Analýza: Staronový problém – levice versus pravice

Otázka, co je politická levice a co politická pravice, je i dnes v době mimořádně silného zmatení pojmů, velice žhavá. Navíc je doplněna významnými rozdíly mezi politickou levicí / pravicí liberální a konzervativní. Podívejme se na problém podrobněji.

Předně, dělení politické scény na (politickou) levici a pravici pochází z dob Velké francouzské buržoazní revoluce 1789-94, kdy v tehdejším francouzském sněmu nalevo od krále zasedali sociálně cítící jakobíni a napravo od krále asociální girondisté. Většinu ale mělo nechvalné »bahno«, které v případě potřeby odhlasovalo prakticky cokoliv.

Vymezení je to jistě značně vágní, do určité míry proměnlivé v čase a lišící se stát od státu a také podle řady historických okolností. V každém případě levice hájí, či měla by hájit zájmy neprivilegovaných tříd a vrstev obyvatelstva a pravice zájmy bohatých a privilegovaných. Neznamená to, že tyto zájmy jsou vždy v antagonistickém rozporu, byť často tomu tak je.

Program radikální levice zřejmě nejvýrazněji formuloval Karel Marx a Bedřich Engels v Komunistickém manifestu (1847/48), Kapitálu a řadě dalších vynikajících děl. Pojímali kapitalistickou společnost jako živelně se rozvíjející soukromokapitalistickou tržní ekonomiku a nad ní se zvedající společenskou nadstavbu, společnost, regulovanou mimo jiné systémem ekonomických zákonů, působících nikoliv se silou zákona fyziky, ale jako skryté dlouhodobé tendence, prosazované subjektivní činností lidí. Klíčový je základní ekonomický zákon kapitalismu – zákon maximalizace zisku. Podniká se s cílem dosáhnout co nejvyššího zisku. Velmi důležitý je systémový zákon kapitalismu – zákon přirozené akumulace kapitálu, kdy se na jednom pólu společnosti hromadí bohatství, na druhém bída. Chápali kapitalismus jako společnost hrubě nespravedlivou, která bude muset být nahrazena společností rovnosti občanů ve vztahu k vlastnictví rozhodujících výrobních prostředkům – socialismem a později komunismem. Důležitý je i obecněji působící zákon hodnoty, který někdejší socialistické státy sovětského typu hrubě podceňovaly, samozřejmě ke své škodě.

Hybnou silou společenského pokroku je podle Marxe a Engelse třídní boj, jenž má podobu ekonomickou (klasicky stávkový a jiný boj za vyšší mzdy a vyšší sociální jistoty), politickou (o moc ve státě) a ideologickou (obrazně řečeno, kterému bohovi se budeme klanět). Zlaté tele by to být nemělo.

Velká (první světová) válka vyvolala v carském Rusku v roce 1917 nejprve buržoazně demokratickou a posléze socialistickou revoluci, která odstartovala velký pokus o sociálně spravedlivou společnost – socialismus. Druhá světová válka a vítězství mimo jiné Sovětského svazu v ní vedlo ke vzniku světové socialistické soustavy a následně k rozpadu koloniální soustavy západního imperialismu. Socialismus v Evropě se ale navzdory obrovským úspěchům v rozvoji ekonomiky, životní úrovně obyvatel a zejména v reálném zabezpečování základních sociálních jistot v letech 1989-91 zhroutil. V Číně a v některých dalších asijských a mimoasijských zemí ale pokračoval dál. Čínská lidová republika se zhruba v roce 2016 stala ekonomicky nejsilnějším státem světa, měřeno podle parity kupní síly na obyvatele. Kapitalismus zahníval a zahnívá. Je v souladu s Leninem monopolní (zhruba od roku 1900). Je parazitický (ožebračuje nejen domácí neprivilegované, ale obzvlášť obyvatelstvo kolonií, polokolonií a bývalých kolonií). Zatím se nenaplnila Leninova teze o kapitalismu umírajícím.

Již od dob Karla Marxe máme v dělnickém hnutí radikální (komunistický) proud, mířící k socialistické společnosti, a reformní (sociálně demokratický) proud, snažící se o dílčí reformy kapitalismu, aby byl snesitelný a nemusel být nahrazen socialismem.

