K návratu levice v určitém časovém horizontu dojde, předpovídá místopředseda SOCDEM Michal Chalupný

Místopředseda Sociální demokracie (SOCDEM) Michal Chalupný vystudoval obchod, ekonomiku a veřejnou správu, profesně působil v obchodě, reklamě a podnikání. Dlouhodobě se věnuje komunální politice, kdy byl mj. starostou obvodu Plzeň 4 (2010–2018) a více než 20 let zastupitelem města Plzně. Dlouholetý člen předsednictva strany v rozhovoru pro iportaL24.cz popisuje, jaké vidí cesty SOCDEM, aby se dostala z krize. »Dneska máme společnost rozdělenou na dvě poloviny. Buď je člověk příznivcem stávající vlády, anebo té minulé. Nic mezi tím, a to je prostor, který se otevírá před Sociální demokracií,« tvrdí Chalupný.

V říjnu se konají obecní volby a vy jste lídrem kandidátky s názvem Sociální demokracie s Plzeňáky. Jak byste představil vaše hlavní programové cíle?

Především bych řekl, že máme zkušenosti, protože v Plzni jsme v minulých obdobích byli součástí zastupitelstev a několik let vedli město i městské obvody. A proto si uvědomujeme jednu věc: že městu se poslední dobu hospodářsky daří. Je to hlavně zásluhou dobrého výběru daní, takže Plzeň zbohatla. Zatím se to projevuje v tom, že se často realizují projekty z minula, které jsme často vymysleli a připravovali ještě my, ale tehdy na ně nebyly peníze. Za to jsme samozřejmě rádi, ale je třeba dodat, že se dělá i řada projektů, které jsou z našeho pohledu až zbytečné. A že by se ulevilo obyčejnému občanovi, například v podobě snížení poplatků vůči městu, to se nestalo. Takže jádrem naší kampaně je, že když se daří městu, musí to poznat i kapsa Plzeňáka. Podrobněji náš program představíme později. Často se totiž stává, že náš původní nápad někdo převezme a vydává ho za svůj. Takže celý volební program včetně postupu, jak jej realizovat, a také samozřejmě jmen kandidátů, představíme najednou, tak aby bylo jasné, kdo je jeho autorem.

Sám jste zmínil, že SOCDEM, tedy někdejší ČSSD, byla součástí vládnoucí koalice ve vašem městě, ale v roce 2022 jste se na radnici nedostali. Ano, vy jste zastupitelem na »čtyřce«, ale celkově to byl v Plzni před čtyřmi lety neúspěch. Odrazila se v komunálních volbách celostátní situace, kdy rok před tím vaše strana opustila sněmovní řady, nebo máte jiné vysvětlení?

To je úplně stoprocentní! Taková jsou zkrátka velká města… Tam buď potřebujete silnou celostátní stranu, která je vnímána médii, nebo bohatého podnikatele, který vám zasponsoruje velmi širokou kampaň. Jinak ve velkých městech v podstatě nemáte žádnou šanci, protože tady to není jako v malé obci, kdy se lidi znají navzájem a dokážou ocenit, jestli pro ně starosta nebo konkrétní zastupitel něco dělají. Hlavní roli tu hrají velká média v čele s televizemi, a dneska částečně také sociální sítě. A druhou variantou je, že musíte dělat obrovské akce, jenže ty stojí spoustu peněz.

My jsme v roce 2021 v rámci republiky propadli a rok 2022, to už byla taková labutí píseň sociální demokracie v Plzni. Neměli jsme přesah mezi občany a dopadlo to, jak to dopadlo.

Ptám se na to poměrně často a ani vy nebudete »ušetřen«… Proč podle vás nejstarší politická strana v zemi, která měla ještě před 10 lety svého premiéra, stojí již dvě volební období mimo Sněmovnu. Co bylo hlavní příčinou pádu ČSSD, tedy dnešní SOCDEM, kdybyste měl jmenovat jednu jedinou?

Jedna příčina to určitě není, spíše soubor příčin. Možná uvedu příklad z roku 2013, kdy se ocitla v obrovské krizi ODS. A když to člověk pozoroval, tak si říkal, jak je možné, že taková historická strana se dostala do tak velkých problémů, a to je přece v sociální demokracii úplně nemyslitelné.

Bohužel se ukázalo, že sociální demokracie je na tom ještě hůř. Mezi spolustraníky často vládne pocit, že ANO a Andrej Babiš jsou hlavní příčina úpadku naší strany. Ale Babišův vzestup přece taky pocházel od sociální demokracie. Například se měnil lustrační zákon premiérem Sobotkou, aby mohl být ve vládě. Sociální demokracie ho tam přizvala a pak se nechala převálcovat, když to řeknu velmi slušně. To je jedna příčina.

