Jeden doktor mi řekl, že ať bych ve snaze podvoliti se koncilu učinil cokoli, všechno je mi dobré a dovolené, a dodal: »Kdyby koncil řekl, ‚Ty máš jenom jedno oko‘, ačkoli máš dvě, musil bys s koncilem vyznati, že tomu tak jest.« Řekl jsem mu: »I kdyby mi to celý svět říkal, já, maje rozum, jehož nyní užívám, nemohl bych to říci bez odporu svědomí.«
(Jan Hus, List přátelům v Kostnici, z žaláře, asi ze dne 25. června 1415)
Dnes tomu právě šest set devět let, co vzplála hranice, na níž byl upálen Jan Hus. Rozhodla o tom většina přítomných prelátů, i když část z nich hlasovala proti. Ti bigotní, kteří hájili často sami sebe, či nedokázali potlačit nenávist k jinak myslícím, měli však většinu a svou »jedinou pravdu«.
Mnohokrát od té doby se situace opakovala. Zájem určité části společnosti, jež v té době byla u moci, či mocných skupin a jednotlivců, převážil. Tak vznikaly války, ale i velké zvraty v dějinách národů. Dnes jsme v podobné situaci a řešíme ji zatím stylem prelátů, kteří tehdy zasedli k jednání v Kostnici.
Na počátku bylo také nedodržení pravidel a následně i dohod (svobodný příjezd Husa a jeho doprovodu na místo koncilu a svobodný odjezd po jeho zasedání domů, a to včetně Mistra Jana, přičemž causa herese byla jen jednou z položek a nemělo jít jenom o ni). Dnes obdobný přístup, jako by vzal vzor u té více než sedmisetleté kauzy. Zájem určité části ukrajinské společnosti a »mezinárodního«, chápej jako euroatlantického společenství, znamenal Majdan. Stávající prezident byl pučisty svržen, ač byl zvolen v řádných volbách. Pak přišly Minské dohody. Nebyly naplněny. Těmi, kteří si myslí, že mají víc moci a víc pravdy (stejně jako tomu bylo v Kostnici).
Po kostnickém »řešení« nastalo období válek. Stálo mnoho krve, na všech stranách sporu.
Po nedodrženém Minsku se bojovalo také, nakonec došlo k »omezené operaci«. Dodnes ona operace znamená prolévání krve. Mnoho krve. Konec je v nedohlednu.
Husitské války skončily jistými kompromisy. Jejich důsledky se však táhly dál.
V současné době válka na východě od nás pokračuje, i když o její nezbytnosti lze pochybovat a odsuzovat ji. Přesto se táhne a umírají lidé. Bylo by třeba moudrých politiků, aby zabíjení skončilo. Tak tomu bohužel nebylo v případě Jana Husa. Zvítězili ti, kteří odmítali cizí pravdu, i když jako vždy také druhá strana má tu svou. Nic nelze řešit zničením, umlčením protivníka. Do této války jsme zataženi a to až příliš iniciativně. Jsme na straně těch kostnických jestřábů a nikoli těch, co uvažují hlavou. Nikoli tedy těch, kteří nedali hlas pro potrestání Husa a chtěli dále jednat, srovnávat argumenty a vzít si něco třeba i z druhé strany, tedy od těch, kteří tehdy chtěli nápravu církve.
Vedení Evropské unie jedná jako ti nesmlouvaví, kteří prosadili hrůzné řešení, jinak by těžko mohlo do čela evropské diplomacie postavit velmi zapšklou estonskou premiérku Kaju Kallasovou, jež doma čelí korupčnímu skandálu. Tak bude ukryta v Bruselu a ještě navíc bude rozhodovat o válce a míru v Evropě. Pokud bychom použili přes sedm set let starého příměru, pak hranice ještě víc může vzplát a mnoho lidí zahyne, kvůli zlobě a neschopnosti jednat.
Vzpomeňte na následné husitské války.
Jaroslav Kojzar
Diskuze je uzavřena.