Evropské dějiny se mění, když je arcivévoda František Ferdinand zavražděn v Sarajevu v Bosně srbským studentem Gavrilem Principem. Tato událost je spouštěčem resp. záminkou k vypuknutí první světové války – tzv. Velké války.
»Tak nám zabili Ferdinanda,« řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny. Kromě tohoto zaměstnání byl stížen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
»Kerýho Ferdinanda, paní Müllerová?« otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, »já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.«
»Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho.«
»Ježíšmarjá,« vykřikl Švejk, »to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?«
»Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu.«
Neměli bychom zjednodušovat atentát na arcivévodu Františka Ferdinanda, tvrdí historik Paul Miller-Melamed. Spíše než aby se jednalo o »okouzlující událost«, která »šokovala svět«, říká, že politický atentát byl přijat tehdy s relativní apatií a lhostejností…
»První výstřel Velké války,« jak napsal velký historik AJP Taylor ve své slavné (a stále v oběhu) knize První světová válka: Ilustrovaná historie (1963), vypálil bosenský středoškolák jménem Gavrilo Princip v Sarajevu 28. června 1914. »Prvními oběťmi« této války byli podle jiných autorů a rakouských památkářů arcivévoda František Ferdinand, následník trůnu Rakouska-Uherska (habsburské monarchie), a omylem i jeho manželka, vévodkyně z Hohenbergu.
To jsou samozřejmě metafory – v době, kdy došlo k nechvalně známému atentátu v Sarajevu, žádná válka nebyla a nebude ani další měsíc. Navíc, pokud je někdo vinen za vypuknutí války v červenci 1914, jsou to vůdci evropských velmocí, nikoli bosenský rolník. O kolik snazší je však předpokládat synonymní vztah mezi atentátem na arcivévodu a Armagedonem.
Právě tento předpoklad činí studium sarajevského atentátu tak fascinujícím. Jak porozumět obrovskému a nepříjemnému nepřiměřenému vztahu mezi jediným smrtícím činem a vojenskou akcí, která by si vyžádala miliony obětí?
Jazyky jako »první výstřely první světové války« a hrubé analogie mezi tímto amatérsky organizovaným politickým atentátem a moderním masovým terorismem jsou dva takové prostředky k řešení původu toho, co americký diplomat a historik George Kennan slavně nazval »velkou přelomovou katastrofou století«. Existuje však nespočet dalších. Většina historií sarajevského atentátu, ať už v odborných knihách nebo ve zprávách, se tak usilovně snaží, aby atentát dostál svému odkazu, že jej často zkreslují a dezorganizují k nepoznání. A to je větší problém než chytrá metafora – je to mytologie.
Na rozdíl od všeobecného vylíčení ostřílených »teroristických vrahů« byli tito mladí Bosňané naprostí amatéři, kteří se teprve nedávno naučili střílet z pistole nebo házet granáty.
Od »násilného« balkánského prostředí až po extrémně neohrabanou popravu byl Ferdinandův politický atentát manipulován a vykonstruován, přikrášlován a mytologizován. V první řadě se to muselo stát v této »divoké části civilizované Evropy«, napsal ve 30. letech 20. století jeden historik, který navazoval na dlouhou a pokračující tradici stereotypizace Balkánu jako regionu nebezpečného a nezkroceného, primitivního a náchylného k válce.
Téměř o 80 let později jiný badatel popsal atentát jako »náhodnou událost v rakousko-uherské provincii«. Sarajevo rozhodně nebylo Vídeň, ačkoli od doby, kdy v roce 1878 převzalo kontrolu nad Bosnou a Hercegovinou, Rakousko-Uhersko investovalo do rozvoje regionu obrovské prostředky. A po jednostranné anexi v roce 1908 se habsburská monarchie sama o sobě pozoruhodně přiblížila k vyprovokování druhé balkánské mocnosti, Ruské říše, k evropské válce.
Když napětí polevilo a habsburský císař v květnu 1910 podnikl provokativní návštěvu svých sporných provincií, pronásledoval ho v Sarajevu vrah. Sám František Ferdinand byl v roce 1914 varován, aby necestoval do Bosny na vojenské inspekce kvůli četným pokusům o atentát v regionu. Ještě v předvečer svého průvodu do Sarajeva slyšel František Ferdinand od bosenských úředníků a mužů z jeho vlastního doprovodu důrazné varování před nebezpečím vjezdu do hlavního města v otevřeném autě o srbském státním svátku. Byl Vidovdan, neboli svátek svatého Víta.
