Prezident za všechny peníze?

V české politice existuje zvláštní ekonomický fenomén. Když má obyčejný občan šetřit, dozví se, že musí méně topit, méně jezdit autem, kupovat levnější potraviny a smířit se s tím, že životní náklady prostě rostou. Když se ale podíváme směrem k Hradu, najednou se objevuje úplně jiná ekonomická škola: šetřit mají všichni ostatní, zatímco prezidentský aparát zůstává nedotknutelný.

A právě tady přichází otázka, která v posledních dnech rezonuje veřejným prostorem: Rozumí prezident Petr Pavel vůbec ekonomice běžného občana? Kritici mu vyčítají, že zatímco mluví o odpovědnosti a nutnosti hledět na veřejné finance, sám by mohl začít především u sebe.

Prezident samozřejmě není ministr financí a nenese odpovědnost za státní rozpočet. Ale hlava státu má jednu významnou pravomoc – může jít příkladem. A právě příklad je v politice často důležitější než tisíc proslovů.

Hradní ekonomická rada: hlavně aby rada byla dražší než problém

Když se podíváme na prezidentské okolí, člověk někdy získá dojem, že největším českým exportním artiklem nejsou auta, sklo nebo technologie, ale poradci.

Každý politik má své rádce. Problém nastává ve chvíli, kdy veřejnost začne mít pocit, že mezi poradci převládají lidé z prostředí, které je velmi blízko velkým hráčům – například bezpečnostnímu nebo obrannému průmyslu.

Jedním z nejdiskutovanějších jmen je Petr Kolář, kterého Petr Pavel označoval za blízkého člověka a »přítele po boku«. Kolář byl veřejně spojován také se spoluprací se zbrojařským sektorem, včetně firmy Colt CZ Group, což vyvolalo debaty o možném střetu zájmů a transparentnosti vlivu na prezidentské rozhodování.

A tady vzniká prostor pro další otázky: Kdyby prezident potřeboval poradit, jak ušetřit na energiích, možná by měl nejdříve hledat ekonoma. Pokud ale potřebuje poradit, jak více investovat do obrany, stačí prý otevřít dveře poradenského salonu.

Samozřejmě – obrana státu je legitimní téma a spolupráce s odborníky sama o sobě není problém. Otázkou ale je, zda má být prezidentský úřad symbolem vyváženosti, nebo spíše místem, kde se stále hlasitěji ozývají zájmy různých sektorů.

Proč nezačít šetřit na Hradě?

Největší politickou slabinou každého volání po úsporách je vždy stejná otázka: Začne ten, kdo úspory doporučuje, sám u sebe?

Prezident může říct občanům, že stát musí být efektivnější. Ale pak se logicky nabízí otázka: Proč nezačít na Pražském hradě?

Proč neukázat, že i prezidentská kancelář dokáže hledat rezervy? Proč neomezit některé výdaje, které nejsou nezbytné? Proč nevyslat signál, že doba, kdy se veřejné peníze braly jako automatický zdroj, skončila?

A právě zde se dostáváme k debatě o takzvaném »Pávkovném« – tedy institutu spojeném s odměnou pro manželku prezidenta. Občané se ptají, zda je taková podpora skutečně nutná, když první dáma není volenou funkcí a její veřejné působení je především otázkou reprezentace.

Otázka tedy zní: Pokud má prezident republiky přesvědčovat občany, že každý musí přispět k úsporám, neměl by začít tím, že ukáže: ano, i Hrad si umí utáhnout opasek?

Prezident za všechny peníze?

Petr Pavel nastupoval do úřadu s obrazem člověka pořádku, disciplíny a odpovědnosti ve stylu Salazara a heslem, že zemi vrátí »řád a klid«. Očekávání byla vysoká. Mnozí čekali prezidenta, který nebude jen symbolem zahraniční politiky, ale také člověkem, který bude rozumět náladám lidí doma.

Jenže ekonomika není pouze tabulka v Excelu. Ekonomika je také pocit občana, který vidí, že jemu rostou náklady, zatímco stát hledá další a další zdroje.

A právě zde vzniká politický paradox: Prezident může mít kolem sebe špičkové odborníky, diplomaty a experty. Může mít poradní týmy a strategické dokumenty. Ale pokud běžný člověk získá dojem, že nahoře platí jiná pravidla než dole, žádný poradce to nezachrání.

Možná by tedy pro Hrad byla nejlepší ekonomická rada úplně jednoduchá: Méně poradců, méně výdajů, více vlastního příkladu.

Protože někdy nejdražší rada není ta špatná. Nejhorší je ta, která prezidentovi poradí, že šetřit mají všichni ostatní.

Jan Klán