Ve vestibulu stanice metra Anděl se už více než čtyřicet let nachází bronzová plastika s nápisem »Moskva – Praha«. Dlouhou dobu byla především součástí každodenního života města – jedním z mnoha prvků veřejného prostoru, kolem kterého lidé procházeli bez větší pozornosti. V posledních letech se však stala předmětem politických sporů. Objevují se požadavky na její odstranění, doplnění vysvětlující tabulky nebo nahrazení jiným dílem. Na první pohled jde možná o spor kolem jednoho uměleckého objektu, ve skutečnosti ale otevírá mnohem širší otázku: jakým způsobem společnost vytváří, uchovává a interpretuje svou historickou paměť.
Stanice metra Anděl, která spadá do volebního obvodu č. 21, ve kterém letos kandiduji do Senátu, byla otevřena v roce 1985 pod názvem Moskevská. Její architektonická podoba vznikla v rámci tehdejší spolupráce mezi Prahou a Moskvou při výstavbě metra. Českoslovenští odborníci se podíleli na budování moskevské stanice Pražskaja, která svůj název nese dodnes, sovětští specialisté spolupracovali při výstavbě stanice Moskevská v Praze. Plastika »Moskva – Praha« tedy nevznikla jako samostatný politický symbol dodatečně umístěný do veřejného prostoru. Byla součástí celkové architektonické koncepce stanice a odrážela konkrétní historickou etapu, její politické vztahy i kulturní prostředí.
Otázce, jak společnost zachází se svou minulostí a jak vzniká kolektivní paměť, se dlouhodobě věnují historici, sociologové i filozofové. Nejde totiž jen o uchovávání vzpomínek, ale také o to, jak společnost prostřednictvím symbolů a veřejného prostoru vypráví sama sobě svůj vlastní příběh. Základní koncept přinesl francouzský historik Pierre Nora, který označil objekty a prostory, jež uchovávají stopu určité historické zkušenosti a umožňují společnosti vést o ní veřejnou debatu, za »místa paměti«.
Sociolog Maurice Halbwachs zase upozorňoval, že kolektivní paměť nevzniká pouze v knihách a archivech, ale také v prostředí, ve kterém lidé žijí. Veřejný prostor proto nevnímá jako neutrální kulisu, ale součást toho, jak společnost chápe sama sebe. Filosof Tzvetan Todorov připomínal, že paměť může sloužit porozumění minulosti, ale také se může stát nástrojem politického boje. Moc často neusiluje o zapomenutí dějin, ale o jejich nový výklad, který odpovídá současným zájmům.
Spor o historickou paměť proto není jen sporem o minulost, ale také o to, kdo má právo určovat její význam v přítomnosti. Marxistická tradice tento pohled dále rozvíjí tím, že ukazuje historickou paměť jako součást širších společenských vztahů a mocenských zápasů. Výklad dějin nikdy nevzniká mimo konkrétní společenské podmínky. To, které události připomínáme, které zdůrazňujeme a které naopak vytlačujeme do pozadí, souvisí také s tím, jaký obraz společnosti má být považován za legitimní.
Po roce 1989 prošel veřejný prostor rozsáhlou proměnou. Některé změny by se snad daly chápat jako přirozený důsledek společenského vývoje, jiné však nabraly podobu obludné snahy odstranit z veřejného prostoru celé vrstvy minulosti. Měnily se názvy ulic, škol i institucí, mizely pomníky a symboly spojené s předchozím obdobím. Z veřejného prostoru se tak postupně vytrácely i připomínky širších společenských procesů – hrdá historie dělnického hnutí, sociálních zápasů nebo osobností spojených s antifašistickým odporem.
Jak vidíme, spory podobné tomu o nápis »Moskva – Praha« nevznikají náhodou. Současný režim významnou část své legitimity opírá o antikomunistický výklad minulosti, který se de facto stal státní ideologií. Veřejný prostor se pak nestává pouze místem svobodné diskuse o minulosti, ale také prostředkem, kterým se prosazuje určitý výklad historické zkušenosti.
