Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) je sladkovodní druh mlže, v minulosti významný zdroj říčních perel. Kdysi to byl velmi rozšířený mlž, od Irska až po Ural. Během 20. století začala ve většině svého areálu silně ubývat, protože toky se staly průmyslovými stokami. Náš mlž má silnostěnné lastury, které jsou na okrajích konkávní. Zámek lastury nemá zoubky a délka lastury může dosáhnout 13 cm. Lastury k sobě zcela nepřiléhají a vyčnívá z nich okraj pláště, přijímací a vyvrhovací otvor od sebe nejsou zřetelně odděleny. Mladí jedinci jsou žlutohnědí, v dospělosti mají černou barvu, přírůstové vruby jsou husté a málo zřetelné, perlorodky rostou velmi pomalu. Perlorodka říční obývá chladné potoky s nízkým obsahem živin, nejčastěji s písčitým dnem, do něhož se zahrabává. Živí se filtrací drobných organických částic rostlinného i živočišného původu.
Zajímavé je její rozmnožování, jedinci perlorodek mohou mít vyvinuty samčí i samičí nebo pouze samičí pohlavní orgány. Vajíčka, vypuštěná mateřskou perlorodkou, jsou ve vodě oplodněna spermiemi jiných jedinců. Líhnou se z nich mikroskopické larvy glochidie, které žijí 1–2 měsíce paraziticky na žábrách a kůži ryb, zejména pstruhů. Poté hostitele opouštějí a klesnou na dno, kde se mění v maličké perlorodky. Rostou velmi pomalu a mohou se dožít až 150 let.
Perlorodka říční žila již ve středověku poměrně hojně v čistých potocích vysočin a hor na území Čech, Moravy a Slezska. Oblíbenými místy jsou mírně hluboké tůně, které mají dnopokryté žulovým štěrkem a pískem, zvláště v koutech potoků, v chladném stínu pod kořeny olší a vrb, pod skácenými kmeny, ale především na soutoku čistých a čerstvých pramenitých vod. Nevyhýbají se však ani místům širokým uprostřed potoků, zejména na jejich zátočinách, kde hřející paprsky ranního slunce proskakují stinnými břehy. Čisté, bílým pískem i většími kameny promíchané dno a jasná, studená, mírně proudící voda jsou pro ně hlavní podmínkou dobrého života.
Ve středověku a zřejmě i dříve bylo vybírání perel v rukou vrchnosti a poddaným byl lov perlorodek přísně zakázán. Perlový pych se trestal pranýřem, oslí jízdou i peněžitými tresty, nařízení Švihovských z Rýzmberka v 15. století hrozí samozvaným lovcům perel dokonce šibenicí. Perlorodky se prohlížely opatrným pootevřením lastur, tak, aby nebyly usmrceny. Pytláci a žoldnéři však na perlorodky nebrali žádné ohledy, rozřezávali je noži nebo trhali napůl, podle Bohuslava Balbína byly takto na mnoha místech perlorodky za třicetileté války žoldnéři zcela vyhubeny. V 18. století se sběr perel přestal vyplácet, během 19. a 20. století byly perlorodky ohroženy hlavně znečištěním a regulací vodních toků.
Dnes je perlorodka říční v naší republice kriticky ohrožena. Vyskytuje se pouze na dvanácti místech a všechna ta místa podléhají ochraně zákonem, a to na nejpřísnějším stupni. Ochrana přírody se pokouší o navrácení perlorodky říční do míst, kde kdysi žila, tzv. reintrodukcí.
I světově jde o druh celosvětové ohrožený Např. ve Spojených státech (kde žije perlorodka říční jen v Nové Anglii), Německu a Rakousku je kriticky ohroženým druhem, V Lotyšsku, Nizozemsku a Polsku již byla vyhubena. V Asii se vyskytuje na území Ruska (na Sibiři), ale i tam je vedena jako ohrožený druh. Přejme si, aby u nás byla zachována, vždyť je to tvor, který dával radost lidem a ti ho kvůli té své radosti pomalu vybili. Takoví jsme my. Škoda! Já však věřím, že zůstane naší přírodě zachována!
Václav Ziegler
FOTO – archiv autora