Přečetl jsem si se zájmem článek Seznamu Zprávy redaktora Š. Felendy pod názvem »Monstrózní investiční projekt v Pekingu po celém světě nabírá na síle«.
Již název článku ukazuje, v jakém vnitřním rozporu jeho autor žije, pokud jde o čínský investiční projekt »Nové hedvábné stezky«.
Přídavné jméno »monstrózní« se obvykle dává k projektům či záměrům, které jsou obřího rozsahu, ale nejsou přitom příliš reálné. Vlastně se jedná o takové záměry, které jsou mimo realitu a zůstávají v říši snů a pohádek. Ale pokud bych vynechal slovo monstrózní, lze s autorem, pokud jde o název článku, souhlasit.
Za více než 12 let existence jim zmíněného projektu bylo v jeho rámci investováno především do infrastrukturních projektů ve 140 zemích rozvojového světa více než jeden bilion dolarů. To nejsou pohádky, ale realita.
Čína nepodmiňuje poskytování půjček na projekty investičního charakteru nějakými politickými podmínkami, jako to často činí instituce Západu. A proto jsou čínské investice a peníze tak atraktivní v rozvojovém světě. Ostatně, velká část rozvojových zemí má zájem a snaží se získat rozvojové investice také z jiných zdrojů, tedy od institucí Západu. Od Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. A mají tak možnost srovnávat, co je pro ně výhodnější a přijatelnější.
Čínou poskytnuté půjčky v rámci projektu »Pás a stezka« jsou realizovány čínskými firmami – samozřejmě za velké účasti domácích firem – takže peníze na investiční projekt určené se nerozkradou. To bývá častý jev u neadresně poskytované pomoci ze zemí Západu. Prostě se někam v řadě rozvojových zemí tato pomoc poztrácí… Většinou do kapes místních politických a ekonomických elit. Autor článku na Seznamu Zprávy se snaží české veřejnosti sdělit, že Čína sice chvályhodně poskytuje peníze na konkrétní investice v rozvojovém světě, jako jsou elektrárny, železnice, přístavy, rychlostní komunikace, dálnice, továrny na baterie či telekomunikační infrastruktura atd., ale jinak je to problém… Navštívil jsem Čínu v letech 2005 až 2024 více než dvacetkrát. Dovoluji si tvrdit, že jsem poněkud kompetentnější v možnosti posuzovat účinnost projektu »Pás a stezka« nežli redaktor Seznamu Zprávy či odborníci s diskutabilní kompetencí a ideologickou předpojatostí, o jejichž názor se autor argumentačně ve svém článku opírá.
Jako červená nit se celým článkem táhne tvrzení, že peníze poskytované v rámci projektu jsou vlastně výhodné jenom pro Čínu samotnou. A že Čína se může dívat na tento svůj projekt jako … »na ideologický nástroj, ekonomickou příležitost, prostředek vydírání či špionáž v zúčastněných státech«.
Jako »odstrašující případ« uvádí autor situaci Srí Lanky, která … »neměla peníze na splacení půjčky a podle smlouvy tak musela čínské státní společnosti pronajmout přístav v blízkosti hlavní námořní trasy z Asie do Evropy na 99 let«. No sláva, Číňané si přístav, který zaplatili a postavili, neodnesou na zádech do Číny, ale mohou jej využívat pro lodi jak čínské, tuzemské, ale také z jiných zemí. Jinak by se totiž přístav opravdu nevyplatil. Tedy, pokud by nebyly vybírány poplatky za jeho využívání… Prostě; článek Š. Felendy místy přechází do protičínské propagandy.
Pokud je jedním z ideových zdrojů obsahu článku analytik organizace Sinopsis, je jeho sinofobní zaměření jasné.
Ať je to jak chce, ani Spojené státy, ani Evropská unie nedokázaly za 12 let existence projektu »Pás a stezka« postavit k tomuto čínskému projektu souměřitelnou alternativu pro rozvojový svět.
A pokud jde o Západní Evropu, je nutné si také připomenout, že největší země Západní Evropy nesou na svých bedrech obrovskou zátěž minulosti. Všechny velké státy Západní Evropy se nechvalně proslavily prakticky celosvětově jako koloniální země. Poté, co jejich bývalé kolonie vyhlásily nezávislost, naprostá většina z nich zjistila neblahé dědictví kolonialismu. Jiná věc je, jak tyto země naložily se svou nezávislostí v následujících letech…
Projekt »Pás a stezka« vstoupil do druhého desetiletí své existence. Když jsem o něm slyšel v Číně poprvé, považoval jsem jej, podobně jako analytici sinofobního Sinopsisu a jemu blízkých novinářů, za příliš obří a velkorysý, než aby byl reálný. Když jsem se zúčastnil prvního světového summitu v Pekingu v roce 2017 a poslouchal jsem např. projevy lídrů středoasijských republik ve funkcionářské ruštině a projev ministerského předsedy Pákistánu v oxfordské angličtině, užasnul jsem. V Pákistánu funguje dálnice protínající tuto zemi od hranic s Čínou až k Indickému oceánu, kde Číňané postavili z peněz v rámci projektu »Pás a stezka« nový přístav. A ve středoasijských republikách se intenzivně stavěly rychlostní železnice a dálnice směřující na západ Asie či do Evropy. A samozřejmě umožňující obchod také těmto zemím, a to jak s Čínou, tak s jinými asijskými zeměmi či Evropou.
Prostě, projekt »Pás a stezka« je možné pochopitelně zlehčovat vymýšlením různých špionážních pseudokauz, jak to dělá Š. Felenda. Ale faktem zůstává, že pro země rozvojového světa vytvořil velké příležitosti. A že je to v rámci strategie win–win, tedy na základě vzájemné výhodnosti, je zřejmé. Proto si dnes Čína může dovolit se ohradit proti brutálnímu tlaku Spojených států v celní oblasti, který vlastně znemožňuje obchod mezi těmito dvěma ekonomicky nejsilnějšími velmocemi světa. Zázemí 140 zemí z Afriky, Asie a Latinské Ameriky zúčastněných na projektu »Pás a stezka« a zázemí zemí BRICS je pro Čínu dostatečné k tomu, aby – byť se ztrátami – odolala obrovskému ekonomickému tlaku USA. Ztráta amerického trhu je pro Číňany samozřejmě vysoce nepříjemná, ale obchod s USA tvoří jen 13 % celkového zahraničního obchodu Číny. Dovoluji si tvrdit, že Čína má dnes větší ekonomické možnosti vyrovnat se se ztrátou amerického trhu nežli je tomu naopak. Tedy v případě Spojených států…
Jiří Paroubek, předseda ČSSD
Diskuze je uzavřena.