Srbský nacionalismus je druhou součástí údajné balkánské krutosti. Srbské království, ačkoliv mělo rozlohu a počet obyvatel tvořící jen desetinu Habsburské říše, toužilo po svých jihoslovanských provinciích – zejména po Bosně – jako po svém legitimním léně. Princip a jeho komplicové byli většinou bosenští Srbové – tedy pravoslavní Bosňané, nikoli srbští občané. Je zřejmé, že organizovat arcivévodův průvod bosenským hlavním městem na Vidovdan bylo vrcholem necitlivosti, ačkoli neexistují žádné důkazy o tom, že by toto načasování bylo úmyslné.
A co je nejdůležitější, s motivem vraždy to nemělo mnoho společného. Jako habsburští poddaní, a nikoli »Srbové« nebo dokonce »srbští nacionalisté«, jak jsou pravidelně a mylně zobrazováni v kritické literatuře a filmu, plánovali politický atentát dlouho předtím, než znali přesné datum arcivévodovy návštěvy.
Spiklencům záleželo na jejich vrozené nenávisti k habsburské vládě, nikoli na jejich intenzivní lásce k Velkému Srbsku, natož k socialismu, anarchismu nebo jakékoli jiné dominantní ideologii konce 19. století. Sjednocení všech jižních Slovanů (jugoslovanství) měli jistě na mysli, jak ukazují soudní záznamy, ačkoli jim na samotné politické formě moc nezáleželo, pokud je to vymklo habsburské kontrole.
Mnoho autorů to chápe, a proto odkládají stranou srbský vliv a ideologii. Pro tyto teoretiky »konspirace zdola« však obvykle nestačí Bosňany jednoduše prezentovat jako »bojovníky za svobodu« – koneckonců páchali vraždy a sám František Ferdinand nebyl tyran.
Naopak, museli být naprosto zoufalí a tak postižení tuberkulózou, že byli ochotni zajít na cokoli pro dobro svého bosenského lidu. Socioekonomická situace rolníků v Bosně, ze kterých pocházel například Princip, byla jistě tragická, ale neexistují žádné přímé důkazy o tom, že by některý z bosenských spiklenců umíral. Toto je mýtus, byť relativně vášnivý a mírný.
Mnohem závažnější a podvratná jsou obvinění, že atentát naplánovaly zákeřné nacionalistické síly v Srbsku a rekrutovaly mladé »bosenské loutky« k plnění rozkazů Velkosrbska. Zejména jedna »tajná«, »teroristická« organizace – Sjednocení nebo smrt (zlověstněji známá jako Černá ruka) – byla údajným strůjcem sarajevského spiknutí. Důkazů je opět málo. Černá ruka byla skutečná a představovala skutečně hrozivou vojenskou frakci pro srbskou vládu, která, jak trvala na svém, nepostupovala dostatečně rychle v plánu Velkého Srbska. Její vůdci však nebyli hloupí a věděli, že atentát na habsburského dědice s sebou nese riziko války, na kterou Srbsko nebylo připraveno.
Sarajevský atentát nerozpoutal světovou válku, ale spíše diplomatickou krizi, kterou se vůdcům civilizované Evropy nepodařilo diplomaticky vyřešit.
Možná to byl člen Černé ruky, kdo pomohl atentátníkům získat zbraně a výcvik v Bělehradě, ale neexistuje žádná přímá souvislost se samotnou Ligou ani se Smrtí, natož se srbskou vládou. Ani Rakousko-Uhersko ve svém ultimátu Srbsku z 23. července, které Černou ruku konkrétně nezmiňuje, nic takového netvrdilo. Ať už historici o této »teroristické síti«, která táhla za nitky sarajevského spiknutí, říkají cokoli, byli to tři mladí Bosňáci žijící v Bělehradě – dva studenti a tiskař – kdo rozhodl o politickém atentátu a bezchybně ho provedli.
Jak to můžeme říci, když arcivévoda nakonec zemřel? Na rozdíl od všeobecného přesvědčení o zatvrzelých teroristických vrazích byli tito mladí Bosňané naprostí amatéři, kteří se teprve nedávno naučili střílet z pistole nebo odpálit granát. Poté, co první atentátník nezasáhl a bomba Nedeljka Čabrinoviče minula cíl, zbývající »sebevražední atentátníci« z místa činu uprchli. Princip byl jedinou výjimkou a zvládl to jen díky špatné odbočce, kterou podnikl poté, co habsburské úřady změnily trasu průvodu v očekávání bombardování. Jinými slovy, tato »špatná« odbočka byla podle původního itineráře průvodu správnou odbočkou, a proto se atentátník skrýval právě tam.
