Je to dávno, velmi dávno, co jsem ve stejnokroji sokolských táborníků pochodoval před tribunou s tehdejšími vládními a sokolskými představiteli. Pamatuji průvod, kdy jsme mávali těm nahoře a kdy jsme celou tu štreku provolávali mírová hesla. Tak, jak je vedoucí naší skupiny skoro jako při procesí předříkával, ale tak jsme to nechápali. Dnes je tento průvod označován jako první vzpoura proti novému režimu.
Pokud jde o slovo »vzpoura«, předpokládám, že i ti, co ho vyslovují v souvislosti s XI. všesokolským sletem, vědí, že je to nesmysl. Odhlédnout od tribuny právě ve chvíli, kdy ji míjíte, je sice aktem nespokojenosti, ale nikoli vzpourou. Pokud jde o první projevy skutečného odporu, je nutné upozornit na řízené akce vycházející ze shromaždišť agentů, tedy ze zahraničí, kteří pak – například agent Choc – vraždili po návratu domů. To není výmysl, to je bohužel skutečnost. Obyčejné vrahy lze těžko pokládat za hrdiny, i když bych se nedivil, kdyby vrazi strážmistrů Procházky a Lepšího, jinak agenti v cizích službách, byli dnes vyznamenáni. Všichni tři, tedy i Choc, vraždili v květnu a rozpoutali éru, které se říká teror. Bohužel z obou stran, což nemálo poškodilo socialistické myšlenky.
Ale zpět k onomu XI. všesokolskému sjezdu. Tehdy na pražském Strahově byly vybudovány šatny pro 71 000 cvičenců, vystřídalo se v nich 118 000 cvičících. Na tribunách pak na dvě stě tisíc diváků. Úspěch byl ohromný. V průvodu, jenž procházel pražskými ulicemi, se představilo 75 000 mužů, žen a dětí. Potud statistika. Byl jsem tedy jeden z nich, jeden ze sto osmnácti tisíc, zároveň také jeden ze sedmdesáti pěti tisíc pochodujících, z nichž většina zdravila státní a sokolské představitele mávající nám z tribuny.
Onou »vzpourou« se myslí odhlédnutí od tribuny a tím údajně vyslovení nesouhlasu s těmi, kteří na ni stojí. Také jeden svědek se našel. Možná jich bylo i více. Prezentováno je jedno jméno. Podle tohoto muže prý na přímý povel vedoucího jedné skupiny všichni »udělali vlevo hleď«, ač se měli dívat opačně. Všichni? Ani to nevíme. Zda nebyly i jiné skupiny, které se zachovaly stejně? Nevíme. Můžeme se domnívat, že je to možné, ale svědectví chybí. Jenže i pak by jich bylo »pár do počtu«. Prý se volalo: Ať žije Beneš, i když dr. Beneš už nebyl prezidentem, což je jistě možné. Proč ne? Připisovala se mu zcela správně rozhodující role v zahraničním odboji a při znovuobnovení republiky. Odhlédnutí od tribuny jedné nebo několika skupin pochodujících lze nazvat slovem »provokace«, tedy pokud to tak vůbec bylo myšleno. Nikoli tedy slovy »vzpoura« nebo dokonce »odpor«. Tak to ostatně bylo zřejmě také pochopeno, i když údajně starosta, bývalý soudce Tesař, mající za sebou koncentrák, se přišel Gottwaldovi omluvit. Gottwald měl údajně odpovědět, že o nic nejde, že sokolům se celá akce zdařila, a poděkovat za její zorganizování a dodat, že pár jedinců její výsledek nemůže ovlivnit.
Kdysi jsem hledal svědky onoho »odporu«. Nestačilo mně svědectví Václava Kopeckého, které jsem přečetl v jeho pamětech ČSR a KSČ. Mohlo být přece jednostranné. Měl jsem smůlu, nenašel. A teprve po listopadu v serveru Totalita jsem se dočetl o jakémsi Milanu Krejčiříkovi, který si na ono odhlédnutí zavzpomínal. Možná, že v archivu Ústavu pro studium totalitních režimů bychom našli další pamětníky, ale tím směrem jsem nepátral, protože v něj nemám dostatek důvěry. Na rozdíl od zmíněného Krejčiříka a jeho skupiny jsem já a moji kamarádi hrdě pozdravili ty na tribuně a křičeli mírová hesla.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.