A když se ptáte lidí, proč nás nevolí, tak oni říkají: »My jsme přestali rozumět tomu, co pro nás chcete.« Zatímco Andrej Babiš nebo politici hnutí ANO vystoupili v televizi, a byť to nebyla úplně pravda nebo to nebylo třeba úplně přesné, vysvětlili lidem, co se pro ně udělalo, tak my jsme se zabývali různými genderovými tématy a podobně, která možná nejsou od věci, ale voličům to prostě nic neříká.

Náš volič je zkrátka typická normální »pracující« třída, která chodí do práce, večer si pustí televizi a nevlastní doktoráty z politologie. Nemá čas zcela přirozeně zkoumat politickou situaci a potřebuje na dané věci nahlížet svým jazykem. A my jsme ten jazyk ztratili! Zatímco Babiš se svým odborným zázemím byl schopný lidem vysvětlovat problémy, náš volič získal pocit, že nám nerozumí.

Pak jsme byli v roce 2018 přizváni do koalice s hnutím ANO. Měli jsme tehdy vnitrostranické referendum, které nějak dopadlo, a ačkoli já jsem hlasoval proti vstupu ČSSD do vlády, většina to viděla jinak a my jsme se stali její součástí.

Zpočátku to nějak fungovalo a pak se začaly objevovat určité červené linie, u nichž jsme tvrdili, že jsou pro nás nepřekročitelné, a my jsme je nakonec překročili. Voliči nemají rádi, když si z nich dělají politici splachovací záchod. Nevím, jak to říct slušně. Tak nám to prostě spočítali!

Navíc sociální demokracie historicky ujíždí na to, že dokáže velmi ostře bojovat sama mezi sebou. A protivníci, včetně médií, která nám nikdy nebyla příliš nakloněná, toho rádi využívali. Takže vystoupil Honza Hamáček s nějakým názorem a vzápětí se objevil někdo z vysoce postavených politiků ČSSD, který ho zkritizoval. A lidi nechtějí stranu, která je vnitřně rozhádaná a která nemluví jedním jazykem. A tohle se nám sečetlo!

Znova říkám, tady všichni fascinovaně koukají na »kobru«, na Andreje Babiše, ale já si myslím, že jsme si to do velké míry zavinili sami.

Dobrá, ale jak z toho ven? Vidíte světélko na konci tunelu, coby relativně čerstvý místopředseda strany?

Já se ještě zastavím u toho, čeho jste se dotkl v předchozí otázce. Tedy změny značky ČSSD na SOCDEM, a dokonce že nám tu historickou značku vzal někdo jiný. To je taky jedna věc, vůči níž jsem hodně vystupoval a hlasoval proti ní. Přesto byla tehdy s velkým nadšením přijatá pod bývalým předsedou Šmardou značka SOCDEM. Na tom sjezdu, který o tom rozhodl, jsem dokonce vystoupil a požadoval jsem od předsedy Šmardy ujištění, že je ta původní značka ČSSD právně ošetřená a že o ni nemůžeme přijít. On to veřejně potvrdil a všechno bylo nakonec jinak… Já v tomto mám čisté svědomí, ovšem to na výsledku bohužel nic nezmění.

Ale vraťme se teda k nynější situaci, na kterou jste se ptal. Když jsem byl oslovený stávajícím předsedou Jiřím Nedvědem, že by chtěl, abych se stal jeho místopředsedou, tak jsme měli asi dvouhodinový rozhovor, kde jsme si vyjasnili, jestli se shodneme na konkrétních politických názorech a jestli vidíme šanci s tím něco udělat. Já jsem srdcař, vždycky to o sobě říkám, nebo dejme tomu nostalgik, který v té partaji zůstal. Mně by prostě nepřipadlo správné opustit stranu, která mi toho hodně dala. Osm let jsem dělal starostu, pracoval jsem jako asistent poslance, v sociální demokracii jsem skoro 30 let. I manželka je ve straně. A skutečně té sociálně-demokratické myšlence věřím. Připadlo by mi hloupé se na to vykašlat!

