Ve čtvrtek 22. ledna se v televizním pořadu pro ženy Sama doma objevilo nečekané téma: Třicet příběhů majora Zemana. Jako odborníka si redakce pozvala Daniela Růžičku, jenž v roce 2005 vydal objemnou knihu o tomto seriálu. Důvodem bylo prý padesáté výročí jeho vzniku a zřejmě také to, že téměř každý rok se na jedné televizní stanici vysílá a má své příznivce.
Daniel Růžička se ani tentokrát neoprostil od aktivismu. Správně sice uvedl, že seriál vznikl k tehdejšímu třicátému výročí vytvoření Sboru národní bezpečnosti, ale neopomněl zdůraznit, že šlo, podle jeho tvrzení, o komunistický policejní sbor. Bylo tomu tak? Jaká je pravda? SNB byl vytvořen se souhlasem všech politických stran, které se podílely na vládní činnosti, tedy na plnění Košického vládního programu. V čele vlády stál sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, přítel dr. Beneše. Sjednocoval všechny předválečné bezpečnostní služby v jednu, tedy nejen policii, ale také četnictvo, tajnou policii, atd. Sice v čele ministerstva vnitra byl komunista Václav Nosek, ten však přišel z Londýna a všichni, kteří tam prožili válku s Benešem, ho znali. Ani ministerstvo vnitra tehdy – a po celou dobu tzv. Třetí republiky – neovládali komunisté. Z 46 vedoucích úředníků bylo jen osm členy KSČ. A další složení? Čtrnáct bylo sociálních demokratů, deset národních socialistů, šest lidovců a osm svou politickou příslušnost neudalo.
Podle Daniela Růžičky šlo v seriálu většinou o boj se západními letci, odpůrci socialismu, tedy bojovníky III. odboje, nikoli tedy o řešení kriminálních případů. Podklady, které jsem měl k dispozici, když jsem psal o pět let dříve než on svou knížku o Zemanovi, neměl vždy k dispozici Růžička. Byly ze soukromého archivu Jana Kováře, autora námětu. O celém seriálu jsem navíc měl možnost hovořit jak s Janem Kovářem, Adolfem Gruberem, jenž byl hlavním poradcem seriálu, s šéfredaktorkou Milenou Balážovou a některými herci ještě v době jeho vzniku a s Jiřím Sequensem, Kovářem a Gruberem, Rudou Jelínkem, Tondou Hardtem znovu několikrát již po listopadu.
Námět měl svůj vývoj. Diskutovalo se o jeho podobě. Nakonec vznikl nápad oslavit třicet let Sboru národní bezpečnosti ukázkou všech jejích složek a to přímo na případech, jejichž hrubé rysy byly ve stránkovém podkladu dány režisérovi. Mělo jít o události, jež se staly v tom kterém roce, a měl je spojovat jeden vyšetřující. Ani jméno nebylo ihned totožné s tím, které nakonec obdržel hlavní protagonista. Ke každému roku na základě podkladů z jednotlivých složek připravil Tiskový odbor Federálního ministerstva vnitra tři případy, z nichž si Jiří Sequens podle svého uvážení měl vybrat a nechat vypracovat konkrétní scénář.
Výběrem autorů byl pověřen dramaturg Jiří Procházka, který si sám vybral pro zpracování dokonce ta nejpolitičtější témata. Po listopadu se k seriálu kriticky vyjádřil, ač sám se na jeho větší političnosti také podílel. Existuje dopis, v němž příslušnému úseku na ÚV KSČ sděluje, že seriál je zpracováván dost nepoliticky. Viděl jsem kopii, ale kde je nyní, nevím. Reakce z ÚV KSČ byla zřejmě nulová. Federální ministr vnitra Jaromír Obzina si totiž prosadil, že žádný stranický orgán nebude do práce Jiřího Sequense zasahovat. O onom dopisu Jiří Sequens nic nevěděl.
Stalo se ovšem, že některá témata byla, ač již zpracovaná, odmítnuta (viz Šotolou napsaný příběh). Nikoli však pro zásah stranických orgánů, ale šlo o rozhodnutí samotného režiséra, do jehož práce ani orgány FMV nezasahovaly. Tím méně vedení Státní bezpečnosti. To se nepodílelo ani na spolupráci při natáčení státobezpečnostních témat. Tak bylo slíbeno Jiřímu Sequensovi, a tak se také stalo.