Princip se zkrátka na rohu ulice neobjevil náhodou. Ani se neutěšoval sendvičem ze Schillerova lahůdkářství, když se arcivévoda »náhodou« zastavil. Nicméně od doby, kdy dokument Dny, které otřásly světem (2003) informoval diváky, že Princip »právě snědl sendvič a… zcela náhodou osud svedl vraha a jeho cíl na tři metry od sebe«, pronikl mýtus o Principově sendviči a čirém štěstí do seriózní i populární literatury. Dnes se o něm studenti dozvídají a naši akademici nás ujišťují, že Princip se »potuloval v rohu«, »stál nečinně«, »seděl jako pavouk« nebo okusoval sendvič, když »osud udeřil a zatracené auto náhle« zastavilo před ním.
Principův sendvič a štěstí mohou být jen dalším mýtem, ale přesvědčivější je názor, že Principovy výstřely »šokovaly svět«.
Podle jednoho historika byl politický atentát »do očí bijící událostí«, která se vryla do myslí a vzpomínek všech současníků, stejně jako 11. září nebo atentát na prezidenta Kennedyho. Naproti tomu nespočet svědectví z první ruky podporuje relativní apatii a lhostejnost, která politický atentát přivítala.
Byl sice považován za tragédii, ale ne za takovou, která by, jak mrazivě napsal britský stálý náměstek ministra zahraničí Sir Arthur Nicolson svému velvyslanci v Petrohradu, »vedla k dalším komplikacím«.
To, co změnilo všechno, nebyly špatně mířené kulky »srbského hrdiny« (z nichž první zabila jedinou osobu na zadním sedadle auta, kterou si Princip přál zachránit – arcivévodovu manželku Sofii), ale světodějné selhání evropských velmocí, které poprvé vyšlo najevo ultimátem Rakouska-Uherska Srbsku 23. července.
Do té doby byl atentát v Sarajevu zapomenut – koneckonců to byla doba, kdy byly politické atentáty velmi běžné – nebo, jak lhostejně napsaly americké noviny, existovali jiní rakouští dědici, kteří měli arcivévodu nahradit.
To vše neznamená, že historický záznam zoufale potřebuje opravu. Záměrem zde není zaznamenat žádné závratné »pravdy o sarajevském atentátu, který změnil století«, ale spíše osvětlit některá z nejpopulárnějších zveličování tohoto příběhu – jako je »náhodný a zoufalý čin tuberkulózních vrahů« – »náhodné« umístění »Srba« Principa do »osudového« kouta – a zákeřná role »teroristů« Černé ruky při organizování intrik.
Ani si nepřejeme vést nějakou odhodlanou kampaň za vymýcení onoho poutavého jazyka, který často lidi do historie vtahuje. František Ferdinand a jeho žena sice rozhodně nebyli prvními oběťmi první světové války v doslovném smyslu, ale sotva očekávám, že takové šokující výrazy budou vymazány z literatury (natož z rakouských památek). Jinými slovy, tato analýza způsobu, jakým je sarajevský atentát obvykle zobrazován, v žádném případě nemá být pronikavým nářkem nad tím, jak bychom k tomuto tématu měli přistupovat, nebo nad tím, jak se obecně píší dějiny.
Je čas pohovořit o sarajevském mýtu
Prostřednictvím kombinace metaforického jazyka (nejdůležitější okamžik v moderních dějinách), otřepané rétoriky (osud, štěstí), lákavých výmyslů (Principův sendvič, smrtelně nemocní mladí Bosňáci a fanatičtí srbští teroristé), snadných analogií (s téměř jakoukoli tragédií, včetně 11. září) a především přehnané interpretace srbského nacionalistického spiknutí a dopadu »září« se atentát na arcivévodu stal ztělesněním onoho druhu radostné jednoduchosti, která charakterizuje politickou mytologii.
Není to otázka dobrých nebo špatných dějin, ale prostředek k vyjádření toho, jak interpretujeme a vypořádáváme se s touto vysoce ironickou a beznadějně znepokojivou minulostí.
Protože, jak všichni mlčky víme, atentát v Sarajevu nespustil ani nezapálil první světovou válku, ale spíše diplomatickou krizi, kterou se evropským vůdcům nepodařilo diplomaticky vyřešit. A i když by k adekvátnímu vysvětlení, proč k tomu došlo, neuškodí si to i dnes připomenout. Připravuje se nová Velká válka – jsou učiněny první kroky.
Paul Miller-Melamed
Paul Miller-Melamed vyučuje historii na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu v Polsku a na McDaniel College ve Spojených státech. Je autorem knihy Misfire: Sarajevský atentát a klikatá cesta k první světové válce, kterou vydalo nakladatelství Oxford University Press 23. června 2022. Misfire je novou interpretací atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda a začátku první světové války z balkánské perspektivy.
Připravil: Ioannis Sideropulos
FOTO – IVVM, archiv Misfire a autora