S Jirkou Nedvědem jsme si tedy řekli nějaké postupy. Samozřejmě to začíná ekonomickou konsolidací strany, a pak je třeba se vrátit k prvopočátkům, na nichž byla sociální demokracie postavená. A to je v prvé řadě životní úroveň lidí, kteří chodí do práce, případně seniorů nebo střední vrstvy. To jsou základy, na nichž sociální demokracie vyrostla. My jsme se přestali starat o to, jaké platy a mzdy mají obyčejní lidé. O to, že jsme na 40 procentech mezd v Německu, přitom ekonomika nebo efektivita práce je zhruba na 80-90 procentech. My jsme se smířili i s tím, že se to lidem přestalo říkat. Tady se řeší různé zástupné problémy, ale všechno se přece odvíjí od životní úrovně. Vždyť člověk by za stejně kvalitní práci měl dostat stejně hodnotnou mzdu jako na západ od našich hranic. Dneska už nás předběhli i Poláci. My jsme na ně vždy koukali jakoby z nadhledu a oni jsou teď dál než my. A tady se o tom nemluví! Tady se řeší hádka prezidenta s premiérem. Jak jsem již řekl, samé zástupné problémy. Ale abychom se věnovali tomu, že jsou tu lidé dlouhodobě podfinancovaní a že máme ekonomiku postavenou na nízké ceně práce, to ne. Možná to mělo nějaký důvod v devadesátých letech, kdy fabriky neměly světové technologie a dělníci moderní pracovní návyky. Tady se dnes ale neinvestuje do automatizace, která by zase zvedla efektivitu práce, a tím pádem i mzdy. Říká se, že 20 % efektivity práce vůči Německu jsou investice do automatizace, které u nás chybí. A tady máme nastavenou ekonomiku tak, že pořád stojí na nízkých mzdách. Navíc je v České republice malé procento lidí, kteří vlastní většinu majetku, a pak zbytek národa, co jim na to vydělává. Zrovna nedávno jsme to počítali a zjistili, že v okamžiku, kdyby měl člověk adekvátní mzdu, klidně i poníženou o těch 20 procent z hlediska efektivity práce, pak by medián mzdy měl činit kolem 85 tisíc! A slovy Jiřího Paroubka: »Kdo z vás to má?«

Takže abych to shrnul, je potřeba se vrátit k tomu, aby lidé za svoji práci brali adekvátní mzdu a aby senioři měli za to, že celý život pracovali a často ani neměli v minulém režimu možnosti naspořit si, pobírali důstojné důchody. A od toho se pochopitelně odvíjejí další věci. V okamžiku, kdy lidé mají peníze, tak se to vrací zpět do ekonomiky v podobě spotřební daně. Na tom vydělává stát, na tržbách pak i celý sektor služeb a obchodu, a to je nosné téma, jemuž bychom se měli věnovat.

Ano, jsou tu další věci – dostupné a kvalitní zdravotnictví, bydlení, školství… – ale já si myslím, že základ spočívá v tom, že lidi nedostávají adekvátní mzdu za svoji práci.

To souvisí i s tím, na co jsem se vás chtěl zeptat jako ekonoma. Motoristé, Svobodní či SPD jako taková šli do sněmovních voleb s kritikou zadlužování. Jak v tomto zorném úhlu vnímáte státní rozpočet se schodkem 310 miliard? Je skutečně prorůstový a proinvestiční, jak tvrdí vláda, nebo platí kritická slova současné opozice, že jde o »projídání«?

Já to upřesním – jsem ekonom obchodního provozu, což byl za mého mládí učební obor s maturitou, takže základy ekonomie mám ze střední školy a o ekonomiku se zajímám, ale v žádném případě bych se neoznačil za odborníka.

Ale k vaší otázce k rozpočtu – tam je otázka, kde ty peníze skončí. Kdyby měly skutečně skončit v nějakých prorůstových opatřeních, třeba v automatizaci a podobně, je to skvělé, ovšem já se obávám, že to zase dopadne tak, že pár bohatých lidí bude ještě bohatších, a ti, co jim na to vydělávají, budou zase o něco chudší. Takže k tomu, co dnes vláda plánuje, se nechci vyjadřovat, dokud neuvidím nějaká podrobnější čísla, kam by prorůstové investice měly jít, protože zatím se mluví víceméně obecně, konkrétní národohospodářský program jsem nezaznamenal.

Ano, za určité situace může být i prorůstový schodek prospěšný pro stát, ale já to neumím dneska vyhodnotit. Nechci vylít dítě s vaničkou a odsoudit vládu, protože momentálně neumím zodpovědně říct, jestli skutečně to, co si vláda slibuje od rozpočtu a od schodku, naplní ty cíle, které očekává.

