Jednou večer si babička s vnukem povídala o současném životě… Najednou se vnuk zeptá babičky: »Babi, kolik vlastně ti je let?« Babička se zamyslí, pak si přitáhne vnoučka k sobě a povídá: »No, než bych ti měla říct jen roky, raději se ti to pokusím vysvětlit. Tak poslouchej…«
»Narodila jsem se před televizí, kopírkou, kontaktními čočkami, antikoncepčními pilulkami. Nebyly policejní radary, kreditní karty, laserové paprsky. Ještě nevynalezli klimatizaci, ani sušičky, oblečení se vypralo a pověsilo na čerstvý vzduch, aby uschlo.
Člověk nebyl na Měsíci, neexistovala trysková letadla. Vdala jsem se za tvého dědečka, žili jsme spolu, v každé rodině byla maminka a táta. Muži ještě nenosili náušnice.
Narodila jsem se před počítači, paralelním studiem a skupinovou terapií. Lidé nechodili na preventivní prohlídky, nýbrž je lékař dle potřeby posílal na krev a moč. Dokud mi nebylo osmnáct let, oslovovala jsem každého muže ‚Pane‘ a ženu ‚Paní‘ nebo ‚Slečno‘. Když v té době žena nastoupila do tramvaje nebo autobusu, děti a mladí lidé se snažili, aby jí uvolnili místo. Pokud byla těhotná, doprovázeli ji k sedadlu. Na schodech se ženám přenechávala strana u zábradlí, nastupovaly do výtahu jako první. Muži nikdy nezdravili ženu, aniž by přitom nevstali, pokud v okamžiku, když vstoupila, seděli. V té době vstávali od stolu pokaždé, když vstala žena, i kdyby to bylo pouze na okamžik. Muži ženám otevírali dveře a pomáhali při odkládání kabátů. Dívky znamenaly pro svou rodinu čest. Doma nás učili rozlišovat dobré a špatné. Vážný vztah tehdy znamenal, že máme dobré vztahy s našimi bratry a sestrami a dalšími vzdálenými a blízkými příbuznými a přáteli.
Neznali jsme bezdrátové telefony, nemluvě o mobilech. Neposlouchali jsme stereo nahrávky, FM rádio, kazety, CD, DVD, a neměli jsme elektronické psací stroje, počítače, notebooky. Slovo notebook znamenalo sešit. Hodinky jsme natahovali každý den. Nic nebylo digitální, ani hodinky, domácí spotřebiče neměly světelné displeje.
Když už mluvíme o strojích, nebyly ani bankomaty, mikrovlnné trouby, budíky s rádiem. Nemluvě o videorekordérech a videokamerách apod. Neexistovaly digitální ani barevné fotografie, jen černobílé, a na jejich vyvolání se čekalo nejméně tři dny. Made in Korea či vyrobeno v Číně nebo v Thajsku tady neexistovalo. Neslyšeli jsme o »pizze«, McDonaldu nebo o instantní kávě. V obchodě bylo možné koupit něco za 25 až 50 haléřů. V mé době byla tráva něčím, co jsme kosili a sušili, nekouřili!
Tak, kluku, a teď mi řekni, kolik si myslíš, že je mi let.«
»Ale babi… to přeci není možný, aby ti bylo víc než dvě stě?« odpověděl vnuk. »Ale ne, miláčku,« odpověděla s úsměvem babička, »je mi pouze třiasedmdesát.«
Tohle, co jsem vám vyprávěla, je pravda pravdoucí a já jsem pyšná na to, co jsem se musela naučit. Sice z nových technologií neovládám vše a stále se vyptávám těch mladých, ovšem já na rozdíl od nich umím věci, které se oni už nikdy nenaučí.
Z došlé redakční pošty zpracovala Marie Krejčíková
Diskuze je uzavřena.