Do tvrdé zdi reality narážejí některé nápady vládních politiků, které jsou sice dobře míněné, ale nemají oporu v reálném životě. To je bohužel v naší zemi špatným zvykem a stejně tak tomu je v případě nového ministra školství Mikuláše Beka, který za své priority označil prodloužení povinné školní docházky nebo posílení všeobecného středního vzdělání. Myšlenky, které se v akademické diskusi jeví jako průchodné, by však po aplikaci do skutečného světa nepřinesly kýžený výsledek.
Devět let povinné školní docházky je funkční model. Představa pana ministra a jeho okolí, že po absolvování osmé třídy by žáci povinně nastoupili na střední školu, naráží na několik zásadních problémů. Mezi ty hlavní důvody patří fakt, že v naší populaci školáků jsou lidé, kteří o to zkrátka nestojí, a my je v rozporu s jejich vůlí i schopnostmi budeme tlačit ke vzdělání, které jim bude k ničemu. V praxi se poté s jistotou projeví tak, že se ve třídách středních škol objeví žáci, kteří si výuku půjdou pouze takzvaně odsedět, aniž by si z hodin odnášeli vědomosti.
V konečném důsledku tak bude řada z těchto žáků dávat svým chováním najevo svůj nezájem, čímž jen negativně ovlivní klima třídy. To pak bude v neprospěch těch, kteří se chtějí ve škole vzdělávat a mají ambice. Pokud se tak již nestalo, dříve či později přijdou od politiků argumenty, že s výše zmíněnými žáky se má zacházet individuálně, mají mít přizpůsobené podmínky, sníženou laťku známkování, případně další úlevy. Jenže tento individuální přístup je samozřejmě možný na základních školách, méně již na středních, kde mají být pouze ti studenti, kteří o to stojí a které tam již nedrží povinnost.
Liché jsou argumenty o posílení všeobecného vzdělání. V tomto případě se hodí poukázat na rámcový vzdělávací program (RVP), který si nutně zaslouží tolik potřebnou aktualizaci. Rodiče, kteří mají ve svém okolí maturanta a nahlédli například do jeho sešitu českého jazyka a literatury, se mohli oprávněně zděsit nad »telefonním seznamem« nejrůznějších autorů a děl napříč dějinami. To vše musí učitel odpřednášet, aby žáka připravil k jednotné maturitní zkoušce.
A protože jsou didaktické testy nepředvídatelně ošemetné, učitelé mateřského jazyka se musí uchýlit k maratonu výkladu, který žáky nepřipravuje na život, ale na zkoušku. To vše se děje na úkor hlubšího porozumění. Jak se říká, méně může často znamenat více. V tomto případě by nepochybně prospělo méně autorů a děl, ale hlubší porozumění jejich myšlenek. My bychom přeci jako společnost měli naopak usilovat o to, aby žáci dostali vědomosti užitečné do praktického života, nikoli do akademických diskusí.
Politici by si také měli položit otázku, kam se tak asi vejdou žáci z osmé a deváté třídy, kteří by teoreticky končili v jednom školním roce. Při současných potížích, které uchazeči o místa na střední škole mají, to zní až trochu komicky! To je totiž další typický neduh českých politiků, kteří tradičně nevidí za horizont svého volebního období.
Demografie přitom mluví neúprosně a zcela jasně. Během funkčního období několika vlád bylo zjevné, že jak na celostátní, tak na krajské úrovni (kraje jsou nejčastějším zřizovatelem středních škol) nebudou v řadě regionů střední školy kapacitně schopny uspokojit poptávku uchazečů. Jen hrstka krajů se s tímto problémem dokázala efektivně vypořádat. Nepřišla ani žádná řešení ze strany státu, ať už ta odvážná, jako je zrušení víceletých gymnázií či větší centralizace řízení vzdělávacího systému, ani ta méně odvážná, jako finanční podpora krajům pro navýšení kapacit na středních školách.
Petr Denk, místopředseda hnutí Přísaha a expert na školství
Diskuze je uzavřena.