Tolik k vaší otázce. Já bych ovšem zmínil ještě něco. I kdyby koalice přišla se sebelepším programem, tak dneska máme rozdělenou společnost na dvě poloviny. Buď je člověk příznivcem stávající vlády, anebo té minulé. Nic mezi tím, a to je další prostor, který se otevírá před Sociální demokracií. Myslím, že bychom měli být schopni ocenit dobré kroky vlády, i kritizovat tam, kde selže. Na druhou stranu ale nekritizovat úplně všechno za každou cenu.

Dneska to ve společnosti chodí tak, že lidé se dokážou hádat i v rodinách kvůli tomu, že někdo má rád pana prezidenta a někdo pana premiéra. Ti lidé se zkrátka neshodnou. Myslím si, že z politiky se vytratil takový ten zlatý střed. A to je podle mě prostor pro Sociální demokracii.

Řeknu vám jeden příklad. Já jsem před zhruba 25 lety jezdil do parlamentu jako asistent poslance. A pamatuji si, že poslanci z různých politických stran byli schopní jet jedním autem do Prahy z Plzně, po cestě probrali, co by bylo dobré pro Plzeň udělat, a pak spolu zvládli v parlamentu spolupracovat. Zdravili se na chodbách, potom samozřejmě šli do sněmovní místnosti, zapnuly se kamery, a tak se tam hrálo divadlo, jak jsou všichni rozhořčení, jenže vzápětí vyšli ven a byli se schopni bavit.

Pak přišla éra Paroubka a Topolánka, kdy se objevili přeběhlíci a situace se neskutečně vyhrotila. Když jsem končil jako asistent, tak se lidé báli navzájem pozdravit na chodbě parlamentu, aby je nikdo neviděl. A pokud se oni nedokážou dohodnout ani v parlamentu, tak lze těžko očekávat od občanů, že budou mít pochopení, aby se to všechno zklidnilo a aby se šlo po meritu věci, nikoli po tom, jak říkával Švejk, »Zabili jste mně strejčka, tak tady máte přes držku.«

A je to obrovská škoda! Já jsem byl v Plzní v komunále v koalici s ODS a museli jsme se na těch věcích dohadovat. Byli jsme schopní se domluvit, a když se to nepovedlo, netlačili jsme na pilu, ale snažili se najít řešení. Přesně o tom je politika. Jestliže je někdo zvolen na jedno volební období a po čtyřech letech přijdou nástupci, kteří všechno překopou a začnou znova, tak nikdo není schopen cokoli dlouhodobě vybudovat. A pozor – už i ten komunál dneska začíná fungovat podobně! Jestli je tohle politický vývoj, pak to spěje k nějaké katastrofě. Jen doufám, že to nepřeroste do nějakých nepokojů nebo dokonce do násilí. Ale to všechno se mezi lidmi možná i uměle živí. A trošku se obávám, že je to velmi nebezpečná medicína!

A když už mluvíme o domluvě, je toto slovo reálné u současné levice v České republice? Uměla by výhledově najít společnou řeč napříč stranami, když tu máme negativní zkušenost v podobě STAČILO! ze sněmovních voleb roku 2025?

Já se začínám poslední dobu naopak obávat, že levice se teď v podstatě rozdrobila na různé mikrosměry, které se radikalizují. Komunistická strana, a vlastně i sociální demokracie se roztříštila na dva proudy, kde se spíš jakoby drobí, než aby docházelo ke spojování. Domnívám se, že levice by měla být schopná, a to byl i závěr původní STAČILO!, dohodnout se na tématech, která nejsou ani pro jednu z těch levicových stran jakkoli kontraverzní nebo příliš radikální. Uvedu příklad. Sociální demokracie nemá negativní vztah k Evropské Unii. Lépe řečeno, má k ní kritický vztah, ale určitě z ní nechce automaticky hned vystupovat. Určitě si ale dokážeme představit udělat referendum, a to v okamžiku, kdy by pro něj byla většinová podpora mezi občany. To je třeba věc, na které bychom se na levici měli shodnout. A ne radikálně říkat: »Okamžitě musíme vystoupit z EU.«

Obávám se, že dneska se část levice etabluje právě na tomto radikálním přístupu. Snaží se na těchto tématech, lidově řečeno, ulovit voliče, takže prostor pro společný postup se velmi zúžil.

Levice nicméně na sto procent v parlamentu chybí. Vláda není levicová. Ani hnutí ANO. Přitom levice vždycky fungovala v politickém systému demokratických zemí, takže k jejímu návratu v určitém časovém horizontu určitě dojde. Ale jestli to bude radikální levice, nebo středová – kam patří i sociální demokracie, což je samozřejmě moje přání a snaha – to může být otázka…

Petr Kojzar

FOTO – Facebook