Vážený pane předsedo vlády,
aniž byste požádal o svolení, vypůjčil jste si ode mě bez mého vědomí 672 koruny na financování uprchlické krize. Tato částka, již po vás žádám
okamžitě zpět, plyne z dosavadních oficiálně sdělených celkových nákladů (7,2 miliardy Kč) vydělených počtem obyvatel ČR (10,7 miliónu).
Považujete-li tuto krizi na svoji osobní, já nikoli. Tudíž vás nic neopravňuje k tomu, abyste k tomuto účelu hospodařil s mými šesti sty sedmdesáti dvěma korunami. Prosím, respektujte to.
Když budu já potřebovat uhradit něco, na co momentálně nemám dostatek finančních prostředků (stejně jako vy na krizi), musím si půjčit u vašich lichvářských bankovních domů, které ze mě skrze úroky sedřou kůži. V nevyhnutelných případech, bude-li tato půjčka nutná k zajištění základních životních potřeb (nemyslím bezhlavé půjčky na dovolené či vánoční dárky), nebudu mít jinou možnost, než se z té kůže nechat dřít.
Chci vám tím naznačit tolik, že pokud se chcete před světem vydávat na odiv, jak je lid zimě české solidární, hovořte laskavě sám za sebe – za svoji peněženku, za svůj bankovní účet. Mě z toho vynechte. Já solidární nejsem a za pravidel, jaká jste nastavil – že jste mé peníze prachsprostě odcizil, býti solidárním hlasitě odmítám. Ta válka je vaše, vy se k ní dobrovolně hlásíte, nikoli moje. Vy si ze svého plaťte, co chcete. Mých peněz se však ani nedotýkejte.
Jan Čech