Investigativní novinářka Maršálková o ČT a ČRo: Ukázkový případ manipulace! Opozice se nesmířila s prohrou

Alena Maršálková si získala jméno jako úspěšná investigativní novinářka. V TV Nova natáčela reportáže pro pořady Občanské judo a Na vlastní oči, na Primě pak pro pořad Proti srsti. V České televizi připravovala reportáže pro Klekánice či Černé ovce a kromě toho se v roce 2010 spolupodílela na rozjezdu TV Barrandov jako šéfdramaturgyně. Jakmile však poznala zákulisí a souvislosti »mediokracie«, stala se její hlasitou kritičkou. A touto optikou se dívá i na stávající žhavé téma zrušení koncesionářských poplatků. »To je naprosto ukázkový příklad manipulace občanů,« kritizuje v aktuálním rozhovoru pro iportaL24.cz. »Nejde o zrušení poplatků, ale o to, že se odkryje finanční pavouk a lobbisté přijdou o vliv,« připojuje Maršálková.

Část národa vyšla do ulic na protest proti záměru vlády zrušit poplatky za ČT a ČRo, jsme svědky stávek i demonstrací. Je skutečně ohrožena demokracie a svoboda, jak tvrdí opozice a spolek Milion chvilek pro demokracii?

Nejprve bych ráda patřičně zdůraznila, že ti lidé demonstrují za to, aby mohli platit poplatky, většinou to bývá opačně, že lidé protestují, že něco platit nechtějí. Toto je naprosto ukázkový příklad manipulace občanů.

Loni proběhly řádné demokratické volby, lidé rozhodli, koho chtějí v čele státu. Vláda schválila programové prohlášení, ve kterém je jasně napsáno, že prosadí změnu financování veřejnoprávních médií. Opozice se dosud s prohrou nesmířila, nebo spíše její mecenáši, sponzoři, lobbisti a určité zájmové skupiny, které hecují opoziční politiky, aby využili jakoukoliv příležitost k poštvání občanů proti vládní politice. A média mají navíc přidanou hodnotu, že se to všechno dostane mezi lidi jejich prostřednictvím a navíc »poupraveno« pro jejich potřebu.

Známé přísloví říká, že stokrát opakovaná lež se stane pravdou. Ten nesmysl, že je ohrožena demokracie a svoboda už zazněl tolikrát, že lidé, místo toho, aby se nad tím zamysleli, tak tomu uvěřili, a ještě to šíří dál. Samozřejmě, že bez jakýchkoliv argumentů.

Může celá situace přerůst v provokace a ve zneužití tématu, jak naznačuje premiér Andrej Babiš? Nehrozí český Majdan, jak varují někteří představitelé vlastenecké scény, o nichž se rádo mluví jako o dezinformátorech?

Já bych nepoužila slova premiéra Babiše, já chci věřit, že jsme národ uvažující racionálně. Sleduji to dění kolem médií už od začátku pandemie, v roce 2022 jsem veřejně prohlásila, že žijeme v mediokracii, což je obrazně řečeno, že nám vládnou média, a teď se má slova do puntíku naplnila. Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu si média zprivatizovali, slouží politické garnituře dříve vládnoucí, nyní opoziční a do veřejnoprávních médií proudí finance z různých zdrojů. V tom je ten zakopaný pes. Přece kdo platí, ten diktuje.

Pokud dojde ke schválení zákona, kterým se rozšíří pravomoci NKÚ a úřad začne média kontrolovat, ten finanční pavouk se odkryje a lobbisté přijdou o vliv. A o to jde! Nejde o zrušení poplatků, to je jen pohádka pro lidi, emoce, že se zruší Večerníček, sport, regiony. Prostě za každou cenu zburcovat veřejnost, vytvořit tlak na vládu, aby se lekla. Proto jsou opoziční politici a aktivisté ochotni udělat cokoliv, včetně toho, že to hrotí dál. Organizátoři avizovaných protestních akcí už ani nezastírají, že jsou to akce proti vládě Andreje Babiše. Je potřeba zachovat klid, nenaletět provokatérům.

Měla by jít vláda ještě dál? A je toho vůbec, i kvůli celospolečenské náladě, schopna? Cituji z rozhovoru pro iportaL24.cz profesora Petra Druláka: »My nemluvíme o nějaké podstatnější reformě České televize. To je to, co bychom potřebovali! Byla by potřeba, aby zejména v redakci zpravodajství a publicistiky nezůstal kámen na kamení.« Budete souhlasit?

Můj názor na stav veřejnoprávních médií se v průběhu řekněme pěti let měnil. Dospěla jsem k radikálnímu řešení. Českou televizi už nelze reformovat, je potřeba ji vypnout. Podle mne je celá ta politická debata kolem veřejnoprávních médií povrchní a neřeší ten zásadní problém a to, že jsme dopustili, aby nám pár tisíc jejich zaměstnanců diktovalo život a v posledních měsících také nabádá k porušovaní demokratických principů. Jasný příklad je mediální šikana a podrývání autority členů současné vlády. Měli bychom vést celospolečenskou debatu nejprve o tom, zda potřebujeme veřejnoprávní média. Pokud ano, tak jak by měla vypadat veřejná služba. Každý o ní mluví, ale nikdo neví přesně, jak by měla být poskytována. Pak kdo by měl veřejnou službu a v jaké rozsahu poskytovat. Nemusí to být ČT, třeba zpravodajství mohou poskytovat jiné televize, a pak si teprve řekneme, jak ji budeme platit, tedy kolik a z čeho. Tím, že se změní financování, se rozhodně nezmění skutečnost, že ČT a ČRo už dávno veřejnou službu dle svých Kodexů neposkytují.

