V těch horkých červencových dnech zas cítím tu nádhernou vůni borovicové pryskyřice z okolního lesa, zase se vracím do dětství a mládí, když jsme tady sbírali borovicové šišky na topení, neb uhlí bylo málo a tu a tam našli i hříbky hnědáčky, co potom výborně ochutily bramborovou polévku. Jo, Kersko! Kersko je osada, část obce Hradištko v okrese Nymburk ve Středočeském kraji. Je známé hlavně díky Bohumilu Hrabalovi, který tam léta žil spolu s 25 polodivokými kočkami, a dalším osobnostem tam žijícím, například Adolfu Branaldovi, Františku Alexandru Elstnerovi či Václavu Junkovi. Kersko je obklopeno typickým polabským lesem na zdejších písčinách, ve kterém převažují borovice, duby a břízy.
O obci Hradištko se zmiňuje už Kosmas ve své kronice Chronica Boemorum. Uvádí, že Hradištko roku 1088 daroval první český král Vratislav II. vyšehradské kapitule. Sousedící tvrz Kří (také Keřsko) byla od roku 1376 v držení Elišky z Lichtenburka, babičky pozdějšího krále Jiřího z Poděbrad. Kolem tvrze vzniklo osídlení, ves, a také byl před rokem 1357 vystavěn kostel Božího těla založený majitelem Bočkem z Kunštátu. Tvrz i vesnici zničilo mezi roky 1420 a 1421 buď Zikmundovo vojsko, nebo naopak vojska husitů jako v případě hradiště v blízkých Semicích. Pozůstatky tvrze i dalších budov jsou patrné západně od osady Na Zámku, patřící do katastru města Sadská. Na místě vypáleného Kří vznikl rybník, který tehdy patřil k největším v rámci poděbradského panství. Po jeho zániku tam vzniklo rozsáhlé polesí.
Na hrázi bývalého rybníka v Kersku, západně od Hradištka při vozové cestě (dnes alfa okolního lesaltové silnici mezi Hradištkem a Semicemi, lokalita Na kostelíku), byla po třicetileté válce vystavěna kaple Božího těla a v roce 1789 při josefínských reformách odsvěcena, zrušena a zbourána. Na konci 19. století se v místě bývalé kaple kácely stromy a dobývaly pařezy. Dle místní pověsti byl u kaple zakopán poklad. Proto dělníci i lesní Bauer v okolí kopali a narazili na množství lidských koster. Ty pak shromáždili do jednoho hrobu a děkan sadský Adolf Josef Pažout místo vysvětil. Kníže poděbradský Hohenlohe nechal roku 1891 nad hrobem vztyčit kovový kříž, jenž je tam dodnes.
Během I. světové války přechází panství poděbradské do vlastnictví knížete Mořice z Hohenlohe, který je později prodává prezidentu banky Bohemia Josefu Hyrossovi. Po pozemkové reformě bylo panství rozparcelováno – 80,6 ha pozemků obdrželo 66 občanů Hradištka. Hyrossovi mladšímu zůstal celý revír Kersko a některé další pozemky. Ten jej v roce 1934 rozparceloval sítí pravoúhlých alejí a pozemky rozprodal soukromníkům k výstavbě převážně cihlových patrových rekreačních domů s modernistními rysy. Mnohé dřevostavby uchované z té doby byly zamýšleny jen jako provizoria sloužící pro ubytování dělníků. Výjimku tvoří dřevostavba kavárny původně s doškovou střechou a oktogonální věžičkou, dnes restaurace Hájenka. Aleje byly po vzoru newyorského Manhattanu očíslovány – západně od hlavní kerské avenue (Betonky) mají aleje čísla lichá, východně sudá. Kersko se mělo stát lázeňským lesním městem o základním půdorysu 800 ha s moderní městskou infrastrukturou. V plánu bylo vystavět hotel, dvě písčitá lesní koupaliště, koupaliště na Labi, sportovní hřiště, dráhu pro dostihy a dva prameny minerální vody. Realizaci plánů zamezila druhá světová válka. Po ní a po roce 1948 původní projekt výstavby vilové zástavby nepokračoval. V průběhu dalších let se uskutečnila výstavba menších chat, která dala Kersku tvář běžné osady. Dnes se jedná o lesní osadu, ve které výrazně převažuje počet rekreačních chat nad budovami pro stálé bydlení.
Kersko je obklopeno přírodním parkem Kersko-Bory. Ochrana území byla vyhlášena v r. 1986, původně jako »Oblast klidu Kersko«. Vyskytují se zde dvě Evropsky významné lokality Natura 2000 – Kerské rybníčky a národní přírodní památka Slatinná louka u Velenky. A nedávno se tu v blízkosti Kerska objevili i vlci. Kromě významných a chráněných lokalit roste a žije v Kersku řada chráněných druhů rostlin a živočichů a v širokém jeho okolí se říká: »Když na houby, tak do Kerska!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora