Dnes mně dovolte takový historicko politický pelmel. Začněme výročím, které do dějin vešlo jako II. pražská defenestrace, ale ono pořadí je nepřesné, protože »druhou« byla defenestrace staroměstsko-novoměstská, kdy strana podobojí vytlačovaná z radnic cizáckým vedením v roce 1483 vyhodila z oken purkmistra a sedm německých, už mrtvých konšelů. Takže vlastně v roce 1618 šlo o třetí v pořadí. A právě od té nás dnešního dne dělí čtyři sta pět let.
Co se tehdy vlastně stalo? Několikaleté napětí mezi katolickou a protestantskou stranou našlo záminku pro vyhrocení. Šlo o dva protestantské kostely, jeden na Náchodsku, druhý v severočeském Hrobu, postavené za peníze poddaných, jež katolická strana nechala zbořit. Protestantská opozice si to nechtěla nechat líbit a tak se sešla v pražském domě Smiřických (ano, tam, kde dnes sídlí Poslanecká sněmovna) a rozhodla se vzít události do svých rukou. Druhý den, a jsme konečně ve 25. květnu 1618, se vydali představitelé země v houfu na Pražský hrad, kde napřed jednali mezi sebou a usnesli se »právem země« postavit hlavní viníky před soud. Těmi viníky byli Bořita Martinic a Vilém Slavata, místodržící. Vedeni hrabětem Thurnem a Václavem Budovcem z Budova se pak vydali do schodů a dostali se v Ludvíkově křídle až do kanceláře, kde byli oba páni. Přečetli jim obvinění, vynesli rozsudek a vyhodili je z oken. S nimi i písaře Fabricia. Jen podotýkám, že stoupenců Říma byla tehdy v zemi snad jen desetina a stále platila svoboda vyznání pro všechny.
Všichni tři měli však štěstí, hromada listí, vlhká půda, textilnímu krunýři podobající se oblečení a prý i zkosení svahu, po němž sjeli dolů, jim zachránily životy. Jen Slavata zraněn skončil u Lobkowiczů, Martinic rychle utekl do Bavor a Fabricius zamířil žalovat do Vídně ke králi Ferdinandovi. Bigotní Ferdinand pochopitelně dostal záminku nesvolat sněm a shromáždil vojska směrem na Prahu, kde zatím k řízení země zvolili třicet direktorů. Začala Třicetiletá válka a s ní dlouhé období nesvobody.
O pět let později, tedy před čtyřmi sty léty už bylo po prvních velkých represích a hlavy sedmadvaceti českých pánů a měšťanů, které se podařilo zadržet a odsoudit, »zdobily« na kopích Staroměstskou mosteckou věž. Tehdy kronikáři zaznamenali další velkou popravu osmnácti valašských rebelů. Tři sta let habsbursko-katolické poroby však už začalo.
Připomenu jen, že v dalších letech se naší zemí prohnaly tisíce žoldnéřů ze všech stran, aby zde po oněch třiceti letech žila jen desetina z původního počtu obyvatel a vládla nám cizí nebo katolická postupně se poněmčující šlechta. V roce 1648 jsme pak byli Vestfálským mírem definitivně odepsáni. Proto se divím, že v době jeho 350. výročí přijel do Německa slavit také Václav Havel. Tím se vlastně připojil k vítězům a potvrdil naši porobu.
O dvě stě let později, roku 1848, hrabě Thun, místodržitel, jmenoval prozatímní vládní radu, jež konečně měla umožnit českému živlu se podílet, tedy skutečně podílet, na věcech veřejných. Byli v ní mimo jiných Palacký, Brauner, Rieger. Jenže Vídni se nelíbilo její příliš pročeské složení a tak se nesešla ani na první schůzce. To bylo také v květnu, jenže roku 1848. Rovnoprávnost mezi oběma hlavními národy žijícími na území českých zemí se uskutečnila až v roce 1918. Jenže přišel rok 1938 a všechno mělo být jinak. Henlein si byl pro rady u Hitlera, uskutečnil se Karlovarský sjezd SdP a na květen byl připraven anšlus. Tehdy měla vstoupit na naše území nacistická ozbrojená moc (psal jsem o tom 20. května na iPortálu24.cz). Nevstoupila, ale čin byl dokonán za plné spolupráce Anglie, Francie a Itálie, dokonce se souhlasem Spojených států, na podzim téhož roku. Měli jsme zmizet z povrchu země. Plán byl, skutečnost byla jiná.
Rok 1945 vše rozřešil a po něm odsun německého obyvatelstva, transfer, nikoli vyhnání. Dnes jsme s mocným sousedem na západě přáteli. To je v pořádku. Mnohé nás v historii spojuje. Rakousko sice neexistuje jako mocnost a drží se svého neutrálního statutu, ale Německo je aktivním účastníkem evropských záležitostí. V něm především žijí potomci těch, kteří se tak přičinili o Mnichov, ale vlastně i těch, kteří nechtěli rovnost mezi našimi národy a odmítli byť někdy jen kosmetická česko-rakousko-německá vyrovnání, jichž bylo nemálo. I ten rok 1618 se sem plete, protože německá Vídeň potlačovala snahy o rovnost mezi náboženstvími a vlastně i mezi národy. A odmítala to celých tři sta let, až se napnutý provaz přetrhl. Pak už velkoněmecký nacionalismus převzal prapor habsburské monarchie a chtěl nás vrátit, s ještě horšími důsledky, do období po roce 1618.
Dnes jsme tedy přátelé, spojenci. Jenže ne každý může být přítel. V každém společenství se nalézají skupiny lidí, které nesdílejí stejný názor. Jsou u nás, jsou také v Německu.
Nemohu za to, ale já osobně bych nepřijal pozvání od těch, pro které dosud platí požadavek »na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení«. Tedy vlastně návrat k příčinám, které vedly k Mnichovským dohodám a které nejsou v souladu s Postupimskou dohodou nebo dohodami o neplatnosti této smlouvy »od samého počátku«.
Proč se o tom zmiňuji? Protože v těchto dnech jede jako zástupce vlády na letošní sudetoněmecký sraz ministr školství Mikuláš Bek. Je to poprvé, kdy se, bez ohledu na program této organizace účastní nejen za sebe, ale i za celou českou vládu, zcela oficiálně také její zástupce.
Nevím proč, ale opět se mi před očima promítlo slovo defenestrace, i když 25. květen 1618 není »kulatým výročím«, ale ona událost sama dokázala ovlivnit dějiny.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.