Střet bez mrtvých, ale…

Možná, že se jako já ptáte, proč současná válka dvou liberálních (kapitalistických) směrů překročila hranice pochopitelnosti? Vždyť přece Pavel a Fiala nechtějí nic jiného než zachování liberálně demokratického systému, a Babiš se v tom vlastně od nich neliší. Proto tak umně za pomoci televizí společně vyřadili jediné konkurenční levicové seskupení, které se mohlo dostat do Sněmovny.

V čem je tedy rozdíl? Je vůbec nějaký? Jde jen o moc lídrů, kteří se neumějí snést nebo mají rozdílné kapitálové sponzory, jak se dnes také může říkat těm, kteří mají politiky tzv. na provázku?

Hlavním protagonistům obou stran umožnil rozjezd minulý režim, dal jim vzdělání, umožnil praxi. Nikoli disent. To, že právě on způsobil listopad, jsou jenom řeči. Sláva disentu skončila s jedním člověkem a ten byl dán na plakáty. Pak už měl význam značky, ale i značka může ukazovat. Vůdčí úloha těch, co proklamovali své prvenství, skončila po příliš, až příliš krátké době. Byli tu připravení. Vlci, kteří se rychle sdružili ve smečku. Nikoli snílkové. Něčeho skutečně v devadesátkách dosáhli, to také nyní brání. Generálské výložky a profesorské jmenování jim nikdo nevezme, nějaké funkce jistě také ne, tedy pokud by se nezměnil systém, nebo by třeba úplně propadli ve volbách. Majetek těm, co mířili za ním a zatím nikoli do politiky, nebudou-li hodní, jim však může být odebrán. To lze ovšem nejen při změně systému.

Ale o to v té chvíli nešlo. Proto po listopadu nově hrnoucí se k moci měli dvě možnosti. Jedni šli po majetku, jiní po funkcích, jejichž prostřednictvím hájili majetek prvních. Ti první přispívali druhým, aby mohli dělat funkce. Když to někdo nepochopil, musil z kola ven. Proto se sice po listopadu často měnily vlády, ale majetek zůstával v rukou těch druhých.

Tak to bylo i tak to stále je. Jenže se stává, že všechno se trochu může zamotat, že jednotlivé rozdíly a rozporuplnosti přerostou míru únosnosti. Pak jsou ve hře majetky i život. A jsme najednou u dnešní situace. Bezbřehá pěstovaná nenávist k socialismu spojila voliče obou stran sporu. Něco kdysi předci některých ztratili, něco převratem z roku 1989 mnozí získali. Ti, co byli připraveni a byli u toho včas, se chopili své šance a získali někdy až převeliký majetek. Těm, kteří je volí a připraveni nebyli, se nabídlo pozlátko, malinká možnost něco mít, ale také velká starost o to nepřijít. Ano, jde mně o ty, jejichž předci nebo oni samotní klinkali klíči na Václavském. Otevřely se jim hranice, aby se pracovní síla mohla dle potřeb přelévat, a oni si mysleli, že vše se dělá pro ně. Tak každý dostal naději, že zítra bude třeba milionářem. Proto se číslem jedna v pořadí nenávisti stal socialismus, jenž by slibovanému snu z médií a propagandy mohl zabránit. A hned po něm ten, kdo ho rozšířil po válce směrem na západ. Proto je právě Rusko tak velikým nepřítelem. V tom se zřejmě shodnou všichni protagonisté našeho příběhu.

V čem se však liší ony dva směry? Co vyvolalo mezi oběma stranami reprezentovanými konkrétními jmény válku na život a na smrt? A jsme u jádra věci. Ten první směr vidí své jistoty ve sjednocené Evropě, kde nejen zmizely hranice, ale budou vládnout jejich lidé. Evropa jim zaručí, že liberalismus se nezmění. Zatím má jisté bariéry, které by mohly znamenat pozdní zásahy cizích sil v případě nějakého vnitřního problému. To se má změnit. Proto Brusel připravuje dohodu, že vojska NATO budou mít do budoucna právo projet kteroukoli zemí bez jejího souhlasu. To bylo oficiálně zveřejněno ve středu. Nastane to, promiňte mi ten příměr, proč Albigenští museli prohrát svůj boj s papežským stolcem, resp. s katolickou církví a jejími preláty. Silní zbrojaři a další vlivní majitelé či akcionáři zbrojařských podniků potřebují prostor, bezhraničí a třeba i válku, protože válka jsou další a další zbraně, munice, a leccos, co se musí doplnit či nahradit, a tedy i nové zisky.

Časem by všechny rozdílnosti, zřejmě i jazykové, mezi zeměmi zmizely a bylo by jedno, zda jste z Česka, Řecka, Nizozemí, Švédska nebo třeba z Portugalska. Snad jen silné národy, Němci, Francouzi, Italové, by se udržely déle. Snad. Proto ti první, ti držící se moci, prosazují u nás nejen rychlé přijetí eura, ale i dimisorii – postoupení moci – právo rozhodování do Bruselu, byť za cenu, že se to nás, těch dole, negativně dotkne. Ostatně média to jistě nějak vysvětlí a pojede se dál. A ti, co po nás přijdou, budou už náležitě zmanipulováni.

Ten druhý směr také ctí Brusel. To ano. I pro něj je zárukou, že se socialismem je konec. Má však svá nikde nepsaná hesla: Česko především, Česko v Evropské unii, nikoli tedy Evropská unie a NATO především. Magnátům sdruženým pod jeho směrem jde o to uspět především doma a s přebytky jít na trh ven. Válka je pro ně brzdou rozvoje, tedy jejich odvětví. To se totiž, kromě toho nutného pro výživu, stává za ní zbytným. Proto jsou proti dalšímu sjednocování Evropy, proti nařízením, která komplikují rozvoj jejich odvětví a která berou možnost rozhodnout ve prospěch vlastní země, jsou realisty, pokud jde o válku na východě. To vše se ovšem často kryje i se zájmem, ač si to třeba lidé neuvědomují, převážné části obyvatel vlastní země.

O to se v současné době válčí, i když slovo válka se obyčejně užívá v jiném případě, ale on v tom není rozdíl. V prvním případě umírají lidé po tisících, v druhém nemusí jít především o mrtvé. Důsledky pro společnost se však nemusejí lišit.

Jsme v období, kdy se rozhoduje, která strana zvítězí. Obě mají své trumfy. Ta první v právech nejvyššího představitele státu, byť podivně vykládaných, a zatímní výkonné moci, jež přes svou neoblíbenost stále vládne. Ta druhá ho má v právech vítěze voleb, což by však mělo být rozhodujícím faktorem pro jakékoli další kroky kohokoli a pro budoucnost naší země.

Jaroslav Kojzar