Mozek zůstává jedním z nejzáhadnějších orgánů lidského těla. Vědci stále plně nerozumějí složitostem jeho fungování a pravidelně se objevují nové teorie o tom, jak a proč tento »vnitřní počítač« funguje. Některé z nich dokonce naznačují, že lidé mají takové orgány tři. Kolik mozků tedy lidé vlastně mají?
Základy myšlenky, že mozek lze rozdělit na tři relativně nezávislé systémy, lze nalézt již u Platóna. Tento velký filozof se domníval, že lidská duše je jako vůz tažený dvěma koňmi: jeden symbolizuje duchovnost a touhu po kráse a druhý nízké pudy, chamtivost a chtíč. Vozataj v této alegorii – mysl, se snaží ovládat rozběsněné koně.
Pokud tento koncept trochu překroutíme, můžeme si snadno představit, že jeden kůň jsou pudy, druhý emoce a vozataj jsou racionální myšlenky, které dokáží impulsy. To vše vypadá jako jednoduchý a přímočarý popis principů lidské psychiky. Díky tomu zůstala teorie aktuální po celá staletí.
Vše začalo pracemi amerického neurovědce Paula McLeana. Když tento vědec prováděl elektroencefalografii u pacientů s psychosomatickými onemocněními a epilepsií, všiml si, že emoční složky těchto poruch vycházejí z hlubokých mozkových struktur (později je nazval limbickým systémem): hipokampu, amygdaly a cingulárního gyru. A protože varianty těchto struktur mají všichni savci, usoudil, že jsou evolučně starší než jiné části mozku. Tuto myšlenku neurovědec dále rozvíjel, až v roce 1990 konečně formuloval evoluční teorii trojjediného mozku. Jeho myšlenka spočívala v tom, že existují tři klíčové složky mozku, které fungují relativně nezávisle na sobě: tzv. plazí mozek, limbický systém a neokortex.
První, nejstarší, zahrnuje mozkový kmen a mozeček a je zodpovědný za základní funkce organismu: přežití a fyzické procesy, které probíhají nevědomě (dýchání, krevní oběh, spánek, svalové reakce atd.). Kromě toho byly této oblasti orgánu přisuzovány určité typy primitivního chování: touha po rozmnožování, ovládání a krmení.
Limbický systém podle Macleana zahrnoval amygdalu, hypotalamus, komplex hipokampů a další oblasti orgánu umístěné nad mozkovým kmenem a spánkovými laloky. Podle teorie trojjediného mozku se limbický systém v průběhu evoluce jakoby překryl nad nejhlubším, nejstarším mozkem a převzal úkoly řízení emocí a motivace. Právě tento systém je údajně zodpovědný za to, že jedinec má více potěšení a méně trpí.
A poslední, vyšší mozek, totiž neokortex, se zformoval později než všechny ostatní. Podle Macleanovy teorie je to část mozku, která je zodpovědná za myšlení, paměť, smyslové vnímání a motorické funkce.
Koncept trojjediného mozku naznačuje, že všechny popsané části fungují relativně nezávisle na sobě a informace v nich postupují jakoby zdola nahoru. Primární impuls vzniká v »nejstarším« reptiloidním mozku, poté prochází limbickým systémem a následně neokortexem, který je zodpovědný za konečné, vědomé rozhodnutí o dalším postupu.
Funguje to takto: Představte si, že procházíte obchodem a uvidíte tabulku čokolády. Jako první na vnější podnět zareaguje reptiloidní mozek, protože jeho funkcí je přežití a výživa, způsobí, že člověk chce tabulku čokolády okamžitě sníst. K tomu se přidá reakce limbického systému: kousek čokolády povede k uvolnění hormonů štěstí, takže je naléhavé si ji koupit. Konečné rozhodnutí je však ponecháno na neokortexu: člověk si vzpomene, že má vysokou hladinu cukru a doma ho čeká vyvážený oběd, a tak si ji nechá ujít.
Macleanova myšlenka se ukázala být tak jednoduchá, elegantní a logická, že si rychle získala popularitu ve vědeckých kruzích a zůstala jednou z nejvlivnějších teorií v neurobiologii v období po druhé světové válce. Popularitě konceptu trojjediného mozku napomohla také kniha amerického astronoma a popularizátora vědy Carla Sagana Dragons of Eden: Speculations on the Evolution of the Human Brain (Draci z ráje: Spekulace o evoluci lidského mozku) o vývoji lidské mysli, která v roce 1978 získala Pulitzerovu cenu. Sagan byl Macleanovou prací ohromen a část svého bestselleru věnoval spekulacím o trojjediném mozku.
