Jeden moment protknul brněnský sjezd SdL jako červená niť ornamenty na kyjovském kroji. Zástupci landsmanšaftu si do Brna přijeli pro omluvu. Tudíž cíl akce byl splněn. Krom několika protestů se český národ nezmohl na nic.
Já osobně vnímám toto setkání jako jeden z dalších lakmusových papírků, tzn., co to s národem udělá, když jim na jeho území poprvé v historii naservírujeme sjezd SdL. Čest a velké poděkování všem, kteří do Brna přijeli, aby protestovali. Slyšet byli, o tom žádná. I mediální pozornosti se jim dostalo, byť vesměs buď neutrální, nebo přímo dehonestující. Že by jakýkoli pisálek z mainstreamu referoval o těchto protestech s pochopením ve smyslu jejich historicky logické oprávněnosti, to jsem se nikde nedočetl.
Jak už zmiňuji v úvodu, z víkendového Brna byl na hony cítit nedýchatelný odér české viny za odsun – v jejich řeči za vyhnání. Nikdo z oficiálních účastníků a hostů se neujal podrobné analýzy běhu události v Sudetech koncem 30. let minulého století. Vždyť přece onu nevraživost tehdy rozpoutali sudetští Němci. V Sudetech přece začalo to, co pokračovalo Mnichovskou dohodou, potom 15. březnem 1939, Lidicemi a Ležáky, kobyliskou střelnicí a popravami českých vlastenců atd.
Válku rozpoutalo nacistické Německo, základní reálie včetně poválečného odsunu jasně definovala Postupim. Proč smíření, proč omluvy? Mají se snad pozůstalí po obětech spartakiádního vraha smiřovat s pachatelem, omluvit se mu? Když pominu manipulaci s veřejným míněním a tu část veřejnosti, která této manipulaci sedla a lep, notabene šíří ji dál, je tu ještě dost těch, kteří dosud úplně nezpitoměli, přesto však onomu smíření tleskají. Proč? Důvod je nasnadě. Tu dobu totiž neprožili. Posuzují ji optikou dneška. Oni nebyli ti Češi, kteří v Sudetech zažili řádění Henleinových kumpánů a museli se nekompromisně pakovat do vnitrozemí apod.
Právě zde vidím zásadní problém obecně. Sdílím názor, že žádnou historickou událost nelze hodnotit pohledem dneška, pohledem toho, co o tom víme dnes, ale vždy pohledem té doby v co největším počtu dobových souvislostí.
Protože mně už dávno není dvacet, mnohokrát jsem se potkal s lidmi, kteří v Sudetech v inkriminovaném čase žili. Vyprávěli těžko představitelné hrůzy. Důvod lhát neměli. Navíc se mezi sebou neznali, ovšem jejich svědectví byla jak přes kopírák. A nemluvili jen o Sudetech, ale i o době následné, o tom, co zažili v Protektorátu apod.
Víte, co mně z toho vyšlo? Že sudetští Němci by nám měli líbat ruce nohy, že onen odsun vůbec proběhl, takto že vůbec bylo koho odsunout, že doslova a do písmene nedošlo na klasickou vendetu. Nikdo by vůči té vendetě nemohl říct ani popel. Taková je historická realita z dobového pohledu. Všechno ostatní jsou lživé, propagandistické a vlastizrádné proklamace.
Dušan Sedlák
Diskuze je uzavřena.