Nejen naši dávní předkové, třeba z konce doby ledové, či z neolitu, kdy se začalo i u nás rozvíjet polní hospodaření, byli ve velké míře závislí na počasí. A to nebylo v první polovině 2. tisíciletí po Kristu příliš příznivé. Z teplého a suchého podnebí konce prvního tisíciletí se stalo podnebí vlhké a studené, které označujeme jako pluviál – doba dešťová. Vlhká a deštivá léta se střídala se zimami, během nichž byly srážky sněhové a dešťové poměrně hojné a velké. Dnes by se lyžaři radovali, že jim neubývají ledovce, ale nyní se rozšířily bažinaté oblasti. Blata a bačovy byly v okolí Vrbové Lhoty, Ratenic, Peček, mezi Dobřichovem a Cerhenicemi a táhly se i v okolí Tatců, Milčic a Velkých Chvalovic. Však také Pečky se nazývaly Podblatné, a to vlastně až do poloviny 19. století.
Krásně je to zobrazeno na Wielandově mapě Království Českého z roku 1726. O úrodu se muselo často bojovat a přicházel hlad a bída. Také nakažlivé nemoci udržovaly počet obyvatelstva regionu na míře, kdy ho byl slabý dostatek pro obdělávání polí a přebytek na spotřebu sklizeného a uloveného. Do určité míry byla výhodou poloha uprostřed českého státu, válečná tažení i bitvy se dotýkaly kraje jen zřídka. Přesto v kritických dobách, například po smrti krále Přemysla Otakara II., po vyvraždění Přemyslovců, za husitských válek či za války třicetileté, bylo zemědělskému lidu v kraji zle a zemědělské dávky překračovaly únosnou mez. Také proto bylo území dosídlováno kolonisty, byly zakládány nové obce. Mezi ty kolonizační náležely především ty, jež nesou ve svém názvu slovo »lhota«. V našem regionu jsou to Lhoty Písková, Vrbová, Kostelní a u Poděbrad ještě Přední Lhota. Lhota je od slova »lhůta«, tedy doba, po kterou byli kolonisté osvobozeni od placení nejrůznějších daňových poplatků, peněžních a naturálních. Byly to poddanské obce poděbradského panství a jejich obyvatelé přispěli k obdělávání větších výměr zemědělské půdy, kterou vyrvali z méně příznivých přírodních podmínek – zdejších bažin a severně i písčin. Přirozená společenstva, která se zde vyvinula po dávném vymýcení lesů a po relativně nedávném zamokření půd a vzniku bažinatého terénu, byla opět potlačena. Příroda se měnila ve prospěch člověka. Z krajiny už dříve zmizely velké šelmy, vlk a medvěd, a po zásahu do zdejších bažin mizel i bobr, a to krajinu ještě nepostihlo rybníkářství. Určitě se zde přestali vyskytovat tetřevovití, jeřábi a velcí dravci, ale víme určitě, že zde žil krkavec a výr velký. Jsou o tom záznamy ve starých kronikách. Zatím co krkavec žil v lesních komplexech na severu Nymburska a v lužních lesích, výr velký, naše největší sova, hnízdil v kaňonu řeky Výrovky, u Plaňan či Vrbčan.
Vláda Lucemburků, zejména Karla IV. a Václava IV. přála prvnímu většímu zakládání rybníků. A vlna jejich zakládání trvala, s menším přerušením při husitských bouřích a pokračovala za panování krále Jiřího z Poděbrad, od 14. do 16. století. Tak z blat u Vrbové Lhoty směrem na Ratenice a Pečky povstal rybník Březový (Březenský), do kterého byla vedena voda z Výrovky kanálem, jenž napájel i menší rybníky Podborský a Tlamku na severním okraji obce. V rybníku Březový bylo 70 kop kapří násady a oba další rybníky nebyly o nic menší. I v nich bylo po 70 kopách kapří násady. Z jiných blat – mezi Dobřichovem, Cerhenicemi, Ratenicemi a Pečkami byl založen rybník Klenot, a to v roce 1512. Založil ho Mikuláš Cerhenský z Dražovic, majutel cerhenského panství. Rybník byl větší než rybníky vu Vrbové Lhoty a jeho násada čítala 140 kop kapřího plůdku. Malý rybníček Dýmák byl ještě u Peček, v prostoru mezi Pečkami, Velkými Chvalovicemi a Vrbovou Lhotou. Jak byl přesně veliký a kolik měl kop násady, není dnes známo. Některé rybníky zanikly během třicetileté války a na místo nich vznikly nové, ale menší rybníky mezi Kandií a Dobřichovem směrem k Radimi. Byly tři. A o osazení násadou se tehdejší kroniky nezmiňují.
Vedle rybníků se však také budovaly mlýnské strouhy. Bylo to zejména v 16. století za panování prvních Habsburků na českém trůnu – Ferdinanda, Maxmiliána a Rudolfa králů. Nejznámější z nich je Mlýnská Struha vedená z Výrovky, přes Dobřichov a Pečky opět do Výrovky u mostu na silnici Pečky – Vrbová Lhota, která napájela dva pečecké mlýny (dnešními názvy Hynkův a Křížův) ještě dlouho potom, až do příchodu elektřiny na počátku 20. století. I u těchto mlýnů byly zřízeny pro potřebu mlýnů dva menší zásobní rybníky.
