Přiznávám, že datum narozenin básníka Josefa Kostohryza mě jen inspirovalo. Nebyl jsem jeho obdivovatelem dříve, nejsem ani nyní, přesto, že šlo beze sporu o vzdělaného člověka. Říkává se, že vzdělání otupuje pudy, ale není to pravda. Mezi vzdělanci byli, stejně jako mezi primitivy, lidé, jimž by slušný člověk ruku nepodal. To datum, 25. prosinec, Boží hod vánoční, mě jen inspirovalo.
Je po Štědrém dnu. Ti, co si včera spolu sedli za štědrovečerní stůl a snili o pravdě a lásce, i když třeba nevěřili v to, co už se nám staletí snaží stále hlouběji vsugerovávat ta »nejsvatější církev«, že právě včera to bylo dva tisíce dvacet dva let, co se narodilo »dítě Páně«, Mesiáš, který se pro lidstvo obětoval a svým činem tak smyl jeho viny, možná právě vstávají a jdou dál žít své předštědrovečerní životy. Legenda o narození Krista je beze sporu krásná, uvěřit v ní znamená sejmout ze sebe své vlastní chyby a přesunout je na někoho jiného, jenž přišel odněkud a někam se vrátí, když splnil svůj úkol. Jeho oběť, přijali-li bychom tento výklad, však neznamenala, že lidstvo nastoupilo svou lepší cestu. Proč tedy nepřijmout i těmi, co nevěří, alespoň toto poselství?
Jeho část je však i o toleranci. Co jiného se kromě jiného skrývá za osmým bodem Desatera? Za slovy: Nepromluvíš křivého svědectví? Tak alespoň si to vysvětluji já – bezvěrec. Ještě odpovědněji by si tato slova ovšem měli brát za své lidé věřící. Válek, i té na východě od nás, by ubylo.
25. prosince 1938 také zemřel Karel Čapek. Skupina militantních především katolicky orientovaných literárních tvůrců mu po Mnichovu nedala pokoj. Hrůzné napadání psychicky labilní spisovatel neunesl. Jeho organismus nebyl na něco podobného, podpásového, připraven. A u toho byl také Josef Kostohryz. Začali útočit okamžitě. Inkoust z dokumentů podepsaných v Mnichově neměl skoro čas uschnout… Jakub Deml, Florian Eisner, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Václav Renč a společně s nimi dnešní »oslavenec« Josef Kostohryz. O všech byl natočen film režisérky a scénáristky Třeštíkové, který se objevil na obrazovkách. Prý komunisté zabránili talentovaným tvůrcům dále rozvíjet svůj talent. Dokonce byli neprávem odsuzováni k dlouhým trestům. Nemohu posoudit ony důvody. Věřím, že skutečně k přijetí podobných rozsudků nikdy nemělo dojít, ale to je jiná kapitola. Mně jde o prvopočátek, kdy stoupenci »jedině správné víry« ve jménu kříže inkvizičním způsobem zaútočili na všechno, co bylo demokratické a svobodné. Bez tolerance, s nenávistí. Zkusme si některé jejich myšlenky dnes připomenout…
Začněme útokem Jaroslava Durycha: »Dva hlasy, jeden mužský, bručivý, ševcovský, vysmolený, druhý tak říkajíc dětský, pisklavý, mňoukavý a kňouravý… lze se smát těm dvěma ubohým psím hlavám s výrazem tak zoufale prázdným a tupým?… Tento vzduch dýchají nynější děti, těmito věcmi se zalidňuje jejich obraznost, mnohé z nich jsou snad ještě pokřtěny, ale svět, do kterého vstupují… je prázdný, bez radosti, protože bez Boha. Svět, který připravují našim dětem a naší budoucnosti Švejk, K. Č., V. a W., Špejbl a Hurvínek«. (K. Č. – Karel Čapek, V. a W. – Voskovec a Werich).
»Židé jako ustaviční běženci a hosté, žijící mezi námi, nepočínají si jako hosté. Neděkují za pohostinství, nemají jako hosté v úctě naše domovy… Nepoklekají, když my poklekáme, nemlčí, když my mlčíme, počínají si jako samozvaní rušitelé našich řádů a našich věcí… Nepálí nás antisemitismus, ale prostě Židé…« (Václav Renč).
»Nikdo nemůže býti už svým zrozením tak opovržen jako Žid… Odhalují si svou špínu a tulí se k sobě, podobni Kainu nemohou se přítulně blížiti ke stanům lidským… Spoléhám na naše Němce, dokud jim bude záležet na pořádku a klidu, jinak se naše republika neudrží. Slované si nedovedou vládnout.« (Jakub Deml).
»Co zbývá? Vrátit se ke kameni, který zavrhli stavitelé z roku osmnáctého, ke koruně sv. Václava, a vyzdvihnout ji z ponížení… a nahradit jí bolestnou ztrátu roku tohoto věrností a oddaností, vyjádřenou i ústavně…« (Jan Zahradníček).
»Tisíce děl volají po plameni! Dočkají se?« (Josef Kostohryz).
Dnes tedy máme výročí narození posledně jmenovaného básníka, jenž byl údajně neprávem minulým režimem odsunut, dokonce odsouzen, a musel čekat až do let 1989-90 na rehabilitaci. Stejně jako jeho druzi. Dnes je však i výročí smrti Karla Čapka, jehož úderem za úderem po Mnichovu ubíjeli ti Kostohryzové, Demlové, Zahradníčkové, Durychové a další. A měli v rukou těžká »kladiva«, jimž se Karel Čapek nedokázal ubránit. Myslím, že i to všechno bychom si dnes měli při obou výročích připomínat a také to říci mladým, jimž do hlav dnešní mocní vsazují své myšlenky i jednosměrně pojaté televizní dokumenty a to, co je psáno v současných školních učebnicích. Ono totiž nejde jen o tzv. katolickou modernu a stoupence židobijců a fašistických tendencí z let dávno minulých.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.