Autoři se věnovali především kriminálním případům. Tvrzení, že šlo o příběhy, které vždy musely vyústit ve správné politické závěry, že nešlo především o vraždy, je nepravda. Daniel Růžička to vlastně zmanipuloval už ve své zmíněné knize. Například k dílu Rubínové kříže, Bestie apod. napsal, že šlo o státobezpečnostní a nikoli tedy kriminální díly. Zkreslení bylo ovšem cílené.
Růžička na dotaz moderátorky zmíněného pořadu týkající se herců, zda mohli role odmítnout, odpověděl, že jistě ano, ale pak, že následoval trest – »To si již u pana režiséra nezahráli.«
Především většina oslovených neodmítla. Byla to herecká příležitost. Neumím si představit, že by někdo – uvádím jako příklad, odmítl roli Adolfa Hitlera v nějakém filmu, kde vystupuje Vůdce Třetí říše. A byl by pro to mnohem prokazatelnější důvod. Tak tady tomu nebylo jinak. Herec hraje, ukazuje své umění v postavách, které ztvárňuje. Čím složitější, případně negativnější je tato role, tím bývá více ceněna. Proto klobouk dolů před výkonem Petra Uhlíka v televizním seriálu Metoda Markovič: Hojer, kde hrál vraha Hojera.
Snad jediným obecně známým hercem, který nabídku Sequense odmítl, byl Jaromír Hanzlík. Nebylo tomu však proto, jak se dnes traduje, že nechtěl hrát v takovém seriálu, ale proto, že byl jinde maximálně vytížen. Stačí se podívat na wikipedii a jeho divadelní, filmové a televizní role. Přesto v dalších letech dále hrál, a dokonce přesvědčeného komunistu, jako to bylo např. v Sanitce, a dokonce v kultovním Cirkusu Humberto.
Jednotlivé díly nebyly, jak tvrdí Růžička, manipulací s pravdou. Podklad byl jen návodný. Samotné zpracování bylo pak věcí autorů jednotlivých dílů a režiséra. Nikdo režisérovi texty neschvaloval. Byly licencí, jak vyjádřil sám Sequens, tvůrců seriálu.
Také tvrzení, že ve Třiceti příbězích šlo o manipulování s historickou pravdou, odmítám. Nešlo totiž o dokumentární seriál, ale – opakuji – třicet filmů na motivy událostí, které se v tom či onom roce staly, což mně potvrdil sám režisér Sequens na pravidelných polistopadových schůzkách skupiny herců a dalších kulturních pracovníků na pražském Výstavišti, které jsem spoluorganizoval a kam kromě něj chodívali i Antonín Kachlík, Jiřina Petrovická, Rudolf Jelínek, Josef Mixa, Václav Švorc, Jiří Holý, Božena Böhmová, Karel Špička, Antonín Hardt, Marie Louisa Váchová, Václav Bartoš, Helena Borovičková, Adolf Svoboda, zastavil se i Radek Brzobohatý, Bohouš Švarc, Bohuš Pastorek, Václav Sloup a další.
Příběhy se někdy až značně lišily od skutečných událostí. Musely. Šlo o nová literární díla. To pouze ti, kterým vadí jeho dosavadní popularita, popírají. Také jeho řemeslnost zaslouží, na rozdíl od mnoha současných seriálů, pochvalu. Že svým obsahem fandily socialismu, nepopírám. Byly natočeny v jisté době a také mluvily za ni.
Dnes je tomu, alespoň tak chápu vystoupení Daniela Růžičky v televizi, jinak? Jak potom chápat seriály Bratři, Vyprávěj, Král Šumavy, filmy Vlny, Občanský průkaz, Želary?Jako zobrazení skutečnosti? Pro mne a lidi, které jsem znal, jsou bližší příběhy z Nemocnice na kraji města, Ženy za pultem, Velké sedlo, Rozpaky kuchaře Svatopluka či Dynastie Nováků, protože zobrazovaly život, který jsme skutečně žili.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.