Po roce 1989, v tehdejším západním světě už dřív, se i levice začala štěpit na tradiční konzervativní a netradiční, tzv. progresivistickou. Výrazně se štěpila a štěpí i pravice, a to rovněž na tradiční konzervativní a netradiční, tzv. progresivistickou. Tzv. progresivismus zahrnuje »hodnoty« jako rusofobie, multikulturalismus (snaha zničit evropské národy masovou migrací občanů z jiných kulturních okruhů, odtud převrácený rasismus, kdy se diskriminovanou stávají domorodí Evropané ve prospěch migrantů), genderismus (kult homosexualismu za účelem rozvrácení tradiční rodiny, základ společnosti), tzv. klimatická politika v pojetí Green Dealu ad.

Chápu, že prostý občan, obtěžován velkým vymýváním mozků a velkým zmatením významu těch či oněch tradičních termínů, má zásadní problém se v tom orientovat. Podívejme se tudíž, co je levice a pravice v současné době.

Základní tradiční levicové hodnoty obecně jsou:

1. Boj za mír
2. Zespolečenštění klíčových výrobních prostředků, zvláště pak infrastruktury
3. Progresivní zdanění vysokých příjmů a velkých majetků
4. Jednotné, v rozhodující míře veřejné a bezplatné školství
5. Jednotné, v rozhodující míře veřejné a bezplatné zdravotnictví
6. Dostatečné sociální zabezpečení všech potřebných občanů
7. Dostupné bydlení pro všechny občany
8. Dostatečná doprava v celém státě
9. Podmínky pro kvalitní kulturní vyžití všech občanů
10. Podmínky pro masový sport všech občanů

Potřeba prosazovat mírové soužití států světa je neoddiskutovatelná. V praxi se ale mimořádně obtížně naplňuje, což důvěrně poznal někdejší reálný socialismus a dnes to neméně důvěrně poznávají všechny proudy levice. K mimořádně ostudným patřila podpora rozpoutání Velké (první světové) války v roce 1914 vedením sociálně demokratických stran evropských států s výjimkou ruských bolševiků, narůstající lhostejnost k četným imperialistickým válkám po roce 1989 (poslední velké protesty byly proti přepadení Iráku vojsky USA, Velké Británie a dalších ochotných na jaře 2003) i přímá podpora války na Ukrajině – té tzv. malé v letech 2014-22 a zvláště té velké od 24. února 2022. K větším protestům nedošlo ani proti nevyprovokovanému útoku Izraele a USA na Irán 28. února 2026, ani proti řadě jiných, neodůvodnitelných válek, vedených světovým imperialismem, včetně rozsáhlé podpory terorismu západními státy.

Zespolečenštění klíčových výrobních prostředků, zejména odvětví infrastruktury, je na jedné straně zjevnou levicovou hodnotou, na druhé straně podmínkou efektivního rozvoje příslušné společnosti jak kapitalistické, tak socialistické. Obvykle ale nejde za rámec kapitalismu, resp. rozumní kapitalisté s ním nemají problém, nerozumní šílí privatizacemi s řadou zjevných negativ, podvazujících rozvoj. Tragická privatizace železničních kolejí Margaret Tatcherovou ve Velké Británii v 80. letech je jen jedním z mnoha vykřičníků v této oblasti.

Progresivní zdanění vysokých příjmů a velkých majetků je v zásadě podmínka financování tzv. sociálního státu, následujících bodů 4) – 10). Snižování progresivnosti zdanění ve vyspělých kapitalistických státech po roce 1989 pod praporem monetarismu vedlo zákonitě k vysokému zadlužování příslušných států, k většímu či menšímu úpadku příslušných odvětví a k omezování dalších základních sociálních jistot. Stojí v pozadí i stávající hluboké sociálně ekonomické krize států EU, USA a dalších. Totiž, dluhy se musí splácet a dluhová oprátka je velice účinná.

Jednotné, v rozhodující míře veřejné a bezplatné školství (všech stupňů škol) je podmínkou vysoké úrovně vzdělávání mladé generace a jeho dostupnosti i mládeži z nízko příjmových sociálních skupin. Není ale podmínkou dostatečnou, resp. současná EU školství intenzívně degraduje špatným řízením, ČR množstvím obskurních reforem, zřejmě s cílem ho zničit (kvalitní vzdělání na rozdíl od let reálného socialismu nezajišťuje) a možná i privatizovat. Výsledkem jsou pak i studentské rebelie, nejen Paříž a další francouzská města v říjnu 2026.

