Minulý Sportovní víkend jsem zakončil slovy »v duelech Francie – JAR, Irsko – Nový Zéland, Anglie – Fidži a Wales – Argentina se může stát cokoli…« A ono se stalo. A nejen na světovém šampionátu v ragby ve Francii.
Úmyslně jsem zmiňované zápasy nenapsal v pořadí, jak se o víkendu hrají, ale podle skupin – tedy Francie vyhrála skupinu A, Irsko skupinu B, Anglie skupinu C a poslední skupinu D Wales. Všichni bez porážky. Proto by mohli mnozí předpokládat, že do semifinále by měl »automaticky a logicky« postoupit právě tento kvartet. Ale…
Teď už víme, že jak reprezentanti Irska, tak Walesu tato očekávání nenaplnili. Nový Zéland v dramatickém čtvrtfinále vyhrál 28:24 a Irsko, které šlo do zápasu v pozici světových jedniček, ale do premiérového semifinále postoupit nedokázali. Jejich maximem tak nadále zůstává čtvrtfinále, které na šampionátu prohráli už poosmé.
V semifinále se trojnásobní šampioni utkají s Argentinou, která si poradila 29:17 s Walesem. V semifinále se Argentina představí potřetí. Na finálovou účast ale Los Pumas stále čekají. V roce 2007 získal jihoamerický celek bronz, v roce 2015 obsadil čtvrtou příčku.
Nový Zéland tak stále může živit naději na čtvrtý titul. Se třemi triumfy se o první místo v historické tabulce dělí s Jihoafrickou republikou, která v posledním čtvrtfinále vyzve domácí Francii. Až ve 21 hodin se tak začne rozhodovat o soupeři pro Anglii, která před několika okamžiky porazila Fidži 30:24.
A porovnáme-li čtvrtfinálové dvojice s pořadím světového žebříčku? Irsko (1.) – Nový Zéland (4.), Wales (7.) – Argentina (8.), Anglie (6.) – Fidži (10.) a Francie (2.) – JAR (3.). Už teď je tedy jisté, že šampionem bude z první trojky jen jeden, ale možná žádný. Napoví už zápas za pár minut, ale hlavně pak semifinálové zápasy.
Na facebookovém profilu napsala Andrea Navrátilová celkem zajímavé porovnání: »Víte, jak končí zápas v ragby? Vítězný tým vytvoří před odchodem do šaten uličku, kterou projde poražený soupeř a ten vítězný mu během průchodu uličkou tleská. Poražený soupeř uličkou projde, vzápětí vytvoří další uličku ještě víc na okraji hřiště, kterou pak odchází vítěz utkání už úplně ze hřiště do šaten…
Mnozí jste si možná všimli, že naše rodina je ‚ragbyová‘. Manžel hrál od dětství až do jeho 18 let (i v repre), k tomuto sportu přivedl i mou mladší dceru. A po těch letech, co žiji s ragbistou, můžu říct jen jedno: čest, odvaha, sebeobětováni za tým, fair play, úcta k soupeři, respekt a pokora – to vše je vyjádřeno právě tou uličkou, o které píšu v úvodu a která pak provází skutečné ragbisty jejich životem.
Ti chlapi se tam na hřišti, pokud nebudou dodržovat pravidla a nebudou fér, mohou v podstatě i zabít, a tak musejí spoléhat na čest a férovost soupeře. A většinou jsou to nesmírně hrdí a čestní lidé i v životě.
Je to takový pomyslný maják, zvlášť v dnešních dnech a v naší společnosti. Jedna z ragbyových hlášek zní: ‚Fotbal je sport gentlemanů, který hrají burani. Ragby je hra buranů, kterou hrají gentlemani…‘
Rozhlédněte se kolem sebe… Voliči si vybrali gentlemany v oblecích, co se ovšem chovají k soupeřům jako burani, a vůči všem jako simulanti a sebedojimající se plačky. Myslím, že nám ve vedení státu zásadně chybí ti čestní, možná syroví a drsní, ale féroví, odvážní a přesto pokorní ragbisté…«
Nechme stranou srovnávání s politiky, ale řeč byla i o jiném sportu a právě ten udělal o víkendu (a ještě více v konci pracovního týdne) pěkný »mazec«. Přitom se vlastně nestalo nic tak hrozného – to v roce 1952…
Ano, píši to s vědomím, že je v Plzni zatím odehrán první poločas.
Takže sportu zdar – a úspěšný týden všem sportovcům i nesportovcům.