otcova domu na ulice Alvarenga 5773, kterou nikdo jiný neznal.
Po nějaké době se začal otce vyptávat na koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. Chtěl slyšet otcovu verzi. Otec mu nedokázal přímo odpovědět a začal hovořit o výzkumu, ve kterém ospravedlňoval své rasistické postoje. Na svou obhajobu uváděl jen otřepanou větu odsouzených nacistů, že plnil jen rozkazy. Synovi se snažil dokonce namluvit, že do plynových komor posílal jen vážně a smrtelně nemocné lidi. Rolf pochopil, že nemá smysl se o tom dál bavit, protože jeho otec si ani s odstupem času nepřiznal svoji vinu. Ale i přes hroznou otcovu minulost se ho nezřekl za to, co tehdy dělal a nikdy by svého otce neudal. Ale s jeho činy nesouhlasil. Syn Rolf si v roce 1987 změnil příjmení, a to kvůli svým dětem.
Dne 7. února 1979 byl Mengele na návštěvě u Bossertových. Při koupání v moři dostal infarkt. Syn Bossertových si všiml, že strýček Mengele ležel ve vodě s hlavou napůl ponořenou. Wolfram Bossert se vrhl do vody Mengelemu na pomoc. Vytáhli ho z vody na písečnou pláž. Na pláži byl shodou okolností i lékař, který poskytl první pomoc. Mengele nakrátko nabyl vědomí, ale pak umřel. Mengele měl falešné doklady na jméno Wolfgang Gerhard. V té době skutečný nacista Wolfgang Gerhard byl už po smrti. Proto byl Mengele mylně považován za 54letého Gerharda, přestože mu bylo necelých 68 let. Byl anonymně a s největší diskrétností pohřben na městském hřbitově Embu, asi 30 km od Sao Paulo. Jeho rodina v Německu se rozhodla zatím nezveřejnit informaci o jeho smrti. A tak na veřejnosti panovalo stále přesvědčení, že nacistický zločinec Mengele je stále na útěku.
V lednu 1985 při vzpomínce na osvobození tábora v Osvětimi důrazně požadovali přeživší oběti postavit Mengeleho před spravedlivý soud. Tváří v tvář tomuto skandálu západoněmecká, americká a izraelská vláda, každá z nich, předala veškeré své zdroje k jeho nalezení. Izraelská a západoněmecká vláda nabídly v New York Times odměnu za jeho dopadení. Totéž učinilo Centrum Simona Wiesenthala. Západní Německo se tak dostalo pod velký mezinárodní tlak. A tak se zahájilo vyšetřování, která ale mělo začít už alespoň o patnáct let dříve. Události nabraly na obrátkách a německá policie provedla domovní prohlídku u obchodního ředitele rodinného podniku Hanse Sedlmeiera v Günzburgu. Policie objevila dopisy a v jednom z nich Bossertovi informovali rodinu Mengelových v Günzburgu o smrti Josefa Mengeleho v Brazílii. Tato informace byla pro vyšetřovatele velkým a nečekaným překvapením. Německé úřady okamžitě informovaly brazilskou policii, a ta provedla razii v domě rakouského přistěhovalce Wolframa Bosserta. Policie obvinila Bossertovi, Gezu a Gitu Stamerovi, že se podíleli na utajení nacistického zločince. Policie při výslechu donutila Bosserta a jeho manželku, aby ukázali, kde se nachází Mengeleho hrob.
6. června 1985 byly veřejně exhumovány jeho tělesné ostatky. Tato senzační zpráva obletěla svět. Exhumaci sledovali novináři z mnoha zemí. Poté byl zahájen dlouhý proces identifikace. Nakonec všech 11 soudních patologů z Německa, USA, Izraele a z Centra Simona Wiesenthala potvrdilo, že se skutečně jedná o Mengeleho, i když někteří tak trochu váhali. Syn Mengeleho pak potvrdil, že smrt jeho otce měla zůstat utajena, aby se nedostali do problému ti, kteří ho celou dobu chránili. O pár let později v roce 1992 expert Clyde Snow pomocí testů DNA a s využitím vzorku od syna Rolfa jednoznačně potvrdil, že tělesné ostatky patří nacistickému zločinci Mengelemu.
Závěrem lze jen říci, že hon na nejkrutějšího německého doktora z Osvětimi byl zcela nedůsledný, jako celá německá denacifikace. Mengele je synonymem pro jednu z největších německých nacistických hrůz. Jeho ostatky skončily v soudním patologickém institutu v Sao Paulu. Z Německa pro Evropu nikdy nic dobrého nevzešlo. Bohužel, Británie a Francie, pod záminkou podpory Ukrajině, opět vsadily na novodobou Drang nach Osten. Nekritická a bezvýhradná podpora Ukrajině znamená podporu zemi, ve které se tolerují neonacistické myšlenky a korupce. Asi se zapomnělo, jak tento německý experiment dopadl. Zdálo se, že šílenost německých nacistů, jejich vražedná rusofobie jsou nenávratnou minulostí. Ale EU a NATO ukazují, že to je hluboký omyl. Jejich válečná choromyslná touha by dnes skončila jadernou apokalypsou a Evropa by přestala existovat. Jen psychopatičtí politici si mohou pohrávat s touto variantou. S tím souvisí i skutečnost, že u kolébky EU stáli bývalí němečtí nacisté, kteří rozvinuli a aktualizovali nacistický plán ekonomického a dalšího uspořádání Evropy po vítězství nacistického Německa. Proto systém EU je systémově špatný od samého počátku. A špatný systém sám sebe nikdy nenapraví.
František Krincvaj