Levé a pravé, jak tomu rozumět?

Je předvolební doba. Rok tří voleb. Jak dopadnou? Vyhraje levice či pravice? Pardon, tzv. levicové strany a seskupení anebo liberální demokraté, alias stoupenci kapitalistického souručenství? Názvosloví je zavádějící. Dnes se myslí oběma názvy něco jiného, než když se do lavic rozsadili zástupci lidu v Generálním shromáždění roku 1789 v revoluční Paříži. Prý se nyní dokonce setřelo toto dělení, protože co je to vlastně levicové? Opravdu: Jak ve dvacátém prvním století rozlišit, co je levicové a co pravicové? Omlouvám se, že používám starým Marxem používaná názvosloví. Je to jednodušší a historicky pochopitelnější. Otázka, jak rozlišit levicovost či pravicovost však zůstává.

Všechny strany a společenství tvrdí, v »pravém případě« za významné pomoci poplatných médií, že jim jde o blaho obyvatel. Po skončení Velké války v roce 1918 dokonce Kramářova pravicová stranička prohlašovala, že je pro socialismus. Pochopitelně, brzy toto slovo vymizelo ze slovníku, téměř stejně jako je tomu dnes. Skutečná rovnost se přestala nosit, nastoupila buržoazní teorie humanismu, tedy lidských práv a svobod, přičemž obojí mělo před sociální rovností přednost.

Postupně se však vygenerovaly jakési rozdíly mezi levicovým a pravicovým myšlením. Za levicové byly pokládány sociálně zaměřené zákony, jejich vylepšení či dokonce přijetí dalších, které umožňovaly udržení či růst životní úrovně, zapojení co nejširší veřejnosti do dění v zemi a vzájemnou soudržnost. Za pravicové pak zákony rozšiřující tzv. svobody, jež by umožnily neomezené či málo omezované podnikání, a zároveň i na nebývalou měrou akcentující práva individua, podle nichž každý nese odpovědnost sám za sebe, přičemž je co nejméně omezován předpisy a zásahy státu. Může tedy volně nabízet svou pracovní sílu, prodávat jí tomu, kdo ji koupí. Vlastně prodává sám sebe. Tak se i sám stává zbožím (omlouvám se, to neříkám já, to zase Marx).

V současnosti to konkrétně znamená postoj vůči všelijakým daňovým či jinak »úsporným« balíčkům a co nejmenší zásahy do práv majitelů a jejich podnikání. Tak zbydou peníze na vyšší platy ústavních činitelů, na nejmodernější letadla, tanky, a třeba i na korespondenční volby, jež spolykají mnoho peněz navíc, ale budou »se tvářit demokraticky«, i když ve skutečnosti jde v tomto případě o to, aby do našich věcí bylo možné lépe zasahovat zvenčí a hlasy těch, které je jednodušší zmanipulovat, protože málo vědí o dění doma.

Levicovými z tohoto hlediska jsou strany, které odmítají všelijaká »úsporná opatření«, jež se převážně týkají širokých vrstev obyvatelstva, které nemají kromě své práce vlastně co prodávat.

Mezi levicová témata však patří i obrana minulosti, vlastenectví, jež je brzdou globalizačních tendencí těch, které zastupují tzv. liberální strany, jež stále zkráceně nazýváme pravicové. Minulost totiž skýtá poučení, často nepříjemné pro ty, kteří by nejraději opustili vykolíkované hranice domova a raději se stávají marionetami, loutkami, i když zdánlivě svobodnými, jimiž hýbou cizí loutkoherci. Prý kámen přivázaný na noze, tedy svazování se s minulostí, či lpění na ní, odvádí od možností se více rozletět – říkají ti vpravo. Dnes se snaží prosazovat své zájmy třeba přes euro nahrazující korunu či centralizovaný evropský superstát, kdy domácí zvyklosti a staleté zkušenosti přestávají platit a o všem se rozhoduje někde daleko těmi, kteří vůbec nechápou, co znamená domov a tradice.

Pravicové strany a seskupení kryté významnými peněžními toky a využívající mainstreamová média, která jsou v soukromých rukou nebo majetkem silných kapitálových korporací, se pokoušejí krok za krokem také omezit zbytky sociálního zákonodárství z minulosti. Pokud vyhrají další volby, budou chtít ještě více moci a ovládnout i myšlení všech ostatních. Prý to bude v zájmu nás všech a v zájmu stability země či dokonce celého společenství. V našem případě jde o všelijaké »mantinely stanovící zákony«. A jsme u omezování svobody slova, shromažďování, projevu na veřejnosti či v tisku. Také kultura se bude muset postavit do jedné řady a stane se nástrojem moci. Učit ve školách se bude jen to, co bude sloužit pravici, protože všechny učebnice dějepisu na světě nebyly nikdy ničím jiným než propagačními brožurami ve službách vlád.(Marcel Pagnol, Tatínkova sláva, s. 9).

