Když se operní zpěvák snaží vyloudit velmi vysoký tón, jemná změna tvaru úst a hrdla může způsobit, že se zvuk šíří dále. Nový výzkum ukazuje, že jedno z nejneobvyklejších zvířat Madagaskaru, »zpívající« lemur, dokáže něco podobného i vysoko v korunách deštného pralesa.
V hustých lesích severovýchodního Madagaskaru, kde hustá vegetace může blokovat výhled na více než několik metrů, se největší druh lemurů zvaný indri (Indri indri) spoléhá na komunikaci prostřednictvím »strašidelných« písní. Vědci nyní zjistili, že tito primáti při produkci vyšších tónů otevírají tlamu doširoka, což je vzorec odpovídající hlasové technice známé jako »formantové ladění«.
Formantové ladění je základní technika vokální pedagogiky a akustiky, při které zpěvák nebo řečník upravuje tvar svého hlasového traktu (ústa, jazyk, rty, hrtan) tak, aby formantové frekvence (přirozené rezonanční frekvence těla) odpovídaly harmonickým frekvencím základní frekvence (f₀) produkované hlasivkami. Po dosažení tohoto ladění dosahuje hlas maximálního zesílení, hlasitosti a jasnosti s co nejmenší svalovou námahou.
»Představte si tvar úst a hrdla jako jakousi trubici. Když ústa otevřete doširoka, změníte tvar této trubice a tím se změní frekvence, na kterých přirozeně rezonuje – podobně jako delší nebo kratší trubice na dechovém nástroji mění svou výšku tónu,« řekl Filippo Carugatti z Turínské univerzity v Itálii, hlavní autor studie, která byla publikována v časopise PLOS Computational Biology.
Tato adaptace, ke které dochází, když indriové dosáhnou vyšších tónů, zvyšuje sílu a dosah jejich hlasu, podobně jako u vycvičených operních zpěváků. Spoluautorka studie Chiara De Gregoriová z University of Warwick v Anglii doufá, že výzkum upozorní nejen na tuto hlasovou schopnost, ale také na samotného kriticky ohroženého živočicha. Lemuři se ve volné přírodě vyskytují pouze na Madagaskaru a indriové jsou jediní známí zpívající lemuři.
»Možná si myslíme, že jsme jediní se ‚sopránem‘, kteří dokážou produkovat tak složité písně, ale v lese žije další mimořádný zpěvák. Zvíře, které zpívá, komunikuje a prostě se snaží přežít,« říká De Gregoriová.
Objev
Výzkumníci analyzovali 83 videozáznamů 19 divokých indriů v lese Maromizaha a rezervaci Mitsinjo na Madagaskaru. Sledovali specifické části obličejů zvířat snímek po snímku a kombinovali je se synchronizovanými zvukovými nahrávkami, aby statisticky prozkoumali, zda otevírání tlamy předpovídá výšku hlasu.
»A skutečně to předpovědělo, a to s velkou důsledností. Písně indriů jsou často popisovány jako něco mezi nářkem a sirénou: dlouhé, hlasité tóny, které stoupají a klesají, pro lidské uši docela zlověstné a téměř truchlivé, ale obzvláště strukturované, zpívané jako duet, kde se mužské a ženské fráze prolínají, spíše než aby se jen překrývaly,« říkají vědci.
Písně hrají ústřední roli v tom, jak se rodinné skupiny indriů vztahují k okolnímu světu, ale plní více než jednu sociální funkci.
»Jejich hlavní rolí je teritoriální – způsob, jak oznámit ‚jsme tady‘ v krajině, kde často skrz hustý les nevidíte ani své sousedy. Tyto teritoriální písně bývají hlasitější, zvláště když se skupina vizuálně setká s jinou skupinou zblízka, jako by píseň byla zesílena přímým vizuálním kontaktem,« vysvětluje Carugatti.
Indriové brání svá teritoria s pozoruhodnou přesností. To naznačuje, že jejich zpěvy vykonávají velkou část »práce« při rozmisťování skupin v lese, což jim umožňuje vyhnout se mnoha potenciálně nebezpečným konfliktům, které doprovázejí obranu zdrojů. »Je to krásný příklad komunikace, která nahrazuje konflikt,« říká Carugatti.
»Marco! Polo!«
Podle výzkumníků indriové také někdy zpívají, aby se znovu setkali, když byli v lese odděleni, a používají pomalejší písně s delšími pauzami.
»Připomíná mi to, jak by se lidé mohli najít, kdyby se ztratili v lese: jeden křičí: ‚Marco!‘ a druhý odpovídá: ‚Polo!‘ Díky tomu jejich písně působí mnohem víc než jen jako krásné zvuky. Je to způsob, jak si udržet spojení v rozlehlosti lesa,« říká De Gregorio.
Indriové patří mezi různorodou skupinu zvířat, která zřejmě upravují své hlasové cesty, aby se jejich zvuky šířily na větší vzdálenosti. Podobné mechanismy byly pozorovány u zpívajících gibonů, vyjících šedých vlků a také u drobných hlodavců, kteří zesilují své hlasy, aby jejich komunikace dosáhla na větší vzdálenosti.
Lidé i lemuři jsou primáti, ačkoli se jejich evoluční linie rozešly asi před 70 miliony let. Výskyt stejné adaptace v civilizaci indriů ukazuje, jak si různé druhy mohou nezávisle vyvinout podobná řešení, když je klíčové být slyšen na velké vzdálenosti.
Podle Lemur Conservation Network jsou indriové (Indri indri) největším druhem lemurů, kteří dnes žijí, a jejich populace klesá. Lesy, ve kterých žijí, jsou v důsledku lidské činnosti odlesňovány a fragmentovány. »Na rozdíl od mnoha jiných druhů se ukázalo, že je extrémně obtížné je udržovat a chovat v zajetí. Jejich přežití v konečném důsledku závisí na jejich ochraně ve volné přírodě,« říká De Gregoriová.
Připravil: Ioannis Sideropulos
CITACE – Carugati F, Friard O, De Gregorio C, Valente D, Zanoli A, Ferrario V, et al. (2026) Dynamika kinematiky čelistí a základní frekvence naznačují ladění hlasového traktu v písni indriů. PLoS Comput Biol.