Není proto překvapivé, že terčem podobných kampaní bývají především symboly spojené se socialistickým obdobím. Současně jsme ale svědky i postupného oslabování připomínání antifašistické tradice, která tvořila jeden ze základů moderní československé státnosti. Osobnosti dělnického hnutí, odboje nebo poválečné obnovy jsou často posuzovány především podle svého vztahu ke komunistickému hnutí, zatímco jejich podíl na porážce fašismu nebo sociálním rozvoji společnosti ustupuje do pozadí.
Ve skutečnosti tedy nejde pouze o deklaratorní snahu odstranit bronzovou plastiku, kterou její odpůrci označují za »relikt socialismu«, ani o argument, že její odstranění má být symbolickým gestem směrem k ukrajinským běžencům, kteří se v její blízkosti cítí nekomfortně. Diskuse o zachování či odstranění tohoto místa paměti je součástí širšího zápasu o podobu historické paměti. Jsem proto přesvědčena, že snahy o odstranění plastiky »Moskva – Praha« je třeba hlasitě odmítnout. Ne proto, že by minulost neměla být kriticky hodnocena, ale proto, že se nesmí stát rukojmím aktuální politické moci. Historická paměť se nechrání tím, že z veřejného prostoru odstraníme vše, co nezapadá do současného ideologického výkladu dějin. Takový přístup nevede k lepšímu porozumění minulosti, ale k její manipulaci nebo úplné likvidaci jejího významu pro společnost. A právě to je mnohem větší problém než čtyřicet let starý nápis »Moskva – Praha«.
Petra Prokšanová
Základním problémem je kapitalismus v rozbitém Československu.
Za socialismu nebyl takový bordel ve společnosti, jako je to dnes v kapitalismu.
Za socialismu se stavěly statisíce bytů a tyto byty byly zdarma předány československým rodinám. Byly bezúročné půjčky. Byly nenávratné půjčky na stavbu rodinných domů. Bylo zaměstnání v místě pobytu. Byl dostatek lékařské péče pro všechny, bezplatné. Byly zdravé a levné potraviny, z domácích zdrojů. atd. atd. atd.
Příčiny společenského zmaru, chaosu a problémů jsou v kapitalismu, který si lidé nechali vnutit listopadovým pučem 1989 a ještě při tom všem jásali a křepčili a nadšeně zvonili klíči od zdarma získaných socialistických bytů, kde jim kapitalismus za odměnu zdražil nájem. Lidé si v rozbitém Československu pěkně naběhli na vidle v listopadu 1989.
neříkám, že se za bolševika nedělo to samé, ale teď je to ještě horší v tom, že už přece tu zkušenost máme a stejně se to děje znovu. a jestli to pochopili i komunisti jako Prokšanová, že to není košer, tak jim není důvod nevěřit, že to myslí vážně a že by se to pod jejich taktovkou znovu nedělo. vždyť tohle je fakt jen šaškec pro voliče Fialy a spol
Byli to bolševici, kteří byli mistry v zadupání historické paměti do země. Byli to oni, kdo nechali bourat sochy Masaryka, Beneše a naopak je stavěli zločincům jako byl Lenin, Stalin a Gottwald. Byli to oni, kdo zamlčoval podíl západního odboje z 2.SV a velebil jen proutníka Fučíka.
Soudružko Prokšanová, vy nemáte o nějaké historické paměti vůbec právo mluvit.
Jenže teď je to bohužel přesně naopak. To je ten problém.
Tihle proruští agenti, co propagují maxismus, by měli mít zakázáno kandidovat do Senátu! Je to porušení novely trestního řádu – paragraf 403
Dneska bohužel platí, že cokoli se týká Ruska, je špatně. Za chvíli zmizí z knihoven i Dostojevskij a Tolstoj.
Nejhorší je, že se to vtlouká do hlavy dětem. A ti už vnímají „Rusáky“ jen jako zlo. Podle toho se bohužel i chovají a bude těžké to nějak otočit.
Tolstoj, Dostojevski, Čajkovskij, Mendělejev, Landau zlem určitě nebyli. Lenin, Stalin, Brežněv, Putin ano.
Brežněv byl Ukrajinec, Brázdo 🙂