Čertův hrádek (říká se mu též Olomučany) je zřícenina hradu ležícího nad údolím s řekou Svitavou u Blanska v katastru obce Olomučany a od roku 1964 je chráněna jako kulturní památka.
Hrad je obecně a dlouho znám jako Čertův hrádek, takže starší odborná a vlastivědná literatura tradovala původ jeho názvu od Hynka Suchého Čerta z Kunštátu a Jevišovic. Původní název hrad Olomučany se objevuje r. 1346 v listině dělení zboží pánů z Lipé, ale keramika odtud pocházející je řazena do druhé poloviny 13. století. Ke hradu se dostal zřejmě již Jindřich z Lipé a to převzetím odumřelých panství, v tomto případě asi pánů z Obřan. Nepochybně získal zboží příslušné ke zničenému hradu Obřany nad řekou Svitavou, jehož správu následně vykonávali z olomučanského hradu. Ale původní příslušnost k tomuto zboží definitivně jasná není. Olomučany mohly být centrem vlastního panství, s nímž se sousední obřanské, po zániku svého hradu a díky společnému majiteli, vhodně spojilo. Hrad zanikl zřejmě v husitských válkách, nebo nedlouho před nimi, což do značné míry potvrzuje absence archeologického materiálu z pokročilého 15. století.
Čertův hrádek byl kdysi vystavěn na výběžku do údolí Svitavy z levobřežních kopců. Hrad byl dvojdílný, ale byl předělen jen hradbou bez příkopu. Příkop v šířce 24-32 m naopak přeťal výběžek před jižním dílem hradu a v hloubce 8 m jím prochází lesní cesta z Olomučan, která slouží už od středověku. Za jihozápadním nárožím zahýbá na terénní terasu, z níž se bokem vstupovalo do předhradí. Vstup od jihu přes příkop nebyl kvůli prudkému stoupání kopce před hradem možný. Proto masivní čelní zeď stála na zvýšeném stupni a výškou clonila před střelbou plochu obdélného předhradí (31×26 m). Ze zdí však zůstaly jen kamenité hráze s vystupujícím amorfním zdivem. Zadní hrad má půdorysný tvar lichoběžníku (41×31 m) a rozkládá se za hrázkou po příčné hradbě s kuželovitým pahorkem uprostřed. Předpoklad věže potvrdily amatérské výkopy. Zajímavé jsou ještě pozůstatky dvoj nebo trojprostorového paláce. Jeho 2,3 m silné vnější zdi stojí na konci výběžku, ale nezvyklé je především jeho tupoúhlé zalomení. Při východní hradbě jsou ještě prohlubně po méně důležité zástavbě. Po této, méně příkré straně hrad chrání 18 m široký příkop a násep.
Čertův hrádek zde stojí od 2. poloviny 13. století, což dokládají nálezy středověké keramiky. Jeho první majitelé nejsou známi. Zboží počátkem 14. století pravděpodobně získal Jindřich z Lipé, který s králem Janem Lucemburským vyměnil Žitavsko za statky na Moravě. V roce 1346 totiž při dělení jeho majetku dostali Olomučany jeho synové Jindřich, Pertold a Čeněk z Lipé. Poté byl hrad v držení Viléma z Opatovic, který jej vlastnil nejspíše v letech 1374–1391. Od roku 1406 do roku 1437 se v listinách objevuje jako majitel Jan Bidlo, který měl svoje sídlo v Otradicích.
Název tohoto hradu byl dle starší literatury odvozen buď od Hynka Suchého Čerta nebo od Jakuba Čerta z Bořitova, což je však pouze jen historicky nedoložitelná pověst. Skutečné jméno hradu je Olomučany a svůj současný název »Čertův hrádek« získal až na podkladě lidové tvořivosti. Lze předpokládat, že hrad zanikl za husitských válek či krátce předtím.
Podle lidového vyprávění měl být hrádek údajným sídlem loupeživého rytíře Hynka z Kunštátu, jenž měl přezdívku Suchý Čert. V jiných vyprávěních se setkáváme s postavou rytíře Čerta z Bořitova. Jedna z pověstí praví, že hrádek postavil černý rytíř v nezvykle krátké době. Po okolí se šuškalo, že je to všechno čertovo dílo. Časem se v kraji začaly ztrácet dívky a vzniklo tak podezření, že unesené končí na Čertově hrádku. Tak to šlo den za dnem desítky let. Hrádek však jednoho dne ozářily plameny ohně, prý pekelného, a ten vyhořel. Trvalo několik dnů, než se k němu místní vypravili. Nikoho živého nenašli, avšak nalezli lidské kosti a několik mrtvých dívek.
Jiná pověst vypráví o tom, že když už ty ztráty místních děvčat byly neúnosné a i panstvo se o to začalo zajímat (inu, ubývaly pracovní síly na polích a statcích a příjmy se tenčily), našel se statečný kovář, který se na hrádek vypravil. Co tam našel, o tom pak vypravoval. V zamřížovaných dírách byly uvězněny ubohé dívky, které ho sepnutýma rukama prosily, aby je z jejich vězení osvobodil, že je tam čeká jistá smrt. Tu ozval se nad ním pekelný chechtot, kovář zvedl hlavu a uviděl ohavného čerta. Z jeho úst se řinula prokletí i slova o tom, že mu nechtěli lidé platit desátky a jiné platby (ty ovšem platili jiné vrchnosti), a to, že je za trest. A už se čert hrnul ze schodů a začal se na kováře sápat. Ten uskočil, poznamenal se křížem a se slovy »s pomocí Boží«, se vrhl na pekelníka. Kovář měl síly za deset a jeho pěsti bušily do čertova těla. Nakonec ho chytil za jeho přední tlapy, zkroutil mu je za záda, jednou rukou je držel, druhou ho znamenal křížem a ústy modlitbou, a to nedělalo čertu dobře. Kroutil se a svíjel, a když ho kovář potřetí poznamenal křížem, zmizel v nenávratnu. Dívky osvobodil a domů je dovedl. O statečném kováři, který přemohl zlého čerta, se dozvěděla i vrchnost a za odměnu ho zprostila roboty na panském. Což byla tehdy velká odměna.
Za mnoho let potom zabloudil na rozpadající se hrádek chudý mládenec. Bylo to o Velkém Pátku, o třetí hodině odpolední. Co nevidí, uprostřed zříceniny je vstup do podzemí. Vešel tedy tam, svíraje v ruce posvěcený křížek, památku to na svou zemřelou maminku. Najednou se před ním objevilo světlo a hle, v místnosti zcela zachovalé poklad. Ale mezi ním a pokladem seděl černý, pekelný netvor a z úst se mu řinulo syčení a bublání. Mládenec však zvedl křížek a netvor zmizel. Něco málo si mládenec z pokladu vzal. Tolik, aby nebyl chudý a mohl pracovat, neboť věděl, že právě práce je ten největší poklad na světě. A dařilo se mu dobře až do smrti.
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora