Tak jako každý rok jsem se i letos 17. listopadu zúčastnil pietního aktu v Ruzyňských kasárnách. Na tomto místě bylo časně zrána před 86 lety Němci popraveno devět vlasteneckých vedoucích představitelů českého studentského hnutí. A poté – až do jara roku 1945 – ještě stovky našich odbojářů, národních hrdinů.
Bez 17. listopadu 1939 by nebylo 17. listopadu 1989. A 17. listopadu 1939 by zase nebylo bez 28. října 1939. V tento den proběhla v Němci okupované Praze mohutná demonstrace českého národního vzdoru. Desítky tisíc občanů provolávaly slávu Československé republice, Masarykovi a Benešovi. Němci proti nim nasadili jednotky SS, rozehnali je ostrou střelbou a na 400 demonstrantů vážně zranili. Smrtelně zraněni byli Václav Sedláček a student Jan Opletal.
Občanské a studentské nepokoje v den Opletalova pohřbu, 15. listopadu 1939, se staly záminkou pro schválení plánu »Sonderaktion Prag« – zátahu německé okupační moci na české studenty. 1200 českých studentů bylo deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen – 35 z nich tamní pobyt nepřežilo. Následovala poprava devíti studentských předáků a uzavření všech českých vysokých škol.
To mělo původně trvat tři roky, ale po nástupu Reinharda Heydricha na pozici říšského protektora v českých zemích bylo prodlouženo »na věčné časy«, což jasně potvrdilo, že tento německý krok neměl vést pouze ke krátkodobému odstrašení české společnosti a neutralizaci protiokupačních aktivit, ale že šlo o jasnou součást tzv. konečného řešení německé otázky: germanizaci českomoravského prostoru, vystěhování většiny Čechů na východ a totální likvidaci jakékoli budoucí české inteligence.
Studentští předáci popraveni v Ruzyňských kasárnách dne 17. listopadu 1939 byli různého sociálního původu a různého »politického vyznání« ve smyslu jejich inklinace k jednotlivým politickým ideologiím. Jedno však měli společné: ryzí vlastenectví a nesmírnou odvahu. Je to patrné i na životních příbězích dvou z nich.
Václav Šaffránek byl nejmladším z popravených 17. listopadu 1939. V době smrti mu ještě nebylo ani 19 let, byl studentem prvního ročníku Českého vysokého učení technického.
Byl synem důstojníka československé armády. I proto se, jako sedmnáctiletý, zúčastnil všeobecné mobilizace v roce 1938. Byl silně věřící katolík a předseda Sociální studentské akce v Praze. Tedy dnešní terminologií člověk křesťansko-sociálního zaměření. Od léta roku 1939 byl spojkou vojenské odbojové organizace Obrana národa. 17. listopadu 1939 byl ve dvě hodiny v noci zatčen gestapem a téhož dne ráno bez soudu popraven v Ruzyňských kasárnách.
Jan Weinert naopak patřil k těm starším z popravených. Byl to pedagog a historik, na podzim roku 1939 středoškolský profesor v Praze. Byl aktivním členem kramářovského Národního sjednocení a předsedou Svazu českého studentstva. V říjnu roku 1939 přednesl odvážný veřejný projev, ve kterém mj. prohlásil německou okupaci českých zemí za dočasnou dějinnou záležitost. 15. listopadu 1939 intervenoval na německém policejním ředitelství v Praze ve prospěch studentů zadržených po pohřbu Jana Opletala. A to ho stálo život – 16. listopadu byl zatčen gestapem a o den později popraven.
Dodnes není úplně zřejmé, kde skončila těla popravených českých studentských představitelů. Dle historických zkoumání a výpovědí pamětníků byla Němci nejspíše převezena do Liberce v tehdejší Sudetské župě Velkoněmecké říše a tam zahrabána do země. Aby se jejich hroby v budoucnu nemohly stát pietními místy a aby tito hrdinové nenalezli spočinutí v rodné zemi, kterou tolik milovali.
Hlavním iniciátorem vražedného zátahu na české studenty a vysoké školy na podzim roku 1939 byl Karl Hermann Frank, mimořádně odpudivá postava nacistického hnutí a jeden z vůdců českých (tzv. sudetských) Němců. V prvních letech německé okupace českých zemí byl státním tajemníkem v úřadu říšského protektora, později německým státním ministrem pro Protektorát Čechy a Morava. Tedy v podstatě pánem nad životem a smrtí Čechů. Byl architektem a iniciátorem vyvraždění a vypálení Lidic a Ležáků a mnoha dalších zvěrstev. Nařídil i poslední hromadnou popravu Čechů v Protektorátu – začátkem května 1945 v Malé pevnosti Terezín, kdy tak učinil dokonce proti vůli a přes zákaz nacistických pohlavárů v Berlíně.
Po popravě devíti českých studentských představitelů a uzavření českých vysokých škol na sklonku roku 1939 Frank prohlásil: »Od nynějška budeme bez jakékoli výstrahy zasahovat těmi nejtvrdšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen!«
Připomínejme si tato jeho slova vždy, když se někdo ze současné české politické reprezentace bude klanět Frankovým pohrobkům na sudetoněmeckých sjezdech a kdykoli nás tito lidé budou vyzývat k omluvám za odsun Němců.
Budiž věčná čest památce hrdinů 17. listopadu 1939!
Tomáš Doležal, poslanec (SPD)