Budování vodní děl znamenalo v našem regionu konec bobrů. Naproti tomu se rozšířily některé druhy vodních ptáků vázaných na vodní plochy. Husy, labutě, kachny různých druhů, ale také volavky, čáp bílý, rákosníci, vlaštovky, jiřičky, břehule, a také ledňáček – to bylo velké obohacení místních biotopů.
Některé bažiny ovšem zůstaly. Samotné Pečky, jejich nejstarší část Bačov, byly zbudovány v odvodněné bažině (samo jméno Bačov, čili houpající se půda, tomu napovídá). Bažina s jezírky se rozkládala i směrem k dnešnímu pečenému hřbitovu a stáčela se směrem severním k Velkým Chvalovicům. Bažiny byly i nadále v okolí Ratenic a východně od Vrbové Lhoty. Velké bažiny byly také jihozápadně od Vrbové Lhoty směrem k Velkým Chvalovicím.
Třicetiletá válka bažinám prospěla, nicméně po ní dochází k dalším pokusům o vysoušení a meliorace bažinných míst ve prospěch zemědělské půdy. Šlo to ztěžka a pomalu, ale šlo to. Ve zbývajících mokřinách a na rybnících se však i nadále daří vodnímu ptactvu.
Války o slezské dědictví a sedmiletá válka s Pruskem koncem první poloviny 18. století přinesly do kraje opět zmatek a hlad. Tehdy se ukázalo jako velmi důležité, aby byly potraviny zajištěny nejen pro panstvo, ale i pro lid, který zemi obdělával. Ukázalo se tehdy, že nejen vysoušené bažiny, ale i některé rybníky mají i přes polohy glejů a gyttjí (gleje jsou mazlavé půdy, gyttje pak půdy hnilokalové se zbytky tlejícího rostlinstva) mají dobrý předpoklad, aby z nich byla úrodná pole. Napřed se zde pěstovaly pšenice, ječmen a brambory a v první polovině 19. století přibyla řepa cukrovka. Kvůli ní byly zrušeny četné rybníky, i velký rybník Klenot mezi Dobřichovem a Ratenicemi. Z něho zůstala zachována jen barokní bašta a soustava napájecích struh. Ke zrušení Klenotu přispěla i výstavba železniční tratí mezi Olomoucí a Prahou. Železniční těleso prochází dnes zhruba v polovině plochy bývalého rybníka. Po Klenotu zůstal u Dobřichova kousek lužního lesa s dymnivkami, orsejemi a sasankami. Je na pravém břehu Výrovky. Krajina se tím výrazně změnila. Opět dochází ke scelování pozemků a mizí přebytečné meze. Krajina se také vysušuje. Zmizely kdysi tak hojné rybníky, prohlubuje se koryto Výrovky, aby se voda nevylévala z břehů do okolních polí. Voda z krajiny shromažďuje a vybudovaných figurách podle tělesa železniční trati. Jen voda z Mlýnské Struhy zaplavuje čas od času níže položená pole a louky, hlavně v místech před Křížovým mlýnem. Největší z nich je Benešova louka, zvaná místními Benešák. Ten a zaplavené figury u trati poskytují útočiště zajímavé fauně a flóře Polabí. Především obojživelníkům, bezobratlým a ptákům. A to po celé délce průchodu železničního tělesa z obou stran Peček i jižně od Velkých Chvalovic. Voda ve figurách je tak čistá, že se v ní dá koupat. A to do padesátých let 20. století. Drobné rybníčky jsou ještě na severním okraji Peček (však se tam dlouho říkalo »V rybníčkách«) a u Vrbové Lhoty.
Jenže právě V rybníčkách se zřídil velký písečák a pak i druhý při cestě na Velké Chvalovice (tam, kde je dnes benzinová pumpa). Rybníčky zmizely, zůstal jen název. Ale i ty písečáky se začaly pomalu zavážet a potom i figury. Voda z krajiny mizela. Narovnala se Mlýnská Struha a zmizela Benešova zplavovaná louka. Místo ní byl postaven rybník, spíše požární nádrž. Život, který byl v zaplavovaných místech, zmizel. Zůstal jen v rákosinami zarostlých figurách před zastávkou v Cerhenicích a v dřívějších napájecích kanálech bývalých rybníků mezi Cerhenicemi a Dobřichovem a Ratenicemi a Vrbovou Lhotou. U Vrbové Lhoty vznikly pak po těžbě štěrkopísků pro zkušební železniční okruh oprámy (vytěžená a vodu zaplněná místa) a jsou také u Cerhenic a Velimi.
Dříve bažinatá krajina se stala suchou a hlavně vysušenou. Zavezené plochy figur u trati a písečáky v Pečkách budou jednou lahodným soustem pro budoucí archeology. Ani nechci vědět, co tam všechno najdou. Já jsem si z takových, ještě nezakrytých nálezů, dal dohromady své první kolo.
Václav Ziegler