Oslovil jsem pana doktora Vojtěcha Filipa, aby mně poskytl právní výklad k této mé úvaze… Cituji se:
Mám vzkaz pro stávkující a demonstrující spoluobčany, kteří protestují proti navrhovanému zrušení koncesionářských poplatků. Když odmítáte státní televizi a rozhlas, tzn. placené ze státního rozpočtu, jak potom můžete po vládě = po státu žádat, aby skrze zákon garantoval POVINNOST platit koncesionářské poplatky? Přece úplně nejjednodušší by bylo, aby se tato zákonná povinnost zrušila a vláda = stát daly od ČT a ČRo ruce pryč. Proč by stát měl byt garantem existence něčeho, co mu nepatří? Notabene když skrze NKÚ ani nesmí kontrolovat jejich hospodaření. To přece nedává žádnou logiku. Navíc »veřejnoprávnost« je dávno přežitý a také zdiskreditovaný pojem.
Nechť se ČT a ČRo »domluví« na financování s těmi, kteří za ně dneska demonstrují, čili na bázi dobrovolnosti. Přece je proti racionálnímu uvažování, že musím platit za něco, co jednoduše nechci, nemám, nesleduji, ba dokonce odmítám. Dnes to je ale nastaveno tak, že ČT a ČRo skrze zákonně danou POVINNOST nutí občany koupit si něco, co mnozí prostě nechtějí. Tolik já…
»Tak to nefunguje,« odepsal mně Vojtěch Filip. »Stát zřídil ČT a ČRo zákonem, to je jako zřízení univerzity nebo jiné veřejnoprávní korporace. Svěřil oběma majetek, se kterým mohou hospodařit, a to s péčí řádného hospodáře. Ten může vytvářet a také vytváří jiný majetek, třeba nehmotný, např. umělecké dílo, které je pak ve vlastnictví takového subjektu. Takto zjednodušeně, jak píšete ve vaší úvaze, to nejde pojmout. Ale protože stát zajišťuje jejich chod prostřednictvím poplatku – daně, má podle mě jasné právo obě veřejnoprávní média kontrolovat svými kontrolními orgány, tedy NKÚ.«
Pochopil jsem a vznesl na Vojtěcha Filipa doplňující dotaz: Takže stát je vůči ČT a ČRo v podstatě dojná kráva, ale nemá žádné právo kontrolovat hospodaření přes NKÚ, že? Mně z toho, co jste napsal, logicky plyne, že televize by přece měla být státní, jsou-li takto nastavená pravidla. Pletu se moc? Odpověď byla lakonická: »Neplete.«
Dušan Sedlák