Film Pyšná princezna mám dodnes rád, přestože od jeho prvního promítání – bylo to 26. září 1952 – uplynulo právě dnes sedmdesát let. A co všechno se za ono sedmdesátiletí stalo! Na jeden lidský život je to až mnoho. Tehdy mně bylo patnáct a ještě jsem měl rád pohádky, i když oči se pomalu odkláněly ke krškovskošrámkovským námětům. Dnes, jak jsem se před časem dozvěděl, by se tento film prý neměl dětem pro svou závadnost vůbec promítat…
V čem je ona závadnost? V jeho neskrývané propagaci třídního chápání společnosti. Prý víc je uhlíř, staří mlynáři, švec atd., než ti ostatní. Bohatí jsou líčeni negativně, chudci pozitivně. V souladu s marxistickými lžipojetími. A ostatně natočil film přece Bořivoj Zeman a ten byl znám svými »socialistickými« tedy nedemokratickými filmy. Vždyť přece natočil agitky Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Páté kolo u vozu… Jenže, tento film se promítá – bez ohledu na to, že se v něm prý »lhalo od začátku do konce«, jako ostatně ve všech filmech té doby.
Jsem jiného názoru, zažil jsem jako kluk »na své kůži« rekreační pobyt v Hamru na Jezeře, tedy tam, kde se odehrával Andělův první příběh a dívám se, přiznávám, že dodnes, na Zemanovu Pyšnou princeznu, bez níž a sovětského Mrazíka si snad nikdo z nás neumí představit předvánoční či vánoční posezení u zapnutého televizoru.
A ona doba? Prý v ní, to cituji jiného »odborníka«, vznikalo jen úpadkové umění plné častušek a agitek. Tuto »myšlenku« vyslovil známý a ceněný scénárista z České televize, jehož si jinak vážím.
Ale jak to vůbec bylo s úrovní filmu v oné složité době padesátých let? Byly natočeny agitky, dodejme, že většina velmi dobře. I když pochopitelně byl natočen i paskvil. Dnes se ty i ty ocitly mezi »trezorovými filmy«. Jen v onom roce 1952 to byla Anna proletářka (námět Ivan Olbracht) s Marií Tomášovou a Josefem Bekem (režisér Karel Steklý), Kavárna na hlavní třídě (Géza Včelička) s Karlem Högerem (stejný režisér) či Akce B režiséra Josefa Macha s Josefem Bekem a Rudolfem Deylem ml. v hlavních úlohách. Ale skutečných příběhů na podobná témata, jež také mohly být předlohami pro film, se stalo dost a většinou jsme je tehdy brali jako normální a nijak se jimi nevzrušovali.
Také další názor jsem četl v jednom z nejvýznamnějších deníků. Prý by se filmy z oné doby neměly vůbec promítat. Propagují jen kolektivistickou ideologii a toho bychom se měli v případě naší mládeže vyvarovat. Připomněl jsem si některé z nich. Za základ jsem vzal prvou polovinu padesátých let, kdy vznikla i Pyšná princezna se svou nezapomenutelnou hláškou: »Našli, rádcové, našli?« a našel jsem na wikipedii pořadí oblíbenosti těchto »socialistických« filmů dnešními diváky. Zjistil jsem tak, že vysoko jsou hodnoceny Cesta do pravěku režiséra Karla Zemana (1955), Byl jednou jeden král Bořivoje Zemana s Janem Werichem a Vlastou Burianem (1954), Císařův pekař a Pekařův císař (1951) režisérů Krejčíka a Friče s Werichem a Gollovou v hlavních rolích, Krškův Měsíc nad řekou s Eduardem Cupákem (1953) či jeho film Stříbrný vítr (1954) a zmíněná Dovolená s Andělem mající pokračování ve filmu Anděl na horách…
Seznam těch filmů, které si i dnešní diváci oblíbili, je dost dlouhý a přidáme-li k nim také to, co bylo natočeno před tím nebo poté v druhé polovině padesátých let, můžeme si jen přát, aby se dnešní kinematografie po sedmdesáti letech mohla také pochlubit podobnými výsledky. Z těch předchozích poválečných let si připomeňme Trampoty oficiála Třísky, na mnoha festivalech dekorovanou Sirénu, Muže bez křídel či třeba Trnkovy loutkové filmy nebo podle Drdy natočenou Němou barikádu. A z těch z druhé poloviny let padesátých vybírám třeba Dobrého vojáka Švejka, Vynález zkázy, Hrátky s čertem, Krále Šumavy, 105% alibi, Žižkovskou romanci, Tam na konečné, Romeo, Julie a tma či třeba Kam čert nemůže… A hned poté, v roce 1960, byl natočen i slavný Vyšší princip.
O oněch »kriticích« si myslím své. Je ovšem pravdou, že jed, který roznášejí, může velmi těžce zasáhnout nevědomé, především mladou generaci, která si ještě hledá své místo »pod sluncem«. Stále opakovaná lež se přece stane pravdou, jak tvrdíval mistr nacistické propagandy. I v jeho případě se však ukázalo, že skutečná pravda se nakonec dodere na povrch, i když překážky, které jsou před ní stavěny, jsou zdánlivě nepřekročitelné. Chápu ovšem, proč oni lidé tak běsní při vysokém sledování tehdejších filmů. Dozvědět se, že se tehdy žilo jinak, než se učí v učebnicích a tvrdí v režimních filmech, staví některá tvrzení na hlavu a co kdyby ti, co nic z minulosti neznají, jejich triky prohlédli?
A já? Já zůstávám u toho »Našli rádcové, našli?« – a jsem rád, že v těch vzkazech minulosti, tedy ve filmech z oné doby, nacházím i pohled na kus tehdejšího obyčejného života, který nebyl tak snadný a přímočarý a mnohdy se dokonce dostával »do slepé uličky«. Důležité ovšem bylo, že tehdejší poutník to dokázal pochopit a když narazil na neprůchodnou stěnu, tak se i vrátit.
Proto se také »rozvíjelo poupátko, nejmilejší z květů, jež od rána až do noci chtělo vonět světu…« Bohužel nejen subjektivismus, ale i leccos jiného neumožnilo, aby se vůně mohla rozšiřovat i k těm, kteří chtějí mít právo si »už všude zpívat«.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.