Jednotné, v rozhodující míře veřejné a bezplatné zdravotnictví je podmínkou vysoké úrovně péče o zdraví občanů a jeho všeobecné dostupnosti. Není ale podmínkou dostatečnou, resp. současná Evropská unie (EU) jej intenzívně degraduje špatným řízením, zřejmě s cílem ho zničit (kvalitní péči o zdraví všem občanům nezajišťuje) a možná i z větší části privatizovat. Ti, co nebudou mít peníze na doktora. Prý mohou klidně bez pomoci zemřít.

Dostatečné sociální zabezpečení je nutnou podmínkou důstojného života starobních důchodců, invalidů, rodin s dětmi a dalších sociálně ohrožených skupin. S růstem automatizace výroby bude význam dostatečného sociálního zabezpečení ještě narůstat. Po roce 1989 je ve vyspělých kapitalistických státech někde více, někde méně, odbouráváno. V bývalých socialistických státech jde obvykle o velké propady až o úplnou likvidaci sociálního zabezpečení, někdy doplněnou o hrubou diskriminaci podle národnostního principu, klasicky v Pobaltí. Navíc jsou sociální a důchodové fondy stále více zneužívány pro potřeby legálních i nelegálních migrantů. Nejen v Německu se podíl vyplacené podpory migrantů blíží polovině sociálních fondů pro zabezpečení příslušných vrstev obyvatelstva.

Dostupné bydlení je základním předpokladem sociálně uspokojivého rozvoje. Dostupnost bydlení se po roce 1989 ve vyspělých kapitalistických státech zhoršuje, byť situace se liší stát od státu a bývá mnohem horší ve velkých městech ve srovnání s venkovem. Mluvit o velké bytové krizi v dnešní Evropě je zcela reálné. Dostupné bydlení nezajistí soukromé aktivity velkých investorů (developerů), ale cílená dostatečná podpora veřejné výstavbě bytů obcemi, regiony, družstvy i jednotlivci, například po vzoru Vídně, dlouhodobě spravované rakouskou sociální demokracií.

Dostatečná doprava je jedním ze základních předpokladů civilizované společnosti. Obecně nevytváří problém, praxe ale velmi často kulhá, a to nejen ve venkovských regionech.

Podmínky pro kulturní vyžití obecně zpochybňovány nejsou, leč v praxi je obyvatelstvo šikanováno všudypřítomným kulturním a reklamním brakem.

Podmínky pro masový sport dostatečně vytvářeny nejsou. Komerční sport je zejména chudým občanům ekonomicky nedostupný.

I letmé srovnání ukazuje, že reálný socialismus sovětského typu tyto základní sociální problémy řešil podstatně úspěšněji a efektivněji než tehdejší i současný kapitalismus, který je do jisté míry zajištoval pod tlakem konkurence reálného socialismu a z nadzisků ždímaných kolonialismem a neokolonialismem. Přesto reálný socialismus neuspěl.

Další levicové hodnoty z hlediska aktuální situace

Jsme ale v roce 2026 a stupňující se úpadek vyspělého kapitalismu přinesl další, dříve neznámé problémy, významně devastující i to málo sociálních jistot, které neprivilegovaným vrstvám obyvatel zbylo. Jde zejména o:

1. Snahu pravicového vedení EU (lidovci, socialisté ad.) o superstát EU
2. Klimatickou politiku EU, tzv. Green Deal, těžce rozvracející ekonomiku a degradující životní úroveň obyvatelstva
3.  Masovou migraci obyvatelstva z jiných kulturních okruhů do EU, která ničí evropské národy a vážně oslabuje systém sociálního zabezpečení a zhoršuje bezpečnost
4. Gender ideologie, rozvracející rodinu, základ společnosti
5. Vztah k cenzuře
6. Zabřednutí v marasmu ukrajinské války
7. Nepodmíněný základní příjem

Snaha o superstát EU se projevuje řadou směrů, počínaje neustálým rozšiřováním pravomocí a regulací ze strany vedení EU, nejednou zcela absurdních. Členské státy EU doslova drtí obrovská a stále rostoucí byrokracie. Snaha zrušit právo veta členských států EU, odbourat v Česku národní měnu korunu a nahradit ji krachujícím eurem, snaha o rozšiřování daní, plynoucí do pokladny EU včetně jejího vysokého zadlužování od roku 2020, je nebezpečné pro všechny členské státy EU a pro jejich neprivilegované vrstvy obyvatelstva obzvlášť. Záchrana je jen jedna, zrušení tzv. lisabonské ústavy a vrátit se k modelu EU jako obchodně hospodářské unie (modelu sociálně a environmentálně regulovaného tržnímu hospodářství) bez aspirací o nadnárodní superstát.

