Jan Mach (SOCDEM): Pro politiky je lákavé účelově využívat historii pro své cíle

Historik a předseda Ústřední kontrolní komise (ÚKK) Sociální demokracie (SOCDEM) Jan Mach kandiduje v nadcházejících komunálních volbách jako lídr kandidátky »Veselí pro Veseláky« – kde jinde než, jak název napovídá – ve Veselí nad Lužnicí. Dnešní rozhovor však není jen o obecní politice, ale například o přepisování dějin. »Historie je lákavým polem pro nemálo politiků, kteří ji účelově využívají pro své současné politické cíle, nebo prostřednictvím ní omlouvají své minulé skutky,« uvedl Mach v rozhovoru pro iportaL24.cz.

Volební kampaně do Sněmovny, v prezidentské volbě nebo ve velkých městech bývají poměrně vyhrocené. Jak je tomu v menším městě typu Veselí nad Lužnicí? Tam je to, předpokládám, bez podpásovek…

Musím říci, že kampaň ve Veselí nad Lužnicí je zatím spíše klidná a žádné, jak říkáte, »podpásovky« jsem nezaznamenal. Vyjma některých narážek na údajný populismus a finanční nereálnost našeho programu. Do voleb je ale ještě dost času a ani v menších městech se předvolební kampaň někdy neobejde bez vyhrocených momentů.

Já se snažím vést kampaň především konkrétními tématy, čísly a tím, co kdo skutečně udělal nebo udělat chce. Své názory dokážu hájit a prosazovat poměrně razantně, ale účelové osobní útoky do mého politického arzenálu nepatří.

S jakým programem tedy jde »Veselí pro Veseláky« do voleb?

Naprostá většina našeho programu směřuje k jedinému cíli – co nejvíce zlepšit každodenní život Veseláků. Náš program proto stojí na několika konkrétních tématech. Chceme otevřenou, hospodárnou a odpovědnou radnici, transparentní kontrolu městských dotací a jasné informace o tom, za co město utrácí své peníze.

Dále chceme využít postavení Veselí jako spoluvlastníka Bukovské vody a prosazovat co nejnižší cenu vodného a stočného odpovídající skutečným nákladům. Zároveň chceme otevřeně říkat, kolik ČEVAK vybere od Veseláků na vodném a stočném a kolik z těchto peněz město získává od ČEVAKu na nájemném za vodohospodářskou infrastrukturu. V roce 2026 jde o 19,132 milionu korun. Chceme také veřejně ukázat, kolik z těchto peněz se skutečně vrací zpět do obnovy vodovodů a kanalizací a kolik město utrácí jiným způsobem. Tuto část bychom rádi vrátili zpět Veselákům.

Chceme také postupně odpouštět poplatek za komunální odpad, začít u seniorů a rodin s malými dětmi.

Velkým tématem je pro nás dostupné bydlení. Výstavbu městských bytů označuje současné vedení radnice za svou prioritu už od roku 2018. Přesto za tuto dobu město nepostavilo jediný nový městský nájemní byt. Nyní, po osmi letech, plánuje jeden bytový dům se 17 byty a zbytek bytové výstavby hodlá nechat na developerech. Takto se podle nás dostupné nájemní bydlení pro Veseláky nezajistí.

Chceme, aby město samo stavělo a vlastnilo nájemní byty a mělo konkrétní, časově jasný plán bytové výstavby, nikoli další neurčité sliby. Využít lze také kombinaci městské a družstevní výstavby. Veseláci potřebují skutečné byty, ne jen další volební programy.

Součástí programu je také senior taxi zdarma, lepší podmínky pro každodenní život ve městě a obnovení úterních trhů, včetně podpory prodejců.

A společným jmenovatelem toho všeho je jednoduchá věc: městské peníze a městský majetek mají sloužit především lidem, kteří ve Veselí žijí.

Máte poměrně originální kampaň, co se týče karikatur. Kdy vás to napadlo a jak vznikají? Je právě originalita tím, co v tak trochu fádních a opakujících se kampaních může být trumfovým esem, ať už kdekoli?

