Levicové strany zažily ve dvou sněmovních volbách po sobě těžké údery. Nejsou nyní zastoupeny ve Sněmovně. To samozřejmě poznamenává jejich důvěryhodnost a atraktivitu pro voliče. Neblahým důsledkem politických porážek je vždy rozdrobení poražených politických subjektů.
Podobnou situaci, jakou zažívá dnes česká levice, zažila v 60. letech minulého století také francouzská levice. Po zhroucení IV. republiky v roce 1958, za což Socialistická strana Francie nesla velkou spoluodpovědnost, nastala podobná situace. Francouzští socialisté (SFIO) oslabovali a naopak sílila komunistická strana. Francouzští socialisté až do příchodu F. Mitteranda do čela Socialistické strany (1971) nebyli schopni integrovat síly francouzské demokratické levice. Prostě, levice byla stále více rozdrobena do několika frakcí či stran. A v této situaci dominovala na levici silná komunistická strana. A tak v prezidentských volbách ve Francii v roce 1969 byl nejsilnějším kandidátem levice v prvním kole voleb nikoliv socialista, ale komunista J. Duclos. Komunisté tehdy získali téměř pětinu všech hlasů. Demokratická levice byla naopak zcela rozdrobena a skončila hluboko v poli poražených.
Ta analogie Česka s Francií ale poněkud kulhá. Dnes je jasné, že je rozdrobená v Česku jak demokratická levice, tak také levice komunistická. Hnutí STAČILO! uspořádalo 1. dubna (skoro se mi chce říct na 1. apríla) svůj sjezd. Zvolilo si do svého čela kolektivní vedení šesti lidí. Při vší úctě k těmto osobám, po jejich několikanásobném přečtení si nevybavím zpětně vlastně žádné jejich jméno. Pokud neúspěšný vůdce STAČILO! ve volbách mluví o tom, že vše připravuje v rámci STAČILO! k tomu, aby došlo k revanši za neúspěšné volby do Sněmovny v roce 2029, je to drobná legrace. V tuhle chvíli nejsou známé ani ideje či nový program hnutí. Ba není znám ani šéf hnutí.
Snad bych se ani nesnižoval k popisu dnešního žalostného stavu české levice. Kdyby nebylo zmínky v článku redaktora Parlamentních listů Zemánka o straně, kterou vedu, tedy o ČSSD, mlčel bych dál. Že prý ČSSD vstupuje do jednání s konzervativní částí KSČM. Zmiňuje se také jméno místopředsedkyně strany Volfové. Ta skutečně vede vyjednávání napříč Českou republikou s řadou představitelů krajských organizací KSČM o účasti členů ČSSD na kandidátních listinách, jak já doufám nikoliv KSČM, ale na kandidátkách »Sjednocené levice«. A samozřejmě, že ČSSD nejedná o předvolební spolupráci jen s KSČM, bude jednat (a již jedná) také s představiteli krajských i lokálních organizací SOCDEM. Vždyť základní filozofie, se kterou by levice měla přistupovat k podzimním volbám do Senátu a ke komunálním volbám, je nikoliv atomizovat své síly, ale spojovat je. Tedy ČSSD, řeknu to zcela naplno, nevidí jako svůj perspektivní cíl spolupráci jen s jedním politickým subjektem, ať už by to měla být KSČM anebo SOCDEM. V některých místech budou podmínky k tomu, aby se na společné levicové kandidátce objevili členové všech levicových politických stran. A také nezávislé osobnosti, které se hlásí k levici.
V této souvislosti se nemohu nezmínit také o aktivitě mého bývalého kolegy ČSSD Vladimíra Špidly založit jakousi novou sociální demokracii. Ať se mu to líbí anebo ne, je to jen další atomizace tohoto hnutí, které už i tak je fatálně oslabené. Ostatně, svádět vše, jak to činí právě V. Špidla, na Janu Maláčovou, je nesmyslné. Za půl roku jejího předsednictví nebylo možné stranu dostat z letargie a z nízkých volebních preferencí skokem do zářivé budoucnosti. Ostatně na situaci SOCDEM se podepsal také V. Špidla, ale i další »hvězdy«, se kterými chce jít do nového politického subjektu: Dienstbier, Pavlík (jeden z nich bude pravděpodobně příštím předsedou Špidlovy strany), Šmarda, Ostrá a další političtí virtuózové. Ti všichni přispěli k tomu, že je dnes SOCDEM prakticky ve stavu klinické smrti. A jediná její šance je, že začne kolem sebe trpělivě sdružovat další demokratické levicové strany a hnutí na bázi společného programu v rámci politické aliance. Tedy, nikoliv integrace, ale spolupráce rovnocenných subjektů. To, co do značné míry zadusilo hnutí STAČILO! ve volbách do Sněmovny, resp. již před volbami, byla nerovnoprávná spolupráce dominující komunistické strany se SOCDEM.
Bláboly Sterzika-Vidláka o »bílých praporech« SOCDEM byly tehdy skutečnou politickou hloupostí, která znevážila další politickou spolupráci, jež by za normálních okolností měla mít slušnou perspektivu. Špidlova nová soc. dem. postavená na bázi antikomunismu, antibabišismu a sektářství není perspektivním subjektem a to ani tehdy, pokud jí podpoří tak, jako Šmardovu SOCDEM, podnikatel blízký Hradu (s jeho Kolářem a Žantovským) Barta anebo třeba nějaký jiný Barta se svými miliony. Důvěru lidí ale nelze koupit. Chtěl bych všechny levicové subjekty vyzvat k tomu, aby zahodili staré (většinou domnělé) křivdy, nepřiměřené osobní ambice, ideologické spory a snažily se ve volbách, které jsou letos na podzim a jež z podstaty věci nejsou ideologické, spolupracovat na bázi spojené levice. V oblasti komunální politiky, ale do značné míry i v Senátu, který zastupuje spíše regionální zájmy, je možné překonat ideové rozdíly mezi jednotlivými levicovými stranami. Důležité je, aby se lidé, kteří se hlásí opravdově k levici, dostali do obecních zastupitelstev, ovlivňovali politiku a naučili se spolu dlouhodobě spolupracovat. Tak, aby za tři roky byli schopni společně vytvářet volební kandidátky pro volby do EP a zejména pro volby do Sněmovny.
Jiří Paroubek, předseda ČSSD
Diskuze je uzavřena.