111. Zajímavé číslo. Vyjádřeno v létech, skrývá v sobě ještě zajímavější výročí, připomíná nám, že tolik let uplynulo od dnů, kdy začala Velká válka, jež znamenala ve svém důsledku rozpad velké říše a miliony lidských obětí, z toho na válečných bojištích zahynulo na devět a půl milionu vojáků. Za co to bylo? Za vlast, za Pána boha, za moc, za nové rozdělení světa? Podle propagandy a zájmů jistých kruhů ano. Za zájmy těch, kteří umírali, to ovšem nebylo.
Tak je tomu i nyní na bojištích světa. Proto ti, kteří se mají stát ještě dalším kanónenfutr jsou proti válce, za mír, nejen za chvilkový, ale za skutečný mír, ne tedy mír, který umožní ještě lépe se vyzbrojit, aby pro zájmy mocných mohlo pokračovat zabíjení. Hesla o obraně lidských práv, svobody, víry, demokracie, nedotknutelných hranic, jsou jen náhražkou za obraz Panny Marie, jenž se stal korouhví na Bílé hoře, jíž vlastně začala Třicetiletá, taktéž světová válka a naše třistaletá podřízenost habsburskému mocnářství, přičemž ti proti nim uctívali stejnou Marii. Proto je třeba skončit s válkami a zbavit se válečných štváčů…
Nemohu dnes jinak, než si připomenout citáty několika velmi moudrých mužů. Především připomenout slova indického premiéra Džaváharlála Nehrúa. Jsou pravdivá… »Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?«
To se ani v jedné ze současných válek nestalo, a tak se začalo válčit…, jenže pak, jak »je všeobecně známo, se každý mejdan většinou zvrhne a neprobíhá podle toho, jak si to kdo naplánoval, nebo jak to kdo zamýšlel«. (Steinbeck, Na plechárně)
A tak se válčí. Přitom »na tu (válku) člověk nikdy vážně nemyslí, Steinere. Dokonce ani ve válce ne, jinak by přece žádná válka nebyla. Každý vždycky věří, že se právě jemu smrt vyhne…« (Erich Maria Remarque, Miluj bližního svého)
Teprve tehdy si lidé mohou uvědomit, že »Králové (nebo prezidenti, premiéři, atd., jedno jest) rozpoutají válku a proletáři krvácejí a umírají. Magnáti uspořádají velký zátah a proletariát obětuje poslední cent a umírá hlady. Vždycky proletariát! A vždycky znovu proletariát. Krucipísek, proletáři, co jsi to za pitomce!« (Bruno Traven, Bílá růže)
Ano, les Citoyens, občané, tedy my ostatní, nejen zmínění proletáři!
Jaroslav Kojzar
P.S. 111 let uplynulo od Velké války. Znovu se bojuje a vraždí. Kdo tím co získá? Mocní mnohé, přečkají-li. A co tím získáme my, naše děti, naši vnuci, kteří – budou-li mocní chtít – budou muset jít střílet na ty, které v životě neviděli a vlastně ani neuvidí? Pokud ovšem přečkají ty hrůzy.
Citáty, to byla vždycky bolševická doména. Dřív citovali Lenina, Stalina a Marxe, dnes si berou do huby klasiky, kteří se už nemohou bránit a kteří s bolševiky nikdy nechtěli mít nic společného.
Hloupý Kojzar nechápe, že žádné citáty nikdy mír nepřinesly a svým žvaněním o míru jen nahrává východnímu ruskému agresorovi. Ale kdo ví, možná to Kojzar chápe až moc dobře a dělá to úmyslně, ba co víc, je za to i placen mrzkým rublem.
Brázda tady zase blábolí z opilecké opice. Brázda, říkám ti znovu, nechlastej už, ani ředěné. Pak blábolíš a děláš ostudu Fialovi a Rychetského Pětikoalici a Pavlovi a Havlovi.
Já vím Brázda, ty chlastáš a pak blábolíš z hrůzy z volebního nářezu, který tě na podzim čeká a s tebou to čeká Fialu a Rychetského Pětikoalici a Pavla. A za to opravdu pan Kojzar nemůže Brázda, že se ti strachy barví trenky dohněda.