Košťálov na Semilsku je velmi dobře znám lomem na svazích levého břehu Želešského potoka (Želechovské údolí), 600 m jižně od koupaliště v Košťálově. Rozsáhlý lom o rozloze nad 2,5 ha, jediný v provozu v celé oblasti, v němž se těží tholeiitický andezitoid (melafyr). Vyskytují se v něm velmi často velká nahloučení pektolitu (paprsčité minerály bílé, narůžovělé a nazelenalé barvy), na puklinách vzácněji krystalky ametystu a četné zeolitové minerály (thompsonit, apofylit, chabazit, heulandit), většinou však jako povlaky, krystalky jsou méně časté. Kalcit se vyskytuje zřídka, hojný je palygorskit. V melafyrech je i poloha pískovců a prachovců s příměsí pyroklastického materiálu, mocná asi 7 m.
Ovšem sem naše kroky směřovat nebudou (i když jsem sem chodil velmi rád a sám, neb jsem se nerad dělil o nalezené nerosty), my z Košťálova zamíříme směrem severním, či spíše mírně severozápadním k zřícenině hradu Košťálov, který je byl vystavěn na vrchu, jehož základem jsou permokarbonské usazeniny, hodně zpevněné. Tvoří je pískovce s polohami slepenců a s vložkami aleuropelitů (červenohnědé až hnědé jílovité břidlice). Právě ony budou hrát v našem vyprávění svůj příběh.
Tady, na protáhlém vrchu, který prudce spadá na západní straně do údolí, byl vystavěn malý šlechtický hrad. Vzhledem k poloze proto stačilo hrad opevnit jen ze zbylých světových stran, ze kterých byl obehnán příkopem a valem, na severní straně zdvojenými. Zde byl vnitřní val rozšířen do trojúhelníkové plochy, ve které se dodnes zachovala vyhloubená jáma, dříve snad studna. Vstup do hradu byl nejspíš z jižní strany přes lichoběžníkové předhradí, ve kterém dnes nejsou patrny žádné stopy opevnění ani zástavby. Předhradí bylo od jádra odděleno příkopem. Nevelké jádro bylo pětiboké, obehnané obvodovou zdí, která na severní straně tvořila ostrou hranu. Obsahovalo obytnou věž, kolem které byl stísněný dvorek.
Stavitelé, zřejmě rod Valdštejnů, protože je roku 1374 majetkem Zdeňka z Valdštejna. Je však velmi pravděpodobné, že hrad byl postaven dříve. V letech 1364–1369 patřilo panství Jarkovi z Valdštejna, po něm Zdeňkovi z Valdštejna a Košťálova, který zemřel nejpozději roku 1388. Po jeho smrti připadla část majetku vdově Kateřině, hrad však získal král. Roku 1407 jej vlastní Petr Kštice ze Sloupna a posledním známým držitelem byl Zdeněk ze Sloupna, který se připomíná v letech 1433–1454. Ve druhé polovině 15. století byl hrad opuštěn, začíná chátrat a zboží je připojeno k panství semilskému. Koncem 15. stol. panství připojeno k Semilům, poté k Návarovu, a v r. 1511 k Hrubé Skále. Ale roku 1514 je hrad už pustý.
Areál je dnes porostlý lesem.
A právě v letech, než byl hrad připojen k semilskému panství, měl zde sídlit loupeživý rytíř, k jehož smělému loupežnému řemeslu nebylo možné přihlížet. I vypravili se semilští k hradu a oblehli ho. Obležení, toť z tehdejšího hlediska výborná válečná taktika (někdy i dnes!), neboť na hradě zásoby docházely a pomalu už nebylo co jíst. A občas i nepřítel dával o sobě vědět a obránců hradu ubývalo. Tak semilští dobývali hrad Košťálov už dlouhou dobu a pán hradu už si nevěděl rady. Celý den a celou noc přemýšlel, jak by měl svůj hrad uchránit před dotěrným nepřítelem. Ten večer přišla strašlivá bouře, blesky se křižovaly a hrom duněl tak silně, že si všichni, kdo té bouři byli přítomni, zakrývali uši. A za nejsilnějšího dunění hromu a při velikánském blesku, kdy to na obloze praskalo, se zjevil čert a poradil pánovi výborný nápad. Věděl, že se nepřítel schová v bouři do stanů. Ať přikáže kovářům, aby jeho koni nasadili podkovy obráceně, a na něm pak hrad několikrát objede i se svou družinou. A co za to, čerte, ptal se pán. Čert se zasmál. Svou duši si zatím nech, za tvé hříchy už dávno peklu propadla, ale když zítra ráno semilští odtáhnou, i ty opustíš hrad a již se sem nikdy nevrátíš. Jedině tak si můžeš, spolu s pokáním, svou duši i tělo zachránit. Pán poslechl. Druhého dne bylo nepřátelské vojsko pryč. Když slyšeli dusot koní a uviděli stopy v těch deštěm rozbředlých břidlicích (do nich se velmi dobře ty podkovy otiskly), mysleli si, že na hrad přijely početné posily, a proto raději obléhání vzdali. Ovšem i ten loupeživý pán tentýž den tajně hrad opustil a nechal ho napospas pekelníkům. A protože semilští, i pozdější panstva o hrad nedbali, tak po dlouhé roky a snad až podnes zde čerti prováděli své reje, ale protože to byli čerti spravedliví, jak naši čerti jsou, trestali nepravost, lež a přetvářku, i zradu a neúctu k člověku. Se spravedlivými lidmi leckdy i pohovořili a dobrou radu dali. Jen ne peníze, neboť ty kazí charakter. Tak kdybyste na zřícenině náhodou, nebo i nenáhodou čerta potkali, tak pozor na to!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora