Oldříš je raně středověké hradiště u vesnice Předhradí v okrese Kolín. Stávalo v blatné poloze chráněné rameny řeky Labe, která při změnách svého koryta zničila většinu opevněné plochy.
První písemná zmínka o hradišti se nachází v Kosmově Kronice české, podle které k Oldříši přitáhlo polské vojsko, které podporovalo Soběslava při jeho střetu se svým bratrem knížetem Vladislavem I. Založeno bylo údajně již na konci vlády knížete Boleslava II. nebo o něco později. Je také možné, že vzniklo až během vlády knížete Oldřicha nebo jeho syna Břetislava. Zaniklo pravděpodobně po roce 1140 snad v souvislosti s rizikem častých záplav. Je možné, že jako správní centrum jej nahradilo nově založené hradiště Havraň u Vestce.
Hradiště Oldříš bylo umístěno v lužním lese, označeným jako Pňovský luh, nachází se nedaleko Poděbrad na levém břehu Labe a tvoří spolu s přilehlými pravobřežními luhy Veltrubským a Libickým největší a nejzachovalejší komplex lužních lesů v Čechách.
Les je součástí rozlehlého lužního komplexu mezi Kolínem a Poděbrady, souhrnně někdy nazývaného Libické luhy (stejnojmenná evropsky významná lokalita vyhlášena kvůli ochraně kuňky ohnivé, páchníka hnědého a roháče obecného). Až do počátku 19. stol zde řeka v široké nivě četná ramena, zákruty, mnohdy měnila směr. V letech 1818-19 došlo k napřímení řeky (jednomu z prvních na Labi) před Osečkem, čímž byl Pňovský luh oddělen od Veltrubského a Libického luhu, s nimiž předtím tvořil jeden celek; později byl regulován i navazující jižnější úsek od Klavarského mlýna, čímž byly k Pňovskému luhu připojeny další původně pravobřežní části. Původního labské koryto se stalo cca 2 kilometry dlouhou, dnes v některých úsecích zazemněnou tůní, zvanou Staré Labe (na severu tvoří západní hranici Pňovského luhu, na jihu jeho osu, oddělující východnější část zvanou Židovka od západnějšího Kosova). Staré Labe je zbytek původního toku Labe před jeho regulací počátkem 19. stol. Jižní část je dnes z větší části zazemněná a tvoří ji spíše řada močálů, ve střední části rozsáhlé rákosiny s množstvím tlejícího dřeva, severní část v dotyku s obcí Předhradí s volnou vodní hladinou využívanou především rybáři. S dnešní řekou spojena jednak kanálem v ose pokračování původního řečiště, jednak bočním západovýchodním kanálem zhruba uprostřed Pňovského luhu. Kromě Starého Labe jsou v území patrné i četné stopy starších říčních toků. V roce 2013 zde vybudována naučná stezka.
Naučná stezka, kterou vybudoval Český svaz ochránců přírody, vás provede porosty místy až pralesovitého rázu s řadou starých stromů, s množstvím hmyzu, ptáků a hájových květin. Uvidíte zde i řadu tůní, které jsou pozůstatkem starého labského koryta před jeho regulací v 19. století a které slouží jako domov pro mnoho druhů obojživelníků. Na jaře tu najdete »peřiny« fialových dymnivek, žlutých orsejů a bílých sasanek. V létě kvetou na březích Labe lekníny, stulíky a šípatky. Pokud je tato část roku hojná na deště, může se z části lesa stát neprostupná džungle plná malých močálů, lián a hmyzu.
Lužní les se rozkládá mezi vesnicemi Pňov a Předhradí a levého břehu Labe. Území s řadou tůní, mokřadů a terénních nerovností bývalých labských koryt a několika uměle vytvořenými propojovacími kanály je porostlé klasickou vegetací tvrdého luhu s duby, topoly, javory, jilmy a mnoha bylinami v podrostu (mimo jiné dymnivky, sasanky, kokoříky, česnek medvědí, ptačinec velkokvětý, konvalinky, kokoříky…; později v létě pak především kopřivy a netýkavky). V tůních i při břehu Labe výskyt stulíku žlutého a dalších vodních rostlin. V severní části zatopená bývalá pískovna, dnes částečně rekreačně využita.
Pískovna, nazývaná také Jezero, či Předhradské jezero je asi 21 ha velká vodní plocha vzniklá zaplavením jámy po těžbě štěrkopísků v severní části území, východně od Předhradí. Na jihozápadním okraji rekreační areál, jinak využívána především rybářsky. Dvě drobné jámové pískovny využívané obyvateli Podhradí v těchto místech od nepaměti; jedna v roce 1952 upravena na třecí rybníček. Kromě nich zde sokolské cvičiště z přelomu 20. a 30. let 20. stol., les a louky. Současná pískovna vznikla těžbou písků od poloviny 60. let do počátku 90. let 20. stol.; zdejší písek byl mimo jiné využíván i na stavbu dálnice a metra.
V severní části luhu se nacházelo blatné hradiště Oldříš (často označované i jako hrad, byť formální znaky hradu ještě nemělo), založené snad v 1. pol. 11. stol. Břetislavem I. (někdy za zakladatele považován jeho otec Oldřich či dokonce již na přelomu 10. a 11. stol, bezprostředně po zničení blízké Libice, jehož funkci převzalo). Hradiště bylo sídlem oldříšské župy. Zaniklo kolem poloviny 12. stol. (1173 již vzpomínané jako pusté) a jeho funkci převzala nedaleké Havraň. Později se Oldříš ještě objevuje v listinném falzu, hlásícím se k roku 1228 jako majetek svatojiřského kláštera, zde však byla pravděpodobně pod tímto jménem myšlena již ves Předhradí. O jeho přesné poloze se dodnes vedou spory, neboť zdejší krajina byla častými povodněmi a změnami toku Labe ve středověku i novověku zcela změněna. Nejčastěji je lokalizováno k severovýchodnímu okraji Předhradí (na pravém břehu Starého Labe jižně od pískovny), přičemž část hradiště pravděpodobně ležela i na levém břehu Starého Labe v prostoru nejvýchodnější části pozdější vsi (v tom případě by však nebyl »na ostrově«, jak je tradováno, neboť v prostoru vsi ani západně od ní nejsou žádná starší ramena Labe doložitelná a vzhledem ke konfiguraci terénu ani pravděpodobná). Raně středověké sídelní objekty, související snad s hradištěm, byly nalezeny v prostoru dnešní pískovny. Hradský kostel sv. Jana Křtitele, dle pozdější tradice založený knížetem Oldřichem jako poděkování za zachránění z polského zajetí (počátkem 14. stol. již pustý, později obnovný a v 18. století zbořený) je však lokalizován k velkooseckému jezu na pravý břeh současného Labe, kde je na starých mapách pomístní název »V Oldříši«, z čehož by šlo usuzovat, že hradiště zabíralo celou šíři říční nivy. Z hradního kostela svatého Jana Křtitele se dochovaly zlomky pískovcového románského tympanonu s postavou Ježíše Krista mezi svatým Petrem a svatým Pavlem, který je považován za nejstarší reliéf v českých zemích. Jeho originál je uložen ve sbírkách Národního muzea a kopie v Polabském muzeu v Poděbradech. V otázce kostela však panuje také značná nejasnost; kromě kostela sv. Jana Křtitele je zde uváděn též chrám Panny Marie, který je někdy s předešlým ztotožňován, jindy lokalizován přímo do vsi Předhradí.
Souvislost dalších v minulosti lokalizovaných opevněných poloh v bezprostředním okolí, např. u Pňova, s Oldříšem je sporná. Rozloha hradiště bývá v současné době uváděna kolem 8 ha. Žádné pozůstatky této kdysi významné fortifikace v terénu nejsou patrné. Nejvýznačnějším artefaktem, považovaným za pozůstatek hradu, jsou fragmenty raně románského reliéfu (zřejmě z tympanonu kostela) z bílého jemnozrnného pískovce, nalezené počátkem 20. století v Předhradí.
Významným bodem bývalého hradiště byl exemplář dubu letního, zvaného Oldříšský dub. Výška stromu byla zhruba 20 metrů, jeho obvod kmene 683 cm a odhadované stáří bylo 530 až 550 let. Jeho pozůstatek leží dnes při okraji lesního porostu na jihovýchodním okraji obce Pňov (okres Kolín). Za památný strom byl prohlášen dne 25. 7. 1978, a padl při vichřici dne 21. 8. 2001; v roce 2007 bylo torzo stromu zastřešeno.
Ke stromu se váže místní pověst: Rostl prý na nádvoří dnes zaniklé zemanské tvrze, jejíž majitel zamýšlel výhodně provdat svou dceru – ženich nebyl zrovna z nejmladších, jeho majetek měl však přinést tvrzi potřebnou finanční vzpruhu. Nešťastná dívka u stromu sedávala a prosila o zázrak, který by nechtěný sňatek odvrátil. Den před vdavkami se znenadání zvedla prudká vichřice, v kmeni stromu se otevřela velká dutina, do které se dívka ukryla. Více ji už nikdy nikdo neviděl – strom ji tak před ztrátou panenství zachránil. Za letních nocí se prý ze stromu ještě dlouho ozýval její tichý zpěv. Někteří lidé říkali, že slova oplakávala mladý, tak brzo zmarněný život. Inu, ne každá záchrana může být šťastná.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora
) Žhavé dívky na vás čekají na — Hot4.eu