Nejdřív si ujasněme, o čem se vlastně hádáme

Spor o financování veřejnoprávních médií se vede o slovo, které není přesné — a přitom se v něm ztrácí to, na čem opravdu záleží.

Učila jsem řadu let a jedno pravidlo platilo vždycky: než se začne křičet, má se ujasnit, o čem je řeč. V debatě o České televizi a Českém rozhlasu se křičí poctivě, jenže zrovna to podstatné v tom zaniká.

Slyším ze všech stran o zestátnění. Jenže Česká televize ani Český rozhlas nikdy majetkem státu nebyly. Zřídil je zákon jako samostatné právnické osoby — stát neručí za jejich závazky a ony neručí za jeho. Majetkově se nepřevádí nic a nikdo nic nepřebírá.

Co se ale opravdu mění

Mění se páka. Dosud měly obě instituce peníze z poplatku, tedy mimo státní rozpočet. Nově by o jejich penězích rozhodovala vláda a Sněmovna při každém rozpočtu znovu. A to je vážná věc — protože redakce, která každý podzim čeká, kolik jí přiklepnou, se chová jinak než redakce, která to ví dopředu.

A teď to, co se ode mě nečeká

Koncesionářský poplatek nebudu oplakávat. Byla to rovná dávka na domácnost. Paní v garsonce platila úplně stejně jako majitel bytu na Vinohradech, a kdo neplatil, dostal upomínku bez ohledu na to, co mu zbylo z výplaty. Bránit tohle jako výdobytek svobody mi jako sociální demokratce nepřipadá samozřejmé. Daně mají aspoň tu slušnost, že rostou s příjmem.

Financování z rozpočtu tedy může být spravedlivější. Ale jen s jednou podmínkou: musí mít zámek přímo v zákoně. Pevný podíl, víceleté určení, automatická valorizace. Ne příslib ve vládním prohlášení, ne dobrou vůli ministra, ne ujištění v rozpravě.

Bez toho zámku se z nezávislosti stane každoroční prosba. A to už není otázka toho, kdo zrovna vládne — bude to platit i pro vlády, které se nám budou líbit mnohem víc.

Takže než se budeme přetahovat o slovo zestátnění, zeptejme se na tu jednu větu v zákoně. Rozhoduje ona, ne nadpis.

Jana Volfová, statutární místopředsedkyně ČSSD