V květnu jsem se zúčastnil demonstrace proti sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Nejel jsem tam kvůli hněvu, ani proto, abych otevíral staré rány. Jel jsem tam proto, že věřím, že národ bez paměti je jako člověk bez vzpomínek – možná existuje, ale přestává rozumět tomu, kým vlastně je.
Část mé rodiny byla zavražděna v Osvětimi. Proto pro mě dějiny nejsou kapitolou v učebnici, ale živou součástí rodinné paměti. Paměť není pomsta. Paměť je svědomí společnosti. Připomíná nám, jak snadno může člověk ztratit úctu k druhému člověku a kam až mohou vést lhostejnost, nenávist a rezignace na pravdu.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, že člověk není tvořen pouze tím, co prožil on sám, ale i tím, co prožili ti před ním. Každý z nás je článkem dlouhého řetězce lidských osudů. Pokud zpřetrháme spojení s minulostí, ztratíme nejen vzpomínky, ale i část vlastní identity. Minulost nelze změnit, ale lze se z ní učit. A právě v tom spočívá její největší hodnota.
Součástí akce byl také společný pochod na Dominikánské náměstí, kterého se podle organizátorů zúčastnilo přibližně 6000 lidí. Ať už měl každý z účastníků své vlastní důvody, všechny nás spojovala snaha vyjádřit svůj názor veřejně a pokojnou formou. Pohled na tisíce lidí v ulicích byl připomínkou toho, že občanská společnost stále žije a že pro mnoho lidí nejsou historická témata jen otázkou minulosti, ale také současné odpovědnosti.
Během demonstrace jsem si znovu uvědomil, že svoboda není samozřejmost. Každá generace přebírá dědictví minulosti a zároveň nese odpovědnost za budoucnost. To, co si připomínáme dnes, formuje svět, který jednou předáme těm, kteří přijdou po nás.
Současně považuji za nedostatek organizace nezajištění dostatečného pitného režimu pro účastníky. V horkém počasí docházelo ke kolapsům lidí. Možná se to může zdát jako drobnost vedle velkých projevů a politických témat. Jenže právě v takových zdánlivých maličkostech se ukazuje skutečný vztah k člověku. Nestačí mluvit o lidech, je třeba myslet i na jejich konkrétní potřeby.
Odjížděl jsem z Brna s přesvědčením, že skutečné vlastenectví nespočívá v hlasitých slovech, ale v tiché odpovědnosti. Odpovědnosti vůči minulosti, vůči lidem kolem nás i vůči budoucím generacím. Paměť národa totiž není břemenem minulosti, ale kompasem pro budoucnost.
Pavel Slouka
Diskuze je uzavřena.