Systém rovnoběžných pruhů, v jejichž rozdílné šířce je zakódována informace o daném výrobku, má za sebou překvapivě dlouhou historii. Patent na čárový kód získali jeho vynálezci už 7. října 1952, více než dvě dekády ale trvalo, než se kód uplatil v obchodech, kde výrazně zrychlil práci pokladních. Prvním zbožím, které bylo namarkované pomocí čárového kódu, se stalo v červnu 1974 desetibalení žvýkaček za 67 centů, prodané v městečku Troy v americkém Ohiu.
Historie dnes už důvěrně známého vynálezu se začala psát v roce 1949 na jedné z pláží floridského města Miami, na níž seděl ani ne třicetiletý inženýr Norman Joseph Woodland. Během druhé světové války se podílel na vývoji americké jaderné pumy, ale teď mu hlavou táhly mnohem přízemnější myšlenky. Jeho vědecký kolega z Drexelova technologického institutu Bernard Silver mu totiž pár měsíců předtím pověděl o stížnosti jistého obchodníka, jemuž přišlo klasické markování zboží u pokladen pomalé.
Zdánlivě banální problém Woodlanda zaujal. Už na počátku mu bylo jasné, že nezbytnou podmínkou jeho vyřešení bude vymyslet nějaký druh kódu, jenž by byl jedinečný pro každý jednotlivý druh zboží. Jakožto bývalému skautovi mu na mysli vytanula Morseova abeceda. Jak tak Woodland seděl na miamské pláži, začal prsty do písku kreslit zprávu složenou z teček a čárek. Pak ale bezděky přitáhl ruku k sobě, takže se z teček staly dlouhé tenké linky. Tak se podle Woodlandova pozdějšího vyprávění zrodil nápad, jenž způsobil revoluci v nakupování.
Spolu se Silverem začal Woodland myšlenku rozvíjet. Na základě optického systému, který sloužil v kinech k synchronizaci zvuku a obrazu u filmů, vyvinuli čtečku čárového kódu a spolu s kódem samotným si ji nechali patentovat. Zajímavostí je, že tento původní návrh počítal s bílými linkami na černém podkladě, tedy přesně opačně, než je tomu dnes. Kromě klasické lineární podoby čárového kódu byla součástí patentu také varianta založená na různě širokých soustředných kružnicích. Obrazec podobný lukostřeleckému terči měl tu výhodu, že mohl být nasnímán z jakéhokoliv úhlu.
Woodland, jenž se mezi tím stal zaměstnancem počítačového giganta IBM, nabídl systém svému chlebodárci. Firma sice projevila zájem, nakonec ale od dalšího vývoje ustoupila s tím, že technika ještě nedospěla do potřebného stádia. Kde se naopak metoda osvědčila byl automobilový průmysl. Zavedení skenovacího zařízení v jedné z továren General Motors prokazatelně přispělo ke snížení počtu chyb při expedici dílů. V maloobchodu slibovaly čárové kódy rychlejší odbavení zákazníků při současném snížení počtu zaměstnanců.
Ani první použití kódu v létě 1974 ale ještě nepřineslo jeho boom. Všichni raději vyčkávali, co udělá konkurence. Svým způsobem to celé věci prospělo, protože bylo dost času na vytvoření jednotných standardů a vylepšení čteček. Masovější nasazení čárového kódu v obchodech tak přišlo až v 80. letech. V té době se o využití této technologie začalo uvažovat i v Československu, jež v roce 1983 vstoupilo jako první země východního bloku do mezinárodního sdružení IANA EAN, které určuje standardy pro identifikaci a automatický sběr dat.
Vývoje šel ale dál a v posledních letech se je možné stále častěji setkat s různými druhy takzvaných 2D kódů. Ty jsou schopny pojmout delší informaci než čárové kódy, a to na stejně velké, nebo dokonce menší ploše. Asi nejtypičtějším zástupcem této kategorie je QR kód, čtvercový obrazec složený z velkého počtu černých a bílých plošek. Lze jej číst například pomocí chytrých mobilních telefonů vybavených fotoaparátem a příslušným programem, občas ho používají i obchody, tam ale stále ještě vládne kód čárový.
(mac, čtk)