Třídní boj, nebo skrytá kolaborace?

Přiznejme si, že zejména v poslední dekádě jsme zaznamenali významný pokles autority, akceschopnosti a pozitivních výsledků celého komunistického a dělnického hnutí v rozsahu, v jakém to většina z nás zdaleka neočekávala. Prohráváme v globálním měřítku i lokálních poměrech i tam, kde jsme to ještě počátkem století optimisticky vylučovali. Proč tomu tak je? Příčin je velké množství a otevřeně, kriticky řečeno, se zdá, že nás to zase až tak moc nezajímá. KSČM průběžně již více než 20 let ztrácí na prestiži, na významu jako reálná politická síla. Členové a sympatizanti jsou v masovém měřítku odsáváni podnikatelským politicky nevyhraněným subjektem vedeným názorově promiskuitním bezbřehým populistou, případně lidově vystupujícím pravicovým nacionalistou.

Velmi nebezpečné je, že vedení KSČM tomuto trendu nečelí, nepokládáme-li za boj proti pravici a šířeji proti nezájmu a politické pasivitě letité a osudově opakované fráze například o tom, že »máme řešení« (jaké?). Potom, co jsme vinou celkové atmosféry ve společnosti i našich fatálních chyb museli opustit hlavní politické kolbiště (paradoxně bez podrobné analýzy a formulování reálných a konstruktivních východisek), postupně jsme ustoupili do stínu politiky a rezignovali na tvůrčí potenciál zejména v iniciativách v ekonomické oblasti. Jaký je proces myšlení u odpovědných funkcionářů, kteří se bojí otevřené a kritické diskuze? Nechce se mi věřit, že to je pouze odrazem zapouzdření ve funkcích a žití z podstaty.

Nicméně mír zbraní na domácí půdě naznačuje, že mnohé zůstává nedořečeno a to i ve vztahu k vládnoucímu kapitálu. Je zřejmé, levici jako takové chybí moderní analýza kapitalismu v českých podmínkách, což objektivně oslabuje eventuální boj s jeho projevy. Faktická kolaborace, jíž mlčení, obcházení problémů a pasivita reálně je, boj proti kapitálu pouze deklaruje. Rozhodně jím není společná tribuna, společné rétorické cvičení s představiteli extrémního nacionalismu a extensivní názorová hledání. Stručně řečeno česká levice na svou Sahru Wagenknechtovou stále čeká.

Máme-li být v boji s kapitálem úspěšní, musíme ho znát. Uvědomit si, že »kapitalismů« je celá řada, stejně jako je několik typů »socialismů«. Víme dobře, jaké škody pro věc »socialismu« znamenala absolutizace jedné z jeho forem. Pro boj s kapitalismem to platí obdobně.

Ladislav Šafránek