Bytostně nesnáším němčinu! Od doby, co jsem si ji na základce dobrovolně vybral za povinný předmět. Ale co miluju, je muzika německé kapely Rammstein. Někdy před 20 lety mě ji naučil poslouchat, můj bohužel zesnulý, syn Libor, když ze školy přinesl od spolužáka CD Reise, Reise. Tenkrát jsme si ho ještě přehráli na kazetu a děsně štvali, tehdy jedinou ženskou část naší rodiny, hlasitým přehráváním. Bylo na něm několik notně povedených kousků – kromě titulní písně především Mein Teil, Keine Lust, Amerika, Moskau, Morgenstern a především Ohne Dich.
Proto když jsem se minulý pátek náhodou dozvěděl, že se chystají dva koncerty v Letňanech, okamžitě jsem udělal něco, co ještě nikdy předtím. Objednal jsem si po internetu dva lístky. No objednal – pokusil jsem se objednat. Nebyly… Teda skoro nebyly – jen na jednom portálu, v jehož názvu je jméno toho, za kterého se v jedné československé komedii o několika vraždách, všichni vydávali – pamatujete si větu: »My všichni jsme…«
Poprvé jsem nestihl vše vyplnit v termínu 10 minut. Na druhý pokus to po mně chtělo jakýsi e-pin a opět jsem nestihl termín. Řekl jsem si, že ráno moudřejší večera a v sobotu se dílo zdařilo. Pak jsem do pondělního dopoledne trnul hrůzou, jak mi dojde mail se vstupenkami, když v tom prvním bylo napsáno, že mi přijdou v týdnu před koncertem. Nakonec dorazil, ale vstupenky jsem si musel vytisknout – přes kamaráda jsem cíle dosáhl, ale vůbec se nepodíval, co mi vlastně předal. Při objednávání jsem byl dotázán, kolik chci lístků, a když jsem zadal, že dva, zeptalo se mne to, jestli chci sedět vedle sebe. Z toho jsem jakýmsi divnoúsudkem pochopil, že si kupuju lístky k sezení. Když jsem se však hrnul na tribunu B, byl jsem vykázán, že to jsou lístky k stání. Pak jsem se teprve pořádně podíval a dokonce tam byla i cena 1999 Kč, přestože v mejlu, ve kterém vstupenky přišly, byla uvedena cena 240 eur…
Vjel do mne takový vztek, že jsem lístky chtěl rozervat a jít domů. Nakonec jsme zaujali místo mezi tribunou C a D, odkud bylo přesně vidět na pódium, sice hodně vzdálené, ale bylo. Stál jsem tak v podstatě ve stejné vzdálenosti, jako kdybych seděl na té tribuně. A navíc jsem stál na zemi – měl bych totiž asi problém vystoupat na tribunu z takových těch děravých průhledných roštů, to je kámen úrazu třeba při mnohých cestách na rozhledny.
Ještě než koncert začal, zjistil jsem, že se ve velkém množství různých stánků neplatí těžce nabitými korunami, ale jakýmsi náramkem s čipem, do kterého musím nejdříve ty korunky nabít. I toto úskalí jsem zvládl. Trochu mě pak dostalo, že jsem musel zaplatit 70 korun za kelímek, ale zase budu mít památku. Když jsem chtěl »urqelovat«, byl kelímek s uchem a dražší – šlo o tuplák. Ale když jsem pak chtěl doplnit novou dávku, bylo mi řečeno, že už je nemají a že mi nemohou vyhovět, leda, že bych si koupil dva »normální«. Ovšem to ještě nebyla poslední divnost, která na mne byla přichystána. Ta přišla, až koncert skončil – těch asi 500 metrů dolů do soupravy metra jsme »šli« přes hodinu! Tolik bylo lidu…
Ale přes všechny tyto nepěknosti se vrátím k tomu, co je přebilo: obrovský zážitek, vizuální i akustický! Královéhradecký fotbalový stadion se vždy nazýval Pod lízátky – kvůli svým osvětlovacím stožárům. Ty mají tvar lízátek, přičemž každé z nich váží 45 tun a tyčí se do výšky 55 metrů. Asi spíš v minulém čase – ligový nováček vlastně kvůli rekonstrukci hraje v Mladé Boleslavi. Na pódiu tady také byla čtyři »lízátka«. Vůbec světelné efekty byly naprosto dokonalé – dost často ukazovaly do nebe, kde vytvořily jakousi bránu. Bránu do nebe – a myslím, že jsem tam viděl Libora, koukal s námi a určitě se mu to moc líbilo!
Při jedné písni se na pohyblivé obrazovce nebo plátnu, či co to bylo, místo záběrů na kapelu na zhasnutém pódiu objevily tváře nadšených diváků. A najednou byla kapela na jakémsi vedlejším jevišti uprostřed míst ke stání, odkud za doprovodu svitu tisíců mobilů z publika zazněla akustická verze skladby Engel z alba Sehnsucht z roku 1997. Ale ještě efektnější byl návrat na hlavní podium – ve třech člunech doplavali po moři z rukou fanoušků.
Při jedné z posledních písní zpěvák Till Lindemann, syn básníka a spisovatele Wernera Lindemanna, vyřkl slova, která jsem doufal, že od Němce nikdy neuslyším: »Ruce nahoru!« V těchto dnech to bylo opravdu kouzlo nechtěného…
Přes obrovský zážitek zvažuji, že na takovouto akci pro mne bude lepší už nikdy nevyrážet. Ale aspoň budu moci jednou vnoučatům vyprávět: »To bylo tenkrát, když jsem byl na Ramštajnech…«
Zbyšek Kupský
