Země věčného léta

Jak by se dala charakterizovat Indonésie, kam jsem se v závěru své pracovní kariéry dostal? Abych byl přesný, nepřiletěl jsem do Indonésie, ale do Jakarty, jejího hlavního města. Což mohou být dvě různé věci. Hlavní město bývá vždy něco jiného než »zbytek« země.

Indonésie je rychle se rozvíjející země, která do pěti let může mít 300 milionů obyvatel (dnes jich má 276 mil.). Jedná se o stát s desítkami etnik, jež spojuje jeden víceméně umělý jazyk Bahasa Indonesia (indonéština). Je to oficiální jazyk, který vychází z malajštiny a používá se v médiích, v politice, obchodě a v akademickém prostředí.

Oficiálně je v zemi uznáváno šest náboženství, ale nejpočetnější jsou v zemi muslimové (přes 86 % obyvatel), za nimi následují protestanti (vliv někdejší koloniální mocnosti – Holandska), římští katolíci, hinduisté.

Někdejší, do příchodu islámu, nejpočetnější hinduisté tvoří něco přes jedno procento obyvatel. Nepodařilo se mi kvalifikovaně zjistit, kolik je v zemi vlastně Číňanů. Jedni Číňané říkají, že 0,5 %, jiní 6 %. Pryč jsou zřejmě doby, kdy v Indonésii ovládali obchod. V době existence republiky po roce 1945 se nejméně dvakrát stali obětí útoků vládnoucí politické elity.

V roce 1965, po nepodařeném komunistickém převratu, byli jaksi zahrnuti do protikomunistických represálií, byť s převratem neměli nic společného. Mimochodem, při represáliích bylo tehdy po celé Indonésii za strašlivých okolností zavražděno odhadem milion lidí. A bohatá čínská buržoazie a obchodnická vrstva byla okradena. Něco podobného se opakovalo v závěru třicetileté éry prezidenta Suharta (1967–1998).

Dnešní Indonésie je zemí obrovských protikladů. Jakarta má možná více než 15 milionů obyvatel. Zdobí ji krásné budovy, mrakodrapy a parkové úpravy v centru. Ale na okraji města je vidět chudoba, nad kterou srdce usedá. Ulice mimo výstavní centrum lemují stovky malých obchodníčků, prodávajících ze svých stánečků zejména cokoliv. Jen nevím, jak z toho nepatrného výnosu ze své »obchodní činnosti« dokáží vyžít.

Prostě Indonésie je obří rozvojová země s rychlými tempy hospodářského růstu. Pokud se pozorně podíváte po ulicích, vidíte často velmi krásné dívky, většinou s šátkem překrytými vlasy.

Ale co je, alespoň pro mě, nejzajímavější, to je zdejší příroda (bohužel nádherné památky jsem viděl jen v dokumentárních filmech) a možnosti vlastně celoročního pobytu u moře.

Nádherné stromy a keře (často kvetoucí) jsou všude, ale v obří botanické zahradě v Bogoru vidíte vzrostlé, krásné stromy původem z mnoha oblastí Indonésie i z celého Tichomoří. Z přilehlé prezidentské rezidence (dříve palác holandského generálního guvernéra) musí mít prezident krásný výhled. Stromy a keře rostou a kvetou po celý rok. Prostě země věčného léta…

Jiří Paroubek