Musím se přiznat, že to byl především můj nápad. Už dlouho se mi nelíbí, že se z politiky, včetně té komunální, vytrácí jakýsi nadhled. Bohužel mnoho lidí vnímá jakoukoli, byť sebevíc dobře míněnou veřejnou kritiku jako útok na svou důstojnost. Kritiku vyjádřenou prostřednictvím karikatury už ale lidé často tak osobně neberou.

Samozřejmě je to také snaha se odlišit a zaujmout. Nevím, jak vám, ale mně už kampaně omezené na několik obličejů s prkennými úsměvy a více či méně prázdnými hesly začínají lézt na nervy. Chtěli jsme to dělat trochu jinak a s větším nadhledem.

A jak karikatury vznikají? Asi vás poněkud překvapím – vznikají v mém počítači za pomoci umělé inteligence, případně s následnými zásahy v grafickém editoru. Je to zkrátka moderní způsob, jak do kampaně dostat trochu humoru, nadsázky a hlavně vlastní nápad.

A témata? Ta kritická mi, upřímně řečeno, poskytuje samo vedení radnice. Stačí se podívat na to, co se ve městě děje, co se slibuje a co se skutečně podařilo uskutečnit. Inspirace tedy rozhodně nechybí.

Na komunální úrovni dlouhodobě spolupracujete a vlastně i kandidujete s KSČM. Jak se stavíte jako člen vedení SOCDEM ke spolupráci s touto stranou v celostátním měřítku?

Já bych především rozlišoval komunální a celostátní politiku. Ve Veselí nad Lužnicí kandidujeme společně s KSČM, protože jsme schopni najít společná témata a konkrétní řešení pro naše město. Komunální politika je podle mě především o tom, co chcete udělat pro lidi, kteří v daném městě žijí, a ne o kopírování celostátních politických sporů.

Pokud jde o moji pozici v SOCDEM, na posledním sjezdu jsem byl zvolen předsedou Ústřední kontrolní komise. Její úloha je především kontrolní, takže ve vedení strany mám pouze poradní hlas. Nemám tedy mandát ani ambici určovat celostátní politickou strategii SOCDEM.

Na celostátní úrovni navíc platí, že spolupráce s hnutím STAČILO! byla po loňských neúspěšných parlamentních volbách rozhodnutím předsednictva ukončena. Co se stane v budoucnu, ukáže čas. Teď ale podle mě SOCDEM potřebuje především jasně říct, za čím stojí, vrátit do politiky silná sociálnědemokratická témata a znovu si vybudovat důvěru voličů. Právě na tom bychom měli pracovat.

Tak se zeptám ještě jinak: je podle vás sjednocení celé levice jedinou cestou k jejímu návratu do Sněmovny? A je to vůbec reálné?

Sjednocení levice by samozřejmě mohlo pomoci omezit roztříštění levicových hlasů. Samo o sobě ale není zárukou politického úspěchu. Nejdříve musí jednotlivé levicové strany a hnutí vědět, co chtějí společně nabídnout voličům a v čem se dokážou shodnout.

Jestli je takové sjednocení v současné době reálné, ukáže čas. Pro SOCDEM je teď ale podstatné především to, aby byla znovu srozumitelnou a důvěryhodnou sociálnědemokratickou stranou. Musíme se soustředit na témata, která jsou pro naše voliče důležitá, a postupně získat zpět jejich důvěru. Pokud se nám to podaří, teprve potom má smysl řešit širší podobu spolupráce na levici.

Jak je na tom SOCDEM v současné době po ekonomické stránce?

Současnému vedení se podařilo ekonomickou situaci SOCDEM stabilizovat. Strana dnes není v situaci, kdy by řešila bezprostřední existenční problémy, a může se soustředit především na svou politickou práci a postupné obnovení důvěry voličů.

Jako historik jste vystoupil na jarní akci proti konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu na Novotného lávce po boku Miloše Zemana, Jiřího Paroubka a Jiřího Nedvěda. Proč jste se proti této akci tak vymezil?