Ochrana životního prostředí byla vždycky rozporná v tom smyslu, že se dala dělat sociálně citlivě nebo také sociálně necitlivě, dále efektivně nebo neefektivně. Zatímco změny v ochraně životního prostředí, přijaté v Československu v letech 1990-92, byly efektivní a společensky prospěšné, současná politika EU, zvláště klimatická, zvaná Green Deal, EU a její členské státy ničí. V první řadě ničí energeticky náročný průmysl, vyhání jej do zahraničí a problém vysokých emisí skleníkových plynů nijak neřeší. Řešení je jen jedno, stávající Green Deal zrušit a hledat efektivní cesty k ochraně stability klimatu. Na místo spekulačního obchodu s povolenkami na emise oxidu uhličitého (CO₂) zavést jednotnou daň za emise přepočtené na CO₂ekv. v rozumné výši. Její výše je na dlouhou diskusi.

Masová migrace obyvatel z jiných civilizačních okruhů do EU není sice zcela nová (počátky jsou ve Francii v roce 1962, kdy po prohrané koloniální válce v Alžírsku přijala asi 3 milióny arabských kolaborantů muslimského náboženského vyznání, ohrožených novou alžírskou státní mocí a zejména lidovou pomstou, počátky v Německu jsou v masovém dovozu levné pracovní síly z Řecka a Turecka v 60. letech), ale nový je její obrovský rozsah, vznik velmi početných kulturně nekompatibilních menšin a rostoucí islamizaci starých členských států EU. Věta německé kancléřky Angely Merkelové »My to zvládneme!« z konce srpna 2015 se mění v tragické: »My to nezvládáme a nezvládneme!«. Národy západní Evropy se rozpouští v podivnou směs různých národů (většina migrantů je přitom ze zemí, které kolektivní Západ před tím rozvrátil buď přímou vojenskou agresí, nebo podporou islamistických teroristů v nich, kteří je rozvrátili za kolektivní Západ (jde o tzv. teror v zastoupení), a evropské národy zanikají. Dochází k pronikavému zhoršení bezpečnosti (útok nožem, zpravidla na domorodé Němce, v průměru jednou za 18 minut v Německu, prováděný zpravidla migranty v druhé či třetí generaci, nevyžaduje komentář), vyčerpání sociálních a důchodových fondů (migranti a jejich potomci v některých státech západní Evropy je čerpají téměř z poloviny), pronikavému zhoršení bytové krize (když se nezvýšila výstavba bytů, resp. i migranti musí někde bydlet) ad. Významná část migrantů neovládá jazyk hostitelské země, nechce se ho naučit ani se přizpůsobit domácím zvyklostem, leč různé diskriminace postihuje domorodé Evropany. Mají si zvyknout na šikanu ze strany migrantů, doprovázenou sem tam zjevným terorem. Podíl domorodého evropského obyvatelstva rychle klesá nejen přímou další migrací migrantů, ale také jejich podstatně vyšší natalitou, byť nejde o mnoho dětí, jak tomu bývalo v minulosti.

Homosexualita je porucha chování. Vyžaduje toleranci. Rozhodně by se neměl pěstovat kult homosexuality a vtloukat všem do hlavy pod hesly typu: »Homosexualita je hodná obdivu!« (Krnáčová) a zvláště odpudivé: »Já jsem (On je) homosexuál a kdo je víc?« či dokonce vnucovat lidem změnu pohlaví jako znak pokroku. Cíl genderismu je zřejmý, co nejvíc oslabit rodinu, základ společnosti. Paradoxem je, že islamisté, pronikající ve značném počtu jako migranti do západní Evropy, homosexuály nenávidí a nejednou i vraždí s odkazem na Korán (?!). Vrcholem cynismu jsou každoroční Prague Pride pochody (jinde v Evropě je nepovolí), spojované nejednou s orgiemi. Slušní homosexuálové je ignorují, protože je kompromitují. Pokud by už společnost cítila potřebu tyto problémy řešit, pak by si musela na štít napsat: »Normální heterosexuální rodina – otec, matka a děti – a kdo je víc?« Nemělo by to být potřeba.