Tento koncept si oblíbili také psychologové a marketéři, kteří jím dodnes vysvětlují některé zvláštnosti lidského chování. Například proč se teenageři chovají impulzivně a jsou tak náchylní k emocím (jejich neokortex prý není plně zformován, což jim brání ovládat pudy limbického systému), a také jak správně sestavovat reklamní návrhy podle toho, ke kterému »mozku« chcete promlouvat.
Moderní výzkumy však ukazují, že koncept trojjediného mozku je chybný.
Existuje pouze jeden mozek
Navzdory konceptuální kráse a intuitivní prezentaci fungování lidské mysli je dnes teorie trojjediného mozku považována za zastaralou a nepravdivou. Vědci nacházejí stále více důkazů o tom, že jednotlivé části mozku jsou propojeny a spolupracují. To znamená, že by bylo nesprávné jednoznačně označit tu či onu oblast orgánu za samostatný systém.
Jak vysvětluje neuroložka a emeritní profesorka psychologie na Northeastern University Lisa Feldman Barrettová, mozek je rozsáhlá síť neuronů, z nichž většina má více úkolů než jednu psychologickou funkci. Dobrým příkladem jsou neurony v přední cingulární kůře mozku. Ačkoli tato oblast mozku technicky patří do »emočního« limbického systému, je také úzce propojena s »kognitivní« prefrontální kůrou. Jinými slovy, její neurony se zapínají, když tělo zapojuje paměť, rozhodovací mechanismy a představivost.
Dalším příkladem mozkového multitaskingu je zraková kůra. Dlouho platilo, že poškození zrakové kůry na levé straně mozku vede ke slepotě pravého oka. Další studie na kočkách s podobným poškozením však ukázaly, že střední mozek (velmi »starobylá«, »reptiloidní« část orgánu) může převzít funkce poškozené oblasti, což pomáhá částečně obnovit vidění zvířat. Tím se prokázalo, že »primitivní« část orgánu může být zodpovědná za vyšší motorické funkce.
Vznik takovýchto mylných, útržkovitých představ o činnosti orgánu je do značné míry způsoben tím, že studovat mozek jako komplexní systém není snadné ani při současné úrovni techniky. Skenování mozku je nákladná procedura. V zájmu optimalizace procesu vědci skenují pouze ty oblasti, kde dochází k nejsilnější aktivitě, a přehlížejí méně výraznou aktivitu neuronů v jiných oblastech mozku. Když se však mozek zkoumá podle všech pravidel a nepřehlíží se slabší signály, zaznamená se aktivita okamžitě v celém orgánu. To naznačuje, že všechny procesy v mozku jsou vzájemně propojeny. Jinými slovy, uvažovat o něm jako o skládačce, jejíž každý dílek je zodpovědný za určitý proces, je nesprávné.
Macleanova představa o evoluci mozku, kdy jedna část orgánu »přerostla« druhou, je rovněž nesprávná. Moderní výzkumy ukazují, že všechny dnes vystupující části mozku byly původně vlastní humanoidním opicím. Během evoluce se pouze zvětšily, místo aby se vyvíjely v reakci na nové potřeby a výzvy prostředí.
Bylo na teorii trojjediného mozku něco užitečného?
Přestože se Macleanova teorie ukázala jako neudržitelná, stále ovlivňuje moderní vědu a neurobiologii. Kromě toho, že se na ni často odvolávají odborníci na marketing a psychologii, se vžilo mnoho termínů navržených Macleanem. Dodnes se používají při studiu mozku a popisu jeho fungování.
Například termín »limbický systém« dnes používá mnoho vědců. Přestože jeho přesné hranice dosud nebyly definovány a odborníci se nadále přou o to, které struktury do něj zahrnout, s tímto termínem se pravidelně setkáváme ve vědeckých pracích týkajících se mozku.
Podobně tomu bylo i s termínem »neokortex«, který označuje právě ty struktury, které jsou zodpovědné za »vyšší« funkce mozku.
(cik, TASS)