Také postoj k míru a válce levici s pravicí rozděluje. Pro levici je důležitý mír. Co jiného mají její stoupenci než spokojený život, práci, rodinu, drobný majetek a drobné radosti, což může zabezpečit právě mír? Pro pravici, sjednocenou v euroatlantickém prostoru, je nutností militarizace společnosti, dnes sice zdůvodněná válkou na Ukrajině, ale jejím skutečným smyslem je vytvořit takové vojenské síly, které by rozšiřovaly, bylo-li by to potřeba, podle možnosti volné podnikání do dalších částí světa a zároveň v případě nouze zakročily i proti těm, kteří by se domáhali kritického politického myšlení anebo jeho rekonstrukce uvnitř samotné mateřské země. Ta domácí pravice na to sama síly nemá, proto je už od konce čtyřicátých let minulého století vytvořena silová organizace, jež má údajně chránit hranice jednotné Evropy, ale ve skutečnosti se stává četníkem světa, jehož velitelství sice formálně sídlí v Bruselu, ve skutečnosti však ve Spojených státech. Proto levice, ať již ta »radikální«, nebo jen velmi opatrná, jako jeden z hlavních bodů mívá ve svých programech protimilitaristické či alespoň mírové cíle kryté Chartou OSN. Ty se u pravice nenajdou.

Zvláštní kapitolou je životní prostředí. Růst růstu prosazovaný přímo či nepřímo pravicí zdůvodňuje porušování dohod přijatých v Kjótó či v Paříži. Někdy se pak také zájem určité skupiny podnikatelů – viz fotovoltaika – může nadřadit nad zájem všech. Stejné je to s obchodem s »povolenkami« za emise skleníkových plynů.

Ekologie by měla být tématem, jež by především měla prosazovat levice. Pravicové vedení Evropy však přišlo se svým Green Dealem, který hlásá zlepšení životního prostředí, ale zároveň má mít značné dopady na život obyvatelstva Evropy, protože z politických důvodů je omezen např. dovoz plynu a ropy z relativně levných oblastí a buď je již nahrazen, nebo se to plánuje, drahými surovinami. Od stanoveného data má být zlikvidována výroba automobilů se spalovacími motory a mají je nahradit elektromobily, jež vyřadí méně solventní kupce. Tak vznikne vlastně dvojí společnost. Ve svém celku byl skutečnými odborníky Green Deal v podstatě odmítnut, přesto je prosazován proti vůli mnoha členských zemí Unie dál.

Zájem kapitálu zdůvodňovaný jednostrannou závislostí na dosavadním dodavateli surovin má přednost, přičemž naše »závislost« se jen přesunula jiným směrem, což prudce zdraží veškeré zboží a zvýší životní náklady.

Zvyšování cen plynu, ropy a elektřiny napomohla válka na východě a embargo na ruské dodávky, což neublížilo Rusku, ale odběratelům v Evropě. Aby na tom nebylo dost, Severoameričané buď sami, nebo někdo v jejich zájmu, poškodili plynovody Nord Stream a zabránili možným dodávkám plynu z Ruska do Spolkové republiky, tedy do Evropy, a pokoušejí se ho nahradit svým zkapalněným. A pravicová Evropa? Mlčí. Neodváží se ukázat na viníka. Dodnes nikdo neřekne nahlas, že vlastně šlo o státní pirátství. Při tom málo vyzbrojení Húsíové přepadávající lodě v Rudém moři zdůvodněné krvavými vojenskými akcemi Izraele v Gaze, jež zasahují především nevinné, jsou dokonce stíháni nejmodernějšími americkými vojenskými plavidly. (Upozorňuji, že Húsíům nefandím. Nemám totiž rád žádné pirátství).

Chceme-li tedy odlišit pravici od levice, pak hlavním bodem, jenž okamžitě ukáže, o jakou politickou stranu či společenství se jedná, je vztah k sociálním a vlasteneckým otázkám a k záležitostem války a míru. V našem českém případě, jde například o »balíček« Fialovy vlády, o odnárodňování, o vyzbrojování a prudké zvyšování vojenského rozpočtu a v neposlední řadě i o militarizaci země na úkor jiných potřeb státu a jeho obyvatelstva. Narážím i na tzv. důchodovou reformu vymyšlenou pětikoalicí.

Levicové strany a seskupení, bez ohledu na svou radikálnost, se ovšem mohou stát skutečnou protiváhou pravice jen tehdy, když zapomenou na rozpory a osobní animozitu a společně se budou snažit porazit seskupenou pravici, které nejde o vlastní zemi, ale o to být ještě lepším nebo větším slouhou mezinárodně provázaných kolonizátorů kryjících se demokratickými a eurolíbivými hesly. Pak se i svět může posunout kupředu.

V této etapě se ovšem k levici mohou přiklonit i ta seskupení, která nepatří ani nalevo, ani napravo. Také s tím je nutné počítat. Být opatrný při přijímání nebo akceptování dalších bodů jejich programů. Anebo to ovšem může být naopak. Levice může za jistých podmínek podpořit v plnění konkrétních zadání středová seskupení, která se pokoušejí o jakousi »cestu pro všechny«, či spíše o využití levicových témat pro svůj prospěch. I v tomto případě je třeba být obezřetní. Tak tomu bylo v případě Babišovy vlády, ale to je na samostatné zamyšlení.

Jaroslav Kojzar