Demokratická levice i pravice by měly odmítat cenzuru ve všech podobách. V praxi se tak ale neděje, tzv. liberální pravice i liberální levice vedené Evropskou komisí prosazují cenzuru nepohodlných názorů a za zločin považují nejednou i kritiku stále obskurnější praxe vedení EU. Dochází i ke kriminalizaci opozice a k svévolnému měnění výsledků svobodných voleb.

Základní nepodmíněný příjem jako základní nástroj k cestě k socialismu požadují někteří levicoví myslitelé. Mám za to, že to není cesta k socialismu ani k prosperitě. Pokud si uděláme základní výpočty, shledáme, že buď bude mít jen symbolickou výši a nic podstatného neovlivní, nebo bude dostatečně vysoký a pak povede rychle k vyčerpání sociálních fondů a následně k likvidaci zbylých sociálních jistot neprivilegovaných. Když ho požaduje liberální pravice, tak tomu rozumím. Hledá cesty, jak neprivilegované ještě více odrbat. Pokud to žádá někdo hlásící se k levici, mám za to, že si nevidí na špičku nosu.

Kauza Kateřiny Konečné

Český levicový rybník rozvířila kauza nezařazené europoslankyně Kateřiny Konečné, která krátce po komunálních volbách oznámila svůj vstup do frakce pravicově konzervativních Patriotů pro Evropu. Zradila či nezradila levicový volební program, s kterým kandidovala do Evropského parlamentu?

Otázka nemá jednoduchou a jednoznačnou odpověď.

1. Kateřina Konečná svou orientací patří jistě do frakce Levice Evropského parlamentu (EP). Tato frakce ale po posledních volbách do EP je tak sektářská, že se rozhodla nepřijmout do svých řad nikoho, kdo prosazuje mír, kdo odmítá masovou migraci do EU, kdo odmítá Green Deal a další, včetně směřování k nadstátu EU.
2. Postavení nezařazených europoslanců je horší. Jednak z hlediska týlového zabezpečení jejich práce a hlavně z hlediska možnosti prosazovat svůj volební program. Pravda, opozice má jen omezené možnosti svůj program prosazovat. Často se může jen snažit zabránit tomu nejhoršímu. I to je ale zásluha, pokud se podaří. Když ne, tak to aspoň nevzdala.

Když to shrnu, tak program frakce Levice v EP a zejména její reálná praxe není jednoznačně levicový, byť je tak deklarovaný (má i výrazné pravicové prvky) a program Patriotů pro Evropu není jednoznačně pravicový, byť je tak deklarován (má i významné levicové prvky).

Jinak řečeno, obraz je mnohem pestřejší, než se zjednodušeně udává. Ukazuje to i přiložená tabulka. Obraz ať si každý čtenář udělá sám.

Závěr

Evropská unie se po roce 1989 navzdory svému četnému rozšíření změnila v upadající a stále více obklíčenou pevnost, zvaná Evropa. Najela na zdálky dobře viditelná skaliska, které si sama nastražila. Nyní se nezadržitelně potápí. Nevidím důvod se radovat. Před zvůlí vedení EU a jejich nohsledů placených Evropskou komisí těžko někdo uteče. Na místě je se bránit, vytvářet blokační menšiny a v první řadě hledat cesty k záchraně. Společná témata konzervativní levice a konzervativní pravice – boj za mír, boj proti cenzuře, boj proti úsilí o superstát EU, boj proti masové migraci do EU, boj proti gender ideologii a ochrana domácí ekonomiky a evropských národů sice není zdaleka všechno, ale přinejmenším to zmírňuje katastrofu, do které se EU řítí. Současně je nutné promýšlet levicovou alternativu ze současného marasmu. Bylo by hloupé, kdyby se podařilo nejhoršímu zabránit a levice neměla realistický program rozvoje společnosti.

Jan Zeman