Máte zkušenosti z České televize. Proč to podle vás chodí ve vysílání tak, že jsou redaktoři liberálně naladění? Je to jejich soukromá iniciativa, jejich šéfů, nebo se mýlím a jsou skutečně nestranní a nezávislí, jak tvrdí opozice?

Redaktoři a moderátoři rozhodně nejsou nezávislí. Vzhledem k tomu, že novinařina je profese, za kterou dostávají zaplaceno, tak jsou minimálně závislí na svém zaměstnavateli. Říká se, že ryba smrdí od hlavy, takže dostávají pokyny od svých nadřízených. Dalším problémem je, že dostávají jen »vybrané a vhodné« informace. Takže žijí řekněme v bludu, že všechno dělají správně. Mnoho informací nemají, žijí si ve svém světě, odtrženi od reality, v nevědomosti. Nechci je omlouvat, ale mnohdy nemají čas si v té záplavě informací ještě něco jiného zjišťovat. A v neposlední řadě trpí syndromem jedinečnosti, jak tomu říkám já. Je jim vtloukáno do hlavy, že jsou to právě oni, kdo má pravdu a musí ji sdělovat lidem.

Kdy se ve vás osobně zlomilo to, že jste poznala, že nechcete pracovat pro onen systém coby televizní reportérka?

Tak myšlenka odejít z médií u mě zrála dlouho, když jsem začala vnímat podprahovou manipulaci při zpracovávání některých témat. Poslouchala jsem lidi, jak se třeba baví o nějakém článku či reportáži a já jsem věděla, že to vlastně bylo jinak. Vždy jsem sledovala politiku a lákala mě. Naivně jsem si myslela, že když jsem jako reportérka publicistických pořadů pomáhala lidem řešit problémy, že bych to mohla dělat jako politička.

Dneska už vím, že to nejde, proto jsem se vrátila k psaní na svém blogu a sociálních sítích a lidem pomáhám aspoň tím, že jejich problém zveřejním. Často to pomůže a mám z toho upřímnou radost. Navíc mám velmi pracovitého kolegu, který je mi nápomocen, a vím, že se na něj mohu spolehnout.

Jste dál v kontaktu se svými bývalými kolegy, kteří jsou stále »na výsluní«? A jak s nimi vycházíte?

Já své bývalé kolegy nevyhledávám a nekontaktuji. Dobu, kdy jsem prožívala obrovské zklamání, mnoho bezesných nocí nad tím, jak se zpronevěřili krásné novinářské profesi, mám za sebou. Někteří se zpočátku omlouvali tím, že mají rodiny, hypotéky, z některých se stali fanatici, kteří v každém, kdo s nimi nesouhlasil, viděli zlo a dezoláta, někteří se báli se mnou mluvit, aby neměli problémy. O takové lidi nestojím. Ale v posledním roce se mi pár bývalých kolegů ozvalo, popřáli k svátku, k narozeninám, napsali mi, že mi fandí, drží pěsti a ať vydržím. To mě vždy potěší.

Jak si vykládáte to, že mezi největšími kritiky vládních kroků jsou představitelé umělecké scény? Až na výjimky jako Oldřich Kaiser, Jaroslava Obermaierová, Ivan Vyskočil či Michal Gulyáš…

U představitelů umělecké scény je to stejné jako u novinářů. Stačí se podívat, kdo je přisátý na státní dotace, kdo natáčí a hraje, tedy vydělává v ČT a v ČRo nebo v divadle, které dostává dotace. Tito páni umělci musí plnit příkazy svých chlebodárců a číst třeba napsané projevy na demonstracích, které dostanou do rukou. Umělci, kteří mají své kšefty v komerčních televizích, mlčí, aby se nedostali na černou listinu. Paní Obermaierová také dostala stopku za své politické názory a přátelství s Milošem Zemanem. To, že to komerční televize zdůvodnila tím, že scénáristé se rozhodli, že upozadí její roli v nekonečném seriálu, je jen alibi pro její příznivce. Jinými slovy, kdo nesouhlasí se současným politickým děním a veřejně ho kritizuje, nehraje, nepíše, nevydělává. Tak jednoduché to je.

Jsou takové výjimky i mezi mainstreamovými novináři? A jen se třeba bojí vyslovit nahlas? Nebo jsou všichni »zásadoví« jako jeden muž?

Chci věřit, že takoví novináři jsou. Všechno je to především o penězích. Pokud přestanou mít strach, že přijdou o práci, o příjem, tak se někteří vrátí k poctivé novinařině. Začnou zveřejňovat všechna fakta, netutlat informace a nehájit jistou kastu lidí. V takové době se už nebudou dít mediální šikany. Myslím si, příklad Čestmíra Strakatého mluví za vše. Jeho doslova mediální lynč od kolegů ho srazil na kolena a zlomil. Sice ho vzali znovu mezi sebe, ale přiznám se, že bych takto nechtěla ztratit svou lidskou důstojnost. Snažím se žít tak, abych se při pohledu do zrcadla za sebe nemusela stydět.

Petr Kojzar

FOTO – archiv