Jako historik považuji za důležité, aby se o našich dějinách mluvilo otevřeně, ale zároveň bez jejich relativizace. Právě proto jsem na této akci vystoupil. Nešlo mi o odmítání dialogu s Němci ani o návrat k historickým sporům jako takovým. Šlo mi především o to připomenout, že nelze oddělit poválečné události od toho, co jim předcházelo – od Mnichova, nacistické okupace a role části sudetoněmeckého hnutí při rozbití Československa.

A povedlo se vlastně českým vlastencům ozvat se dostatečně hlasitě, aby se podobným událostem do budoucna zamezilo?

Veřejná debata rozhodně proběhla. Proti konání sjezdu zaznívaly hlasy z různých částí politického spektra a také Poslanecká sněmovna přijala usnesení, kterým jeho konání kritizovala. Co přinese budoucnost, to samozřejmě uvidíme. Já ale věřím, že příště si pořadatelé podobných akcí více uvědomí rozporuplnost svého počínání a budou citlivěji vnímat historický kontext a postoje části české veřejnosti.

Hodně se skloňuje v současné době sousloví »přepisování dějin«. Dochází k němu? A v čím zájmu se tak děje především?

Je potřeba říci, že k podobným snahám vždy docházelo, dochází a docházet bude. Historie je lákavým polem pro nemálo politiků, kteří ji účelově využívají pro své současné politické cíle nebo prostřednictvím ní omlouvají své minulé skutky.

Rozhodně bych ale za přepisování dějin nepovažoval snahu historiků podívat se na minulé události z jiného úhlu nebo některé dosavadní závěry nově interpretovat. Historické poznání se přirozeně vyvíjí s tím, jak objevujeme nové prameny a klademe minulosti nové otázky.

Dějiny ani lidé totiž nikdy nejsou černobílí. Pravdě je mnohem bližší ona pověstná šeď někde uprostřed. Proto bych byl velmi opatrný před každým, kdo nám nabízí jednoduchý výklad minulosti, rozděluje aktéry na jednoznačně dobré a špatné a vynáší nad nimi kategorické soudy. Má totiž před aktéry tehdejších událostí jednu obrovskou výhodu – ví, jak to dopadlo.

Vím, že jste historik, a ne prognostik, přesto by mě zajímala jedna věc z pohledu budoucnosti – jak ji vidíte právě vy… Jak se díváte na slova Yanise Varoufakise, řeckého ekonoma a exministra financí, který nedávno prohlásil, že Evropu čeká 100 let ponížení. To je něco, co potkalo Čínu mezi opiovými válkami a rokem 1949. To znamená 100 let, kdy se civilizace, která do té doby byla nejsilnější, nejrozvinutější, nejsofistikovanější, najednou zhroutila, respektive byla zhroucena.

Tak daleko bych si netroufal předpovídat. Dříve prosazovaná marxistická historiografie pracovala s představou, že svět se vyvíjí ke »světlým zítřkům« – od pěstního klínu k robotu, od nespravedlivé společnosti ke spravedlivé. Časem se ale ukázalo, že se v dějinách mohou podobné situace vracet, nikoli však v kruhu, ale spíše ve spirále – v jiném čase, za jiných podmínek a trochu jinak.

Když se podíváme do historie, zanikly i tak mocné říše, jako byl Řím. Velká Británie je dnes ve srovnání s dobou, kdy byla světovou velmocí a říší, nad níž slunce nezapadalo, úplně jinou zemí. Totéž můžeme říci o Španělsku, které se svého času zdálo být prakticky nepřekonatelné. A dnes?

Svět je zkrátka v neustálém pohybu. My jsme jeho součástí a můžeme se snažit ovlivňovat, kam bude směřovat. Ale na rozdíl od těch vykladačů historie, o kterých jsem mluvil před chvílí, máme jednu zásadní nevýhodu – my ještě nevíme, jak to dopadne. Myslím, že to neví ani Yanis Varoufakis.

Petr Kojzar

FOTO – iportaL24.cz/Marcela